Historický - Žánre

Charakteristické vlastnosti historického filmu

Termínem „historický“ označujeme takové filmy, jejichž děj se vztahuje k minulým obdobím lidské historie. Nejde přitom o filmový žánr v pravém slova smyslu a nejsou pro něj ani určena žádná specifická žánrová pravidla. Jde spíše o určitý rámec, jenž slouží ke sdružení filmů odpovídajícím danému kritériu do jedné skupiny, a v souladu s nímž mohou filmy naplňovat všelijaké jiné žánry, přičemž nejčastější případy tvoří historická dramata, historické válečné filmy nebo historické dobrodružné filmy. Mnohdy jsou za historické filmy označovány i snímky zasazené do historie poměrně nedávné, např. do různých epoch dvacátého století, nicméně kvůli zjednodušení a nastavení jasné hranice se tento text bude zabývat pouze těmi filmy, jež se věnují událostem datovaným před vynález kinematografu, tedy do konce století devatenáctého.

Přestože celá řada historických filmů vychází ze skutečných událostí a jejich hrdiny jsou reálné osobnosti, jež známe z učebnic dějepisu, tak základem historického filmu je fikční vyprávění, které se může od skutečnosti v lecčem lišit. Mnoho historických filmů navíc čerpá ze všelijakých mýtů a legend či z historických románů, jejichž protagonisty mohou být též postavy bájné a zcela smyšlené. Mezi historické snímky se řadí např. i biblické filmy, inspirované křesťanskými příběhy, spousta kostýmních dramat, jejichž typickým znakem je důraz na okázalý styl oblékání, a historické eposy, které charakterizuje zejména nákladná produkce založená na bohaté výpravě a zvýrazňování celkové monumentálnosti, jež je přítomna od epické filmové hudby a majestátních kulis po účast stovek komparzistů. Některé historické filmy obsahují i vícero těchto aspektů najednou – příběhovou a formální epičnost, výrazné kostýmy i náboženské téma. Spojovacím prvkem historických filmů obecně je pak především práce s dobovou stylizací a snaha o autentické vykreslení určitých událostí spolu s atmosférou a kontextem dané éry.

Nejvýznamnější historické filmy chronologicky

Dějiny historického filmu začínají už v éře němé kinematografie, kdy vznikly mimo jiné italské snímky jako Quo Vadis? (1912) nebo Boj o světovládu (1914), jenž se svým příběhem o mladé otrokyni v dobách punských válek výrazně uspěl v USA a stal se inspirací pro amerického režiséra D. W. Griffitha. Ten poté natočil Princeznu z Betulie (1914) a Děti velké revoluce (1921) a také svá dvě nejslavnější díla – kontroverzní Zrození národa (1915), zasazené do období války Severu proti Jihu, a megalomanskou Intoleranci (1916), pojednávající o nesnášenlivosti mezi lidmi ve čtyřech různých časových epochách. Z dalších výpravných němých historických filmů stojí za vyzdvihnutí např. francouzský koprodukční Napoleon (1927) či americké Desatero přikázání režiséra Cecila B. DeMilla (1923), které odstartovalo vlnu biblických filmů, v níž poté pokračovaly snímky jako Král Králů (1927), jenž líčil dramatický příběh Ježíše Krista, nebo Ben Hur (1925), který se krom Kristových osudů zabýval především dobrodružstvím odsouzeného židovského prince. Cecil B. DeMille pokračoval v práci s historickými náměty i po nástupu zvukového filmu, a to kupříkladu ve snímcích Ve znamení kříže (1932), Kleopatra (1934) či Křižáci (1935) a také v pozdějším Samson & Dalila (1949).

Ve 30. letech se do popředí začaly dostávat též kostýmní dramata, jež byla adaptacemi slavných románů, např. Trh marnosti (1935) nebo Anna Karenina (1935). Tento trend vyvrcholil v podobě Jihu proti severu od Victora Fleminga (1939), osmi Oscary ověnčenou historickou romancí odehrávající se v období americké občanské války a následné rekonstrukce poraženého Jihu, jenž zastínil podobnou a dvěma Oscary oceněnou Jezábel od Williama Wylera (1938), v níž válku nahradila smrtelná nemoc. Sovětský film Sergeje Ejzenštejna Alexandr Něvský (1938) využil příběh o hrdinovi, který bránil svatou Rus před nájezdníky, pro dodání odvahy v dobách hrozící nacistické invaze. Jinou etapu ruské historie zas Ejzenštejn ztvárnil ve dvoudílném Ivanovi Hrozném (1945). Ve 40. letech vznikla ve Velké Británii řada dobových dramat, přičemž těmi nejznámějšími se staly shakespearovské adaptace v režii Laurence Oliviera (např. Jindřich V. z roku 1944 nebo Hamlet z roku 1948). Americké filmy jako Quo Vadis (1951), Julius Caesar (1953) nebo biblické Roucho (1953) znovu oživily zájem o výpravné historické příběhy, načež vznikly např. snímky Země faraonů (1955), Vojna a mír (1956) a nové Desatero přikázání (1956), které natočil Cecil B. DeMille coby předělávku vlastního staršího filmu.

Nové verze se v režii Williama Wylera dočkal i Ben Hur (1959), jenž utržil rekordní počet jedenácti Oscarů a stal se předvojem pro zlatý věk klasických hollywoodských historických eposů v 60. letech. Se čtyřmi Oscary na kontě na něj navázal Spartakus režiséra Stanleyho Kubricka (1960), jenž vyprávěl o vzpouře otroků ve starověkém Římě, a o čtyři sošky se ucházel také Cid od Anthonyho Manna (1961). Modernější verze známých příběhů nabídl nový Král králů (1961) i monumentální Kleopatra od Josepha L. Mankiewicze (1963). Výrazné byly v téže době i britské filmy Tom Jones (1963), Becket (1964), Zulu (1964), Člověk pro každé počasí (1966) nebo Lev v zimě (1968), francouzská dobrodružná série započatá filmem Angelika, markýza andělů (1964) a italsko-francouzský snímek Gepard (1963). V Itálii se historické filmy typu „meč a sandály“ těšily od konce padesátých do poloviny šedesátých let značné oblibě (viz třeba Poslední dny Pompejí z roku 1959 nebo Trojská válka a Rhodský kolos z roku 1961). V následujících dvou desetiletích se historické filmy vyskytovaly ojediněle, stáli za nimi režiséři jako např. Richard Lester (Tři mušketýři, 1973), Stanley Kubrick (čtyřmi Oscary se pyšnící Barry Lyndon, 1975), Tinto Brass (Caligula, 1979), Peter Greenaway (Umělcova smlouva, 1982), Miloš Forman (osmi Oscary ověnčený Amadeus, 1984), Akira Kurosawa (Ran, 1985), Roland Joffé (Mise, 1986), Stephen Frears (třemi Oscary oceněné Nebezpečné známosti, 1988) nebo Martin Scorsese (Poslední pokušení Krista, 1988).

