Ľudovít

Vynikajúce historické dielko, kde sa dokonca mihla Romy Schneider, normálne mi práve toto najviac utkvelo v pamäti. Zaujímavá postava je stvárnená dokonale. Na jednej strane vyšinutý človek, na strane druhej pokrokový vladár a staviteľ rozprávkových zámkov. Milovník umenia ale aj milovník komorníkov a ďalšieho mužského osadenstva jeho paláca. A jeho smrť je dodnes opradená závojom tajomstva. (23.03.2021)

Skutečná Sissi počtvrté aneb Helmut Berger a Romy Schneider v opusu, který netrvá pouhé _čtyři_ hodiny, ale v rámci subjektivního vnímání trvá nejméně celý týden. Jsem přesvědčena o tom, že se Visconti ludvíkovskou látkou zabýval pouze pro své uspokojení z lásky k Bergerovi. A jestliže už tohle silné pouto posílil svou další láskou k Romině a jejímu složitému vztahu k císařovně, nechci si nikdy přečíst žádné hluboké analýzy na tohle téma... lépe zemřít, než si prožít znovu tento víceúhelník marnosti a chtíče. A to nechávám stranou veškeré subtexty týkající se Silvany Magnano a variací se Soumrakem bohů. Nicméně je úžasné jak Ludwig tak přirozeně navazuje na Marischkovu trilogii Sissi, nijak ji nepotírá ani neneguje, jen pokračuje tam, kde bylo srdce císařovny zlomeno. Bylo by nezapomenutelné, kdyby se Romy dočkala ještě vlastní interpretace Alžbětina skonu, teprve po tom by její vlastní život mohl začít. (27.03.2009)

----- Ten hoch je blázen ... poslední z rodu bláznů." ----- Víte ... pokud mohu soudit podle jeho portrétu, on - se svou povahou - měl být snad umělcem ... v žádném případě vladařem. Nicméně - stalo se ... a není první ani poslední, kdo se minul povoláním. První díl přibližuje spíše jeho osobní nežli veřejný život. Dalo by se říct, že se pomocí prostřihů na vypravěče šikovně vyhýbá scénám, jejichž realizace by byla příliš náročná či nákladná. Osud bavorského krále se tak stává maličko zkratkovitým kostýmním a konverzačním dramatem, nikoli rozmáchlým epickým vyprávěním - nicméně kupodivu má dostatečnou vnitřní sílu, aby své nedostatky představil jako přednosti, což je neoddiskutovatelným dokladem jeho všestranných kvalit. Druhý díl se ke své vlastní škodě zaměřuje ze všeho nejvíc na poněkud bizarní svět, kterým se vladař postupem času obklopuje, aby upokojil zastřenou mysl a unikl realitě spojené s povinnostmi. Některé scény jsou přitom nadmíru protahované, aniž by mohly cokoli nového sdělit, zatímco jiné jsou neprávem upozaďované či kvapně přeskakované. Děj i atmosféra jsou tak rozdrobované víc než je únosné - a hudební doprovod jejich nevyrovnanost ještě podtrhuje, takže ve výsledku nebohý "Ludvík Bavorský" bohužel na víc jak na 3* nedosáhne. (28.10.2016)

Příběh obyčejného šílenství dalo by se říct. Krom postavy Ludvíka Bavorského zaujímá poměrně velký prostor císařovna Sissi, která je zde vykreslena mnohem realističtěji než v rakouské trilogii z 50. let. Vyzrálá žena tu vystupuje rafinovaně a mnoem více odpovídá historické postavě císařovny Alžběty. Král působí ve svém šílenství přesvědčivě. Visconi se sice drží historických údajů, ale mnohem víc vykresluje náladu doby a tím nabízí dokonalou kostýmní podívanou. Rozdělení do dvou dílu mnohem lépe pomáhá udržet pozornost než při sledování celého filmu naráz - alespoň pro mě. Díky tomu jsem mohla mnohem víc docenit úžasnou kameru s nasvícením dbajícím i detailů. Na detailně propracované scény jsem zvyklá především u Bergmana a Kubricka, Visconti má vlastní pojetí, ale neméně působivé. Některé scény mi asi navždy utkví v paměti. Nasvícená tvář lékaře polovinou ve světe a druhou ve stínu, muži v černém s rozevřenými deštníky v hustém dešti, labutě v jezírku ... Ludvík Bavorský je vybraný kousek pro fajnšmerky historických filmů. (07.11.2016)

Zcela se ztotožňuji s komentářem gudaulina, navíc mi film přišel vlastně hrozně televizní na to, jak se snaží v těch jednotlivostech působit pompézně. Přišlo mi to rovněž odtažitě natočené a opovrhující divákem. Délka filmu je také negativem, které zde nemá opodstatnění - na rozdíl třeba od Geparda, kde se divák současně seznamoval s prostředím a současně vnímal změny a proměny světa šlechty a tehdejší doby. Ostatně samotný román k tou poskytoval bohatý podklad. Tady si to Visconti psal sám, přestal vyprávět a soustředil se na formu natolik, až zapomněl, jestli vlastně vůbec něco vypráví. Jak zde někdo také v komentářích píše - subjektivně jako by se na to člověk díval týden, a ne čtyři hodiny. I když popravdě, mě trvalo půl roku to po kouscích dokoukat. (08.11.2022)