Na počátku 90. let vzniklo několik výrazných dobových dramat ve Francii, především Cyrano z Bergeracu (1990), Královna Margot (1994) a Husar na střeše (1995). V Americe znovu zažehly zájem o historické náměty oceňované snímky Tanec s vlky od Kevina Costnera (sedm Oscarů, 1990), Robin Hood: Král zbojníků od Kevina Reynoldse (1991), Poslední Mohykán od Michaela Manna (1992) a Statečné srdce od Mela Gibsona (pět Oscarů, 1995). Ve Velké Británii upoutaly např. Bídníci (1998), Královna Alžběta (1998) a Zamilovaný Shakespeare (1998) a vzniklo také několik adaptací románů Jane Austenové, jmenovitě Persuasion (1995), Rozum a cit (1995), Emma (1996), Mansfieldské sídlo (1999) a později též Pýcha a předsudek (2005). Zkraje nového tisíciletí se staly nejpozoruhodnějšími historickými počiny mimo jiné filmy Ridleyho Scotta Gladiátor (pět Oscarů, 2000) a Království nebeské (2005), Tygr a drak Anga Leeho (čtyři Oscary, 2000), Gangy New Yorku Martina Scorseseho (2002), Poslední samuraj Edwarda Zwicka (2003), Alexander Veliký Olivera Stonea (2004), Troja Wolfganga Petersena (2004), Umučení Krista Mela Gibsona (2004) a Nový svět Terrence Malicka (2005). Móda velkolepých historických spektáklů poté pominula, byť průběžně docházelo k výjimkám v podobě snímků jako 300: Bitva u Thermopyl (2006), Agora (2009), Robin Hood (2010), Bídníci (2012), Královská aféra (2012), 12 let v řetězech (2013), EXODUS: Bohové a králové (2014), Favoritka (2018) nebo Král (2019) či Emma. (2020).

 

Filmy o pravěku a době kamenné

Snímků odehrávajících se v období druhohor není mnoho. Často jde navíc o filmy animované, jejichž hlavními hrdiny jsou dinosauři, viz např. Země dinosaurů (1988), Dinosaurus (2000), nebo Putování s dinosaury (2013). Hodný dinosaurus (2015) zas pojednával o přátelství malého Apatosaura a pravěkého lidského dítěte ve světě, v němž dinosauři nevyhynuli. Z neanimované tvorby lze zmínit např. československou Cestu do pravěku režiséra Karla Zemana (1955), v níž se čtveřice chlapců vydala zpátky časem na dalekou pouť skrz dobu ledovou, třetihory, druhohory i prvohory až k počátkům života na Zemi. Zápletkou kombinující lidské postavy s dinosaury však oplýval také americký snímek One Million B.C. (1940) nebo britské filmy Milion let před Kristem (1966) a Když dinosauři vládli světu (1970).

Společnost pravěkých kmenů představily např. filmy Boj o oheň (1981), Ayla z kmene medvědů (1986) nebo 10 000 př. n. l. (2008), v němž se skupina lovců dostala do zajetí zástupců vyspělejší civilizace. Německý koprodukční film Otzi, muž z ledu (2017) vyprávěl smyšlený příběh inspirovaný skutečným nálezem ostatků pravěkého horala a snímek Alfa (2018) se pro změnu věnoval snaze mladého lovce ochočit osamělého vlka. Život lidí v pravěku však zachycovaly i komedie, viz třeba Caveman (1981), RRRrrrr!!! (2004) nebo Rok jedna (2009), a také animované filmy, např. Doba ledová (2002), Croodsovi (2013) či Pračlověk (2018), jenž se odehrával na přelomu doby kamenné a doby bronzové.

 

Filmy z období starověkého Egypta, Řecka a Říma

S tématem dávné egyptské civilizace se popasoval už německý režisér Ernst Lubitsch v němém snímku Žena Faraonova (1922), v němž si potrpěl na velkorysou výpravu a nákladné davové scény. Egyptskou mytologií se poté zabývaly i filmy Egypťan Sinuhet (1954), Země faraonů (1955) či Šalamoun a královna ze Sáby (1959), jenž líčil osudy izraelského krále zamilovaného do královské spojenkyně egyptského faraona. Později se ke starověkému Egyptu a jeho bájím vyjádřili též animovaný Princ Egyptský (1998) a fantasy filmy Král Škorpión (2002) a Bohové Egypta (2016). Pozoruhodné je též španělské historické drama Alejandra Amenábara Agora (2009), které se točilo kolem osudů průkopnické vědkyně na pozadí rostoucího vlivu křesťanství a úpadku římského impéria. Zvláštní zacházení si zasloužila vládkyně Egypta Kleopatra, o níž vzniklo hned několik filmů, přičemž těmi nejznámějšími jsou Kleopatra od Cecila B. DeMilla (1934) a třemi Oscary oceněná epická Kleopatra od Josepha L. Mankiewicze (1963), jenž byla ve své době nejdražším velkofilmem všech dob, přičemž její natáčení trvalo tři roky a málem přivedlo studio 20th Century Fox k bankrotu. Postava Kleopatry se krom toho vyskytovala např. i v historických filmech Caesar a Kleopatra (1945), Antony and Cleopatra (1972) nebo v komiksovém animovaném snímku Asterix a Kleopatra (1968).

Jiné slavné osobnosti se také běžně stávaly předlohami pro řadu filmařů. V souvislosti s Kleopatrou zmíněný římský císař byl hlavním hrdinou hned trojice filmů nesoucích jeho jméno – Julius Caesar z roku 1950, Julius Caesar z roku 1953 a Julius Caesar z roku 1970, které byly všechny natočeny podle stejnojmenné divadelní hry od Williama Shakespeara. Vícera zpracování se dočkal i král Makedonie, jehož příběhu o tažení do Persie se chopily výpravné snímky Alexandr Veliký z roku 1955 a Alexander Veliký z roku 2004. Co se starověkého Řecka týče, tak nejvíce filmů se zabývalo průběhem či následky Trojské války. Již během němé éry kinematografie se s tímto námětem vypořádal italský snímek Pád Tróje (1911) a německý dvoudílný velkofilm Helena (1924) a v pozdějších desetiletích v jejich šlépějích pokračovaly např. filmy Paris a Helena (1956), Trojská válka (1961), The Trojan Women (1971) nebo velkofilm Troja (2004). Částečně s tímto tématem pracovaly též řecké filmy Elektra (1962) a Ifigenie (1977), které vznikly podle slavných antických tragédií. Filmy Bitva o Marathon (1959), Bitva u Thermopyl (1962) a pozdější komiksová 300: Bitva u Thermopyl (2006) se zas zabývaly řecko-perskými válkami. Antickou mytologií a bájemi se inspirovaly mimo jiné snímky Ulisse (1954), Jáson a Argonauti (1963), Souboj titánů (1981), animovaný Herkules (1997) či Válka bohů (2011).

O římské říši pojednávaly zejména v průběhu 50. a 60. let mnohé italské filmy, kupříkladu Spartaco (1953), Ve jménu Říma (1959), katastrofické Poslední dny Pompejí (1959) nebo Konstantin Veliký (1962), existují však i starší počiny (viz třeba Pád Kartága z roku 1937). Filmy Boj o světovládu (1914), Hannibal (1959) či Obléhání Syrakus (1960), zmapovaly historii punských válek, snímek Cecila B. DeMilla Ve znamení kříže (1932) vyprávěl příběh římského císaře Nerona a kontroverzní Caligula Tinta Brasse (1979) se zas zabýval císařem Caligulou a jeho slabostí pro orgie. Významnými počiny se staly snímky Quo Vadis (1951) a Spartakus od Stanleyho Kubricka (1960), za zmínku však stojí též americký Pád říše římské (1964) a německo-italsko-rumunský dvoudílný Boj o Řím (1968-1969), jejichž děj se odehrával již na sklonku rozpadajícího se římského impéria. Z novějších snímků nelze opomenout Gladiátora od Ridleyho Scotta (2000), jenž líčil příběh římského generála toužícího po pomstě za masakr své rodiny, a také polské Quo Vadis (2001) a filmy Centurion (2010), Orel Deváté legie (2011) nebo katastrofické Pompeje (2014).

 

Biblické filmy

Filmy inspirované příběhy a postavami z Bible se často týkaly osudů Ježíše Krista a jeho učedníků, dávných králů a proroků i událostí proběhlých nedlouho po stvoření světa. Obvykle byly dějově zasazeny do prostředí Palestiny, označované též jako Země izraelská. Knihou Genesis byl inspirovaný např. animovaný snímek Stvoření světa (1957), jenž končil zrodem Adama a Evy, francouzský koprodukční film Sodoma a Gomora (1962), který se zabýval Božím trestem za hříchy obyvatel dvou měst, nebo film Bible (1966), jenž pojednával o vícero příbězích ze Starého zákona současně, a to včetně velké potopy, jíž se věnovaly také snímky Archa Noemova (1928) nebo Noe (2014). Mojžíš byl hlavním hrdinou němého filmu Desatero přikázání (1923) a jeho stejnojmenné předělávky z roku 1956 a jeho příběh líčil také již dříve zmíněný animovaný Princ egyptský (1998) a výpravný film EXODUS: Bohové a králové (2014). Další biblické příběhy zpracovaly např. snímky Samson & Dalila (1949), Salome (1953), The Story of Ruth (1960), Barabáš (1961), Král David (1985), Noc s králem (2006) nebo The Book of Daniel (2013) a také velké množství televizních filmů.

Přímo o životě a ukřižování Ježíše Krista pak vyprávěly mimo jiné filmy Král králů od Cecila B. DeMilla (1927) a jeho předělávka v režii Nicholase Raye z roku 1961, francouzský snímek Juliena Duviviera s názvem Golgota (1935), Největší příběh všech dob od George Stevense (1965), jenž byl nominován na pět Oscarů, Ježíš od Johna Krishe a Petera Sykese (1979), Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho (1988), Evangelium podle Jana od Philipa Savilla (2003), kontroverzní Umučení Krista od Mela Gibsona (2004) nebo Syn Boží od Christophera Spencera (2014). Film Ve jménu Krista od Kevina Reynoldse (2016) vyprávěl Ježíšův příběh z pohledu nevěřícího římského vojáka, zatímco Máří Magdaléna od Gartha Davise (2018) pro změnu zvolila perspektivu proslulé Ježíšovy následovnice. Příběh Krista byl v historii kinematografie zpracován i jako muzikál (Jesus Christ Superstar, 1973) a jako komediální náboženská parodie (Monty Pythonův Život Briana, 1979). Zásadní vedlejší příběhovou linii tvořily Ježíšovy osudy i ve filmu Ben Hur (1925) a v jeho dvou předělávkách (Ben Hur z roku 1959 a Ben Hur z roku 2016). Částečně byl Ježíšův příběh přítomen i ve dvěma Oscary oceněném Rouchu (1953) a v jeho pokračování Demetrius a gladiátoři (1954).

 

Filmy z období starověké Číny a feudálního Japonska

Do období několika století před naším letopočtem byly zasazeny např. čínský film Stín imperátora (1996), čínské koprodukční drama Císař a vrah (1999), čínsko-hongkongský Hrdina (2002) a také snímky Válka rozumu a cti (2006), Oběť (2010) nebo komediální Malý velký bojovník (2010). Obdobím střetů čínských válečníků s nepřátelskými kočovnými kmeny se inspirovala balada o bojovnici Mulan, podle níž vznikl nejprve hongkongský film Hua Mu Lan (1964), následně i americký animovaný film Legenda o Mulan (1998) a jeho hraná předělávka Mulan (2020) a také čínské snímky Mulan (2009) a Mulan (2020). Válkou tří říší po rozpadu Číny ve 3. století našeho letopočtu se zabýval mimo jiné hongkongský film Diao Chan (1958) a později také mnohem novější čínské snímky Krvavé pobřeží (2009), Osamělý válečník (2011) či Krvavé císařství (2012).

Historii Číny v pozdějších érách zpracovávaly kupříkladu japonský film Císařovna Jang Kwei-Fei (1955), hongkongské snímky Dvanáct zlatých medailonů (1970) a Všichni muži jsou bratři (1975) a poté i filmy Válečník (2001), Bojovníci mezi nebem a zemí (2003), Klan létajících dýk (2004), Kletba zlatého květu (2006), Zachraňte generála Yanga (2013) nebo Assassin (2015). Jihokorejské filmy Lukostřelci (2011) a Pevnost (2017) pojednávaly o čínské invazi do Koreje v 17. století, zatímco 18. a 19. století pokryly např. filmy The Opium War (1997) nebo Válečníci (2007) a také bojové snímky jako Chrám Shaolinu (1976), 36. komnata Shaolinu (1978) či Mistr Shaolinu (1979). Později se k nim připojil i film Tenkrát v Číně od Harka Tsuie (1991) nebo všeobecně známý Tygr a drak od Anga Leeho (2000), jenž se stal mezinárodní senzací, proměnil čtyři z deseti oscarových nominací a zasadil se o světovou popularizaci žánru wuxia.

V Japonsku se stal nejslavnějším režisérem historických filmů Akira Kurosawa, jenž proslul zejména samurajskými filmy Sedm samurajů (1954), Yojimbo (1961) nebo Sanjuro (1962), nicméně o různých epochách starého Japonska (od středověku po konec 19. století) pojednávaly kupříkladu i jeho filmy Rašómon (1950), Krvavý trůn (1957), Tři zločinci ve skryté pevnosti (1958), Rudovous (1965), Kagemuša (1980) či Ran (1985). Do období feudálního Japonska byly krom toho zasazeny třeba i japonské snímky Příběh o princi Gendžim (1951), Harakiri (1962), Samurajský zvěd (1965), Vzpoura (1967), Ticho (1971), Shogun Assassin (1980), Ten to či to (1990), Šogun Mayeda (1991), Soví hrad (1999) nebo Smrt samuraje (2011) a také fantasy anime filmy Džúbei a umění nindžucu (1993), Princezna Mononoke (1997) či Příběh o princezně Kaguje (2013). Z americké tvorby zabývající se feudálním Japonskem lze zmínit např. akční fantasy 47 róninů (2013), drama Martina Scorseseho Mlčení (2016), animovaný fantasy snímek Kubo a kouzelný meč (2016) nebo film Poslední samuraj od Edwarda Zwicka (2003), který se odehrával již po konci feudálního období a v počátcích moderního Japonska.

 

Středověk ve filmu I – Rané období a křížové výpravy

Termínem „středověk“ je označována dějinná epocha ohraničená koncem antiky a začátkem novověku, pokrývající tudíž poměrně rozsáhlé období zhruba od poloviny 5. století do přelomu 15. a 16. století. Toto období bylo jedním z nejinspirativnějších námětů pro mnohé filmaře, kteří jej ztvárňovali mnoha různými způsoby. Kupříkladu do přelomu 5. a 6. století bývají běžně situovány snímky inspirované artušovskými legendami, jako třeba Princ Valiant (1954), třemi Oscary oceněný muzikál Camelot (1967), francouzský Lancelot od jezera (1974), komediální Monty Python a Svatý Grál (1975), výpravný Excalibur (1981), První rytíř (1995), Král Artuš (2004) nebo Král Artuš: Legenda o meči (2017). V 5. století se odehrával i děj německého historického fantasy filmu Fritze Langa Nibelungové: Smrt bohatýra (1924), podle keltských či anglosaských legend zasazených do 6. století zas vznikly snímky jako Tristan a Izolda z roku 1979 a Tristan a Isolda z roku 2006, Beowulf: Král barbarů (2005) nebo animovaný Beowulf (2007). Období Vikingů se věnovaly např. filmy Vikingové z roku 1928 a Vikingové z roku 1958, Dlouhé lodi Vikingů (1964), Alfréd Veliký (1969), Když letí havran (1984), Vikingové (1999), Cesta bojovníka (2007) a také polské Staré báje vikingů (2003), dánský Barbar (2009) nebo ruský Viking (2016).

Filmy Papežka Jana (1972) a Legenda o Janě (2009) se zabývaly příběhem ženy, která se v přestrojení za muže dala v 9. století na studium teologie a dotáhla to až na pozici papeže. Norský Stopař (1987) zas vznikl na základě sámské legendy o mladíkovi, jenž byl nucen stát se stopařem ve službách nepřátelských nájezdníků. Na čtyři Oscary byl nominovaný italsko-americký velkofilm Cid režiséra Anthonyho Manna (1961), pojmenovaný podle rytíře a španělského národního hrdiny, který sjednotil Španělsko v boji proti Arabům ve druhé polovině 11. století. Téhož století se týkal i americký Válečník (1965), který se odehrával ve francouzské Normandii, a německý Ranhojič (2013), jenž popisoval osudy mladého lékařského učně v Persii.

Následným obdobím křížových výprav se zabývaly kupříkladu Křižáci režiséra Cecila B. DeMilla (1935), Ivanhoe od Richarda Thorpa (1952), Král Richard a křižáci od Davida Butlera (1954) či Sedmá pečeť od Ingmara Bergmana (1957) a později též Království nebeské od Ridleyho Scotta (2005) nebo švédský Arn od Petera Flintha (2007). Historie a dozvuky křížových výprav se okrajově promítly i do některých filmů o dobrodružstvích lučištníka Robina Hooda, dějově zasazených do časů vlády Richarda Lvího srdce (zejména do Robina Hooda: Krále zbojníků z roku 1991 a do Robina Hooda z roku 2010).

 

Středověk ve filmu II – Pozdní období a stoletá válka

Dvanáct oscarových nominací posbíral britský Becket (1964), který popisoval spor mezi anglickým králem Jindřichem II. a katolickou církví, přičemž kolem Jindřicha II. se točil i třemi Oscary oceněný Lev v zimě (1968). Život svatého Františka z Assisi zas popisovaly italské filmy Bratr Slunce, sestra Luna (1972) a Francesco (1989), zatímco snímky Čingischán (1965) a Mongol - Čingischán (2007) se pro změnu zaměřily na postavu slavného mongolského vojevůdce. Příběhy známého cestovatele líčily např. filmy The Adventures od Marco Polo z roku 1938 a Marco Polo z roku 1961. Pět Oscarů včetně toho za nejlepší film si vysloužil snímek Mela Gibsona Statečné srdce (1995), jenž byl inspirován postavou velitele skotského povstání ve válce o nezávislost na přelomu 13. a 14. století, a na nějž později dobou i místem dění navázal snímek Král psanec (2018). O různých dalších epochách středověku vyprávěly třeba i filmy Dekameron (1971), Canterburské povídky (1972), Jméno růže (1986), Hodina prasete (1993), Příběh rytíře (2001), Černá smrt (2010) či Templář (2011) a také sovětští Alexandr Něvský (1938) a Andrej Rublev (1966), švédský Pramen Panny (1960), československé Údolí včel (1967) nebo polští Křižáci (1960) a Kazimír Veliký (1975).

Tématem stoleté války se zabývaly např. filmy o známém anglickém králi v režii Laurence Oliviera (Jindřich V. z roku 1944) a Kennetha Branagha (Jindřich V. z roku 1989), které byly natočeny podle stejnojmenné historické hry od Williama Shakespeara. Hned několika historickými Shakespearovými hrami byly inspirovány i filmy Falstaff od Orsona Wellese (1965) a Král od Davida Michôda (2019), které se též točily kolem postavy krále Jindřicha V. a jeho věrného pobočníka. Se stoletou válkou se pojí i příběh Jany z Arku, jenž byl zpracován např. ve filmu Victora Fleminga Johanka z Arcu (1948), jenž proměnil dvě ze sedmi oscarových nominací. Jedním z nejstarších ztvárnění osudů Jany z Arku se nicméně stal krátký snímek Jeanne d’Arc (1900), režírovaný francouzským filmařem a trikovým průkopníkem Georgem Mélièsem. Francie se ostatně ke své národní hrdince vracela nejčastěji, vyprávěly o ní totiž i francouzské filmy Utrpení Panny orleánské (1928), Proces Jany z Arcu (1962), Johanka z Arku (1999), Johanka v zajetí (2011) a dvojice snímků režiséra Bruna Dumonta Janička (2017) a Janička z Arku (2019). Husitské války byly pro změnu popsány v československých výpravných historických filmech Otakara Vávry Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), zatímco snímek Richard III. od Laurence Oliviera (1956) a filmy Tower of London z roku 1939 a Tower of London z roku 1962 zas pokryly téma válek růží v druhé polovině 15. století.

 

Shakespearovské filmové adaptace

Již bylo zmíněno vícero filmů, jež čerpaly z díla slavného divadelního autora Williama Shakespeara, zejména z jeho historických her a historických tragédií, jež se věnovaly např. Richardovi III., Jindřichovi V., Juliu Caesarovi či Antoniovi a Kleopatře. I jiné adaptace jeho her (ať už tragédií či komedií) jsou ve své podstatě historické, neb jejich předlohy vznikaly již na přelomu 16. a 17. století. Ze Shakespearových tragédií se zrodilo kupříkladu několik verzí Hamleta, z nichž ty nejznámější natočili režiséři Laurence Olivier (čtyřmi Oscary oceněný Hamlet z roku 1948) a Franco Zeffirelli (Hamlet z roku 1990), kteří v nich zachovali reálie středověkého Dánska, a také Kenneth Branagh (Hamlet z roku 1996), jenž jeho děj přesunul do 19. století. Několika historických adaptací se dočkali také milenci z renesanční italské Verony, a to ve filmech Romeo a Julie od George Cukora (1936), Romeo a Julie od Renata Castellaniho (1954) a Romeo a Julie od Franca Zeffirelliho (dvě oscarová ocenění, 1968), či skotský král inspirovaný skutečným skotským panovníkem žijícím v 11. století, jenž byl hlavním hrdinou filmů Macbeth od Orsona Wellese (1948), Macbeth od Romana Polanského (1971) a Macbeth od Justina Kurzela (2015). Podobně na tom byl Othello, jehož filmové adaptace, dějově zasazené do 15. nebo 16. století, vznikaly v USA (Othello z roku 1952 a Othello z roku 1995), ve Velké Británii (Othello, 1965), v Itálii (Otello, 1986) i v Sovětském svazu (Othello, 1955).

Dalšími výraznými historickými adaptacemi Shakespearových tragédií byly kupříkladu sovětský film Král Lear (1971), jehož předloha byla založena na legendě o keltském králi z 8. století př. n. l., a také snímky Titus (1999) a Coriolanus (2011), jež se odehrávaly v časech starověkého Říma. Historická stylizace byla však zásadní i pro několik komediálních filmů, např. Kupec benátský (2004) se odehrával v 16. století. Totéž období bylo příznačné i pro Zkrocení zlé ženy (1929) a pro novější Zeffirelliho Zkrocení zlé ženy z roku 1967. V prostředí antických Athén a jejich okolí se odehrával snímek A Midsummer Night's Dream (1935), zatímco pozdější Sen noci svatojánské (1999) byl zasazen do Toskánska 19. století. Podle jiných Shakespearových komedií vznikly i filmy Mnoho povyku pro nic (1993), režírovaný Kennethem Branaghem a situovaný do 16. století na Sicílii, a Večer Tříkrálový (1996), jehož děj byl oproti předloze přesazen do viktoriánské Anglie. Z historických filmů pouze inspirovaných Shakespearovými hrami stojí za pozornost kromě již výše zmíněného Falstaffa (1965) a Krále (2019) a snímků Akiry Kurosawy Krvavý trůn (1957) a Ran (1985) i britský film Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1990), jenž přistoupil k příběhu Hamleta z perspektivy dvou vedlejších postav.

 

Filmy o období renesance

Renesance představuje historické období přibližně od 14. do 16. století, které tvůrcům historických filmů posloužilo jako zdroj námětů stejně dobře jako následné baroko (zhruba 17. a 18. století) a další období a umělecké směry. Kupříkladu španělský film Krev Borgiů (2006) popsal rodinný život a úřadování kontroverzního papeže Alexandra VI., na pět Oscarů byl nominován film Ve službách papeže (1965), jenž zachycoval spory ohledně vymalování Sixtinské kaple, a šest zlatých sošek si vysloužil Člověk pro každé počasí (1966), drama o životě politika Thomase Mora a o jeho rozmíškách s Jindřichem VIII. kvůli založení anglikánské církve. Příběhem anglického krále Jindřicha VIII. a jeho četných manželek se zabýval i britský snímek Šest žen Jindřicha VIII. (1933) a také na deset Oscarů nominované kostýmní drama Tisíc dnů s Annou (1969) a film Králova přízeň (2008). Sedm z třinácti oscarových nominací proměnil Zamilovaný Shakespeare od Johna Maddena (1998), jenž zkombinoval historické téma pohrávající si s neznámými fakty okolo Shakespearova života s romantickou komedií, a podobnému námětu se poté věnoval i snímek Rolanda Emmericha Anonym (2011). Snímek Popravčí (2005) se zas věnoval praktikám španělské inkvizice.

Kratičké období vlády královny Jany Greyové pokryl snímek Lady Jane (1986) a následné vládnutí královny Alžběty I. bylo zachyceno kromě němého francouzského filmu Královna Alžběta (1912) a dobrodružného Požáru nad Anglií (1937) i v britském filmu Královna Alžběta (1998), nominovaném na sedm Oscarů, a v jeho pokračování Královna Alžběta: Zlatý věk (2007). Jiné snímky o vladařích téže doby popisovaly především situaci ve Skotsku (Marie Stuartovna z roku 1936, na pět Oscarů nominovaná Marie Stuartovna, královna Skotska z roku 1971 a Marie, královna skotská z roku 2018), ve Francii (La Reine Margot z roku 1954 a Královna Margot z roku 1994) a v Rusku (sovětský dvoudílný Ivan Hrozný z roku 1945).

 

Filmy o období baroka, rokoka a klasicismu

Francie 17. století se stala dějištěm pro nejrůznější adaptace dobrodružných románů Alexandra Dumase, jimiž byli zejména Tři mušketýři (např. z let 1921, 1953, 1973, 1993 nebo 2011) a Železná maska (1962) či Muž se železnou maskou (1998). Tytéž reálie platily i pro pěti oscarovými nominacemi oceněného Cyrana z Bergeracu (1990) a pro francouzskou koprodukční dobrodružně-historickou filmovou sérii tvořenou snímky Angelika, markýza andělů (1964), Báječná Angelika (1965), Angelika a král (1966), Nezkrotná Angelika (1967) a Angelika a sultán (1968), které líčily osudy šlechtičny provdané za bohatého hraběte. Životu známé švédské vladařky se věnovalo americké drama Královna Kristýna z roku 1933 a také stejnojmenný finský koprodukční snímek Královna Kristýna z roku 2015, zatímco dobu vlády Ludvíka XIV. popisovaly mimo jiné filmy Král tančí (2000), Vatel (2000), Králova zahradnice (2014) nebo Smrt Ludvíka XIV. (2016). Jiné filmy zas čerpaly z životů různých básníků, hudebních skladatelů a jiných tvůrčích osobností, viz třeba Umělcova smlouva (1982), osmi Oscary ověnčený Amadeus (1984), Všechna jitra světa (1991), Libertin (2004) či Moliere (2007).

Film Poslední údolí (1971) se odehrával na pozadí třicetileté války, snímek Cromwell (1970) se zabýval anglickou občanskou válkou a polský výpravný film Ohněm a mečem (1999) zas popisoval příběh hrdinného rytíře a jeho milované během bojů Ukrajinců a Tatarů. Nizozemský Admirál (2015) vylíčil příběh slavného nizozemského námořního velitele a film Rob Roy (1995) byl zas pojmenován podle skotského lidového hrdiny a psance, který si vysloužil pověst skotského Robina Hooda. Čarodějnické procesy se staly námětem pro dánský Den hněvu (1943), francouzské Čarodějky ze Salemu (1957), britské Lovce čarodějnic (1968) a Ďábly (1971), československé Kladivo na čarodějnice (1969) a také pro americké Čarodějky ze Salemu (1996). Na deset Oscarů byla nominovaná Favoritka (2018), jejíž děj byl situován do počátku 18. století na anglický dvůr, ovládaný ctižádostí, přetvářkou a nenávistným bojem o přízeň královny. Benátky 18. století se zas staly dějištěm příběhu o legendárním svůdníkovi ve filmu Casanova (2005). Americký snímek Rudá carevna (1934) a britský film Kateřina Veliká (1934) zpracovávaly osudy známé ruské vladařky a událostmi zahrnujícími královský dvůr a aristokracii v jiných zemích se pro změnu zabývaly mimo jiné britské snímky Šílenství krále Jiřího (1994) a Vévodkyně (2008) nebo dánská Královská aféra (2012).

Čtyři Oscaři byli uděleni satirickému filmu Stanleyho Kubricka Barry Lyndon (1975), jenž líčil osudy irského mladíka toužícího po společenském uznání v různých epochách druhé poloviny 18. století včetně sedmileté války, během níž se odehrával i děj francouzského filmu Fanfán Tulipán (1952). Příběh vzpoury na lodi britského válečného námořnictva proti sadistickému kapitánovi zpracoval nejprve dobrodružný historický film Franka Lloyda Vzpoura na lodi Bounty (1935), nominovaný na osm Oscarů, a poté i na sedm sošek nominovaná Vzpoura na Bounty (1962) a film Bounty od Rogera Donaldsona (1984). Britské drama Belle (2013) zas líčilo příběh dcery urozeného britského námořního kapitána a černošské otrokyně. Ve druhé polovině 18. století se odehrávaly i různé adaptace románu Na větrné hůrce, které vznikaly např. v letech 1939, 1970, 1992 a 2011, a také románu o svůdnických aférách protřelého vikomta, jenž byl hlavním hrdinou filmů Nebezpečné známosti od Stephena Frearse (1988) a Valmont od Miloše Formana (1989). Postavu nenapravitelného svůdníka nabídl též dobový britský film Tom Jones (1963), jenž proměnil čtyři z deseti oscarových nominací.

 

Velká francouzská revoluce a napoleonské války ve filmu

O revolučním dění z konce 18. století, nabubřelé francouzské šlechtě a nahněvaném chudém lidu natočil režisér D. W. Griffith film Děti velké revoluce (1921) už v dobách němého filmu. Výjevy z Velké francouzské revoluce byly hojně přítomny i v dobrodružných filmech The Scarlet Pimpernel (1934) a Šuani (1988), v americkém šermířském snímku Scaramouche z roku 1952 i ve španělském koprodukčním filmu Scaramouche z roku 1963. Zachycena byla také v kostýmním dramatu Anthonyho Manna Hrůzovláda (1949), v bláznivé komedii Spusťte tu revoluci beze mne (1970) a ve francouzsko-polském Dantonovi (1982). U zrodu revoluce stály francouzské Nevinné krutosti (1996) i americká Aféra s náhrdelníkem (2001), končil jí na čtyři Oscary nominovaný kostýmní velkofilm Marie Antoinetta (1938), stejně jako Marie Antoinetta z roku 2006, a opíraly se o ni i zápletky amerického filmu A Tale of Two Cities z roku 1935 a jeho mladšího britského nástupce A Tale of Two Cities z roku 1958, které vznikly podle stejnojmenného románu Charlese Dickense.

Obdobím napoleonské Francie či samotnými válkami se zabývala mimo jiné americká Vojna a mír od Kinga Vidora z roku 1956 i sovětská Vojna a mír od Sergeje Bondarčuka z roku 1966, dále snímky Lady Hamiltonová (1941), Pýcha a vášeň (1957), Waterloo (1970) či Soupeři (1977) a také mnohá životopisná dramata o Napoleonovi – čtyřhodinový němý Napoleon z roku 1927, Napoléon z roku 1955 nebo Napoleon z roku 2003. O romantických vzplanutích Napoleona a různých žen pojednávaly např. filmy Hraběnka Walewská (1937) nebo Desirée (1954). Novější dobrodružný snímek Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003) se zas zaměřil na námořní bitvy. Krom toho vznikaly o Napoleonovi i komedie, kupříkladu Císařovy nové šaty (2001) nebo Napoleon a já (2006). Až během povstání v Paříži v roce 1832, tedy řadu let po revoluci i po napoleonských válkách, se odehrávali čtyřmi oscarovými nominacemi vyznamenaní Bídníci (1935), natočení podle knižní předlohy Victora Huga. Tentýž Hugův námět zpracovávaly i četné novější adaptace, např. francouzští Bídníci (1958) a Ubožáci (1982), britští koprodukční Bídníci (1998) nebo muzikáloví Bídníci z roku 2012, ocenění třemi Oscary z celkových osmi nominací.

 

Historie Ameriky ve filmu

Objevení Ameriky bylo ztvárněno hned ve dvou filmech natočených ve stejném roce, zaprvé ve 1492: Dobytí ráje od Ridleyho Scotta (1992) a v Kryštofovi Kolumbovi od Johna Glena (1992). Na přelomu 15. a 16. století se odehrával děj filmu Mela Gibsona Apocalypto (2006), jenž popisoval praktiky uvadajícího starobylého národa Mayů ve Střední Americe. Do Jižní Ameriky byl pro změnu zasazen německý film Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží (1972), v němž byl vylíčen příběh expedice vedené skrz džungli konkvistadorem posedlým hledáním bájného zlatého města El Dorada. Nový svět od Terrence Malicka (2005) se zabýval romancí anglického kapitána s indiánskou ženou, o čemž vyprávěla též animovaná Pocahontas (1995). Sedm oscarových nominací si vysloužil film Mise (1986), popisující působení jezuitského misionáře ve španělských a portugalských koloniích Jižní Ameriky. Dobýváním a kolonizací amerického kontinentu i bojům a sporům kolonistů s indiánskými kmeny se zabývalo několik zejména westernových filmů, jimiž byly např. snímky Bubny víří (1939), Cesta na severozápad (1940) nebo Zlomený šíp (1950), a také několik dobrodružných dramat, mezi něž patřily mimo jiné filmy Neporažená (1947) či Černé roucho (1991).

V pozdější éře revizionistických westernů vznikaly i filmy o přátelství bílých mužů s indiány, v čemž vynikl zejména Tanec s vlky od Kevina Costnera (1990) v jehož sedmi Oscary ověnčeném příběhu se americkému vojákovi podařilo získat důvěru indiánského kmene. S podobným námětem pracoval i film Poslední svého rodu (1936) a také snímky Poslední Mohykán z roku 1920, Poslední Mohykán z roku 1965 a Poslední Mohykán z roku 1992, které byly natočeny podle románové předlohy Jamese Fenimora Coopera a vyprávěly příběh bílého lovce a jeho indiánských přátel v době bojů Francie a Anglie o nová americká území. Sepisování Deklarace nezávislosti se stalo námětem pro historický muzikál 1776 (1972), přičemž tématem americké války za nezávislost se krom toho zabývaly také filmy Děti svobody (1924), Pekelník (1959), Revolution (1985) nebo Patriot (2000).

 

Americká občanská válka ve filmu

Během němé éry kinematografie se o americkou občanskou válku nejsilněji opíral kontroverzní snímek D. W. Griffitha Zrození národa (1915), válečné motivy nicméně pronikly třeba i do grotesky Frigo na mašině (1926). S kolosálním úspěchem se později setkal osmi Oscary oceněný velkofilm Jih proti Severu od Victora Fleminga (1939), jenž období války a následné rekonstrukce poraženého Jihu provázal s epickou osudovou romancí tvrdohlavé dcery majitele plantáží s arogantním armádním kapitánem. Závěrem občanské války se zabýval i western Virginia City (1940) a vícero westernů se potýkalo s motivy války Severu a Jihu též v 50. a zejména v 60. letech, kdy vznikly např. Kavaleristé (John Ford, 1959), Major Dundee (Sam Peckinpah, 1965), Shenandoah (Andrew V. McLaglen, 1965), Pod kopyty stád (Edward Dmytryk, 1966), Hodný, zlý a ošklivý (Sergio Leone, 1966) či Rio Lobo (Howard Hawks, 1970).

Na šest Oscarů nominované drama Williama Wylera Přesvědčení (1956) se odehrávalo těsně před začátkem války, jež narušila venkovský klid jedné farmářské rodiny, a romantické drama Raoula Walshe Kapka krve (1957) zas sledovalo počínaní dědičky plantáže, která padla do rukou obchodníků s otroky. Tři z osmi oscarových nominací proměnil westernový výpravný snímek Jak byl dobyt Západ (1962), jenž na poli čtyř příběhů z americké historie vylíčil mimo jiné dobývání Divokého Západu a období Zlaté horečky, a právě i válku Severu a Jihu. Válka se promítla i do dramatu Dona Siegela Oklamaný (1971), v němž se studentky z jižanského dívčího internátu ujaly raněného unijního vojáka. Tři Oscary si vysloužil film Edwarda Zwicka Sláva (1989), jehož hlavním hrdinou byl velitel černošské bojové jednotky, a osudy několika vojáků se zabýval i snímek Anga Leeho Jízda s ďáblem (1999).

Režisér Ronald F. Maxwell se dočkal úspěchu u kritiky se svou rozsáhlou freskou Gettysburg (1993), zatímco se svým následným opusem Bohové a generálové (2003) dosáhl pravého opaku. Na deset Oscarů byly nominovány Gangy New Yorku od Martina Scorseseho (2002), které byly sondou do amerického podsvětí, a jednu ze sedmi nominací proměnil Návrat do Cold Mountain od Anthonyho Minghelly (2003), v němž se zraněný voják vracel skrz zpustošenou zem na farmu své milované. Dva Oscary z celkových dvanácti nominací si vydobylo drama Stevena Spielberga Lincoln (2012), které se věnovalo válečným událostem a rušení otroctví z pohledu politických elit, snímek Konspirátor (2010) se zabýval soudnímu rozplétání spiknutí kolem atentátu na Abrahama Lincolna a Boj za svobodu Garyho Rosse (2016) zas popisoval příběh povstaleckých farmářů, kteří usilovali o založení vlastního státu. Zcela bez bojů se obešlo do časů války zasazené a na šest Oscarů nominované romantické drama Grety Gerwig Malé ženy (2019), jenž bylo vyprávěno z perspektivy čtyř dospívajících sester, a které bylo již čtvrtou adaptací slavného románu, podle nějž byly natočeny filmy i v letech 1933, 1949 a 1994.

 

Další historické filmy zasazené do 19. století

Ve Velké Británii se na začátku 19. století odehrával děj filmů Trh marnosti (1935) či Jarmark marnosti (2004) a také leckterých adaptací románů Jane Austen, mezi něž patřily zejména Pýcha a předsudek z roku 1940 a na čtyři Oscary nominovaná Pýcha a předsudek z roku 2005, Rozum a cit (1995), jenž proměnil jednu ze sedmi oscarových nominací, a také snímky Persuasion (1995), Mansfieldské sídlo (1999), Emma z roku 1996 a Emma. z roku 2020. Mnoha verzí se dočkala i Jana Eyrová, jejíž nejznámější filmové adaptace byly natočeny v letech 1943, 1996 a 2011. Kromě zmíněných Bídníků byly do Francie v období po napoleonských válkách situovány i různé adaptace Hraběte Monte Christa, které vznikly např. v letech 1934, 1954 nebo 2002. Francouzský film Husar na střeše se zaobíral epidemií cholery v jižní Francii ve třicátých letech, italské drama Vášeň (1954) se zas odehrávalo v Itálii okupované rakouskou armádou v letech šedesátých a do téže doby byl zasazen též italský Gepard (1963), který vyprávěl pro změnu o lidovém povstání na Sicílii. Historické téma obrany súdánského hlavního města před islámskými nájezdníky zpracoval britský film Chartúm (1966) a britsko-zulskou válku v jižní Africe zas zmapovaly snímky Zulu (1964) a Svítání Zulů (1979).

Dobové filmy jako Nadějné vyhlídky z roku 1946 a Nadějné vyhlídky z roku 2012 nebo Oliver Twist Davida Leana (1948), šesti Oscary oceněný muzikálový Oliver! od Carola Reeda či Oliver Twist od Romana Polanského čerpaly z viktoriánské tvorby Charlese Dickense. Samotné královně Viktorii se věnovaly kupříkladu snímky Paní Brownová (1997) a Královna Viktorie (2009), zatímco rakousko-uherská vládkyně Alžběta Bavorská byla přítomna v rakouské trilogie Sissi (1955), Sissi, mladá císařovna (1956) a Sissi, císařovnina osudová léta (1957) a také ve filmu Ludvík Bavorský (1973). Filmové adaptace Tolstého Anna Karenina (1935), Anna Kareninová (1967) a Anna Karenina (2012) byly zas dějově zasazeny do carského Ruska. O životě Ludwiga van Beethovena vyprávěly filmy Nehynoucí láska (1994) a Ve stínu Beethovena (2006). Na čtyři Oscary nominované drama Stevena Spielberga Amistad (1997) rekonstruovalo lodní vzpouru černošských otroků i jejich následný soud, přičemž životy otroků se zabývaly též filmy 12 let v řetězech (2013), jenž proměnil tři z devíti oscarových nominací, Zrození národa (2016) nebo Harriet (2019). Na sedm Oscarů byl zas nominovaný válečný snímek Johna Wayna Alamo (1960), jenž byl zasazen do dob Texaské války za nezávislost. Westerny Neporažení (1969) a Dva mezci pro slečnu Sáru (1970) se pro změnu odehrávaly na pozadí francouzské intervence v Mexiku.

 

Historické televizní seriály

Historické náměty se od počátků televizní tvorby poměrně dlouho potýkaly s nároky na dobovou výpravu a s ní spojenými značnými náklady, kvůli čemuž historických seriálů vznikalo poměrně málo a svým lacinějším vzezřením mohly jen málokdy konkurovat filmovému odvětví. Z rané televizní tvorby stojí za zmínku např. britské seriály Ivanhoe (1958), The Caesars (1968) a The First Churchills (1969) a také několik verzí adaptace románu Pýcha a předsudek (z let 1952, 1958 nebo 1967). Z díla Jane Austen později vzešly též seriály Persuasion (1971), Emma (1972) a Mansfield Park (1983) a velmi výraznými se staly i španělsko-italský Život Leonarda Da Vinci (1971), britští Já, Claudius (1976) a Borgiové (1981), francouzský Hrabě Monte Cristo (1979), americko-japonský Šogun (1980), italský Marco Polo (1982) a Quo Vadis (1985), americký Petr Veliký (1986) nebo také minisérie Kryštof Kolumbus (1985). Větší množství historických seriálů se natočilo i v 90. letech, zlom však přišel až v novém tisíciletí se seriálovým fenoménem s názvem Řím (2005-2007), jenž byl velice nákladný, nicméně dosáhl značné popularity a předznamenal směr, jímž se televizní produkce vydala v následujících letech. Podobný rozruch poté způsobil i seriál Tudorovci (2007-2010), jenž popisoval život a činy anglického krále Jindřicha VIII. a intriky na jeho dvoře, a v pozdějších letech se podobné slávy dočkaly též výjimečné a dlouhodobě oblíbené historické seriály Spartakus (2010-2013), Borgiové (2011-2013), Vikingové (2013-2020), Poslední království (2015-2020), Medicejové (2016-2019) nebo Viktorie (2016-2019).

Seriály Modrá a šedá (1982), Sever a Jih (1985-1994) a Scarlett (1994) se věnovaly americké občanské válce, zatímco série George Washington (1984), John Adams (2008), Zvrat: Washingtonovi špioni (2014-2017) a minisérie Sons of Liberty (2015) pojednávaly o předchozí americké válce za nezávislost. O Velké francouzské revoluci vyprávěla čtyřdílná Francouzská revoluce z roku 1989, britský komediální seriál Ať jedí koláče (1999) a seriál Francouzská revoluce z roku 2020, zatímco série televizních filmů Sharpe (1993-2006) a Hornblower (1998-2003), francouzská minisérie Napoleon z roku 2002 a desetidílný Napoleon z roku 2012 se zas zabývaly následnými napoleonskými válkami. Hned několik seriálů se točilo kolem ruské carevny Kateřiny Veliké, např. ruská Jekatěrina (2014-2019) a Kateřina Veliká (2015) nebo britská minisérie Kateřina Veliká (2019) a komediální seriál Veliká (2020). Série televizních filmů V kruhu koruny (2012-2016) zpracovávala různé historické hry od Williama Shakespeara, seriály Bible (2013) a A.D. The Bible Continues (2015) líčily různé biblické příběhy a série Vojna a mír z roku 2007 a Vojna a mír z roku 2016 byly pro změnu adaptacemi Tolstého románové klasiky. Z pera Alexandra Dumase vzešli Hrabě Monte Cristo (1998) a Tři mušketýři (2014-2016), dílo Jane Austen bylo předlohou pro seriály Pýcha a předsudek (1995) a Slečna Emma (2009), různé adaptace románu Victora Huga nabídli Bídníci (2000) a Les Misérables (2018-2019) a seriál Ponurý dům (2005) zas vycházel z tvorby Charlese Dickense, stejně jako minisérie Nadějné vyhlídky.

Nebývalý nárust historických seriálů po roce 2010 dokládají i série Pilíře Země (2010-2011), zasazené do Anglie ve 12. století, Království (2013-2017), situované do Skotska v 16. století, nebo Versailles (2015-2018), odehrávající se v 17. století ve Francii. Seriály Bílá královna (2013) a Bílá princezna (2017) popisovaly události v Anglii 15. století z pohledu žen a seriál Španělská princezna (2019-2020) se zas točil kolem postavy Kateřiny Aragonské. Seriál Pod černou vlajkou (2014-2017) vyprávěl o zlatém období pirátské éry v první polovině 18. století a do téže doby se vydával i děj seriálu Cizinka (2014-2020), situovaný do Skotska. Opomenout by neměly být ani historické seriály Na věky věků (2012), Da Vinciho démoni (2013-2015), Marco Polo (2014-2016), Wolf Hall (2015), Soumrak templářů (2017-2019), Střelný prach (2017) nebo Barbaři (2020).

Filmmaniak