Danton

Upraveno v březnu 2022. Danton je politicky osobitější lyrikou, uštěpačnou ke vzniku západního způsobu demokracie a současně reflektující dobovou situaci polského politického prostředí po vyhlášení stanného práva. Základem Wajdova politického dramatu je divadelní hra Případ Danton polské prozaičky Stanisławy Przybyszewské (ale ta je velkou obhajobou Robespierra a Dantona naopak haní a označuje za anglického agenta). U Wajdy jde o jednoznačný posun ve prospěch Dantona (byť nic neponechává pouze černobílé) a nesmlouvavě odhaluje praktiky novověkých "vlád lidu": teror, šíření strachu, zinscenované soudní procesy, odstraňování oponentních hlasů, demagogické principy nebo umění v ideologických službách. Působivou stránkou jsou zde kostýmy podle návrhů Yvonne Sassinot de Nesle, uhrančivými jsou herecké výkony v té kruté neúprosnosti mocichtivých lidských dějin. Hvězdičkou představení jest Georges Danton (bonvivánsky nespoutaný Gérard Depardieu), hlavní osobnost vzniku francouzské republiky. Ale časy se mění a způsoby krutovlády přestávají být eticky obhajitelné. Politický střet se zdá být hrou, ale to se v mžiku mění. Druhým hrdinou na politickém kolbišti je tu Maximilien Robespierre (vynikající Wojciech Pszoniak s hlasem Gérarda Desarthea), vůdce jakobínů a dominantní osobnost Výboru pro veřejné blaho. Politický boj za vzájemného osočování za nepřítele revoluce se vyhrotil ostřím gilotiny. Mezi nejvýraznější postavy patří také útlocitnější Dantonův propagátor hlásajících slov v politické konfrontaci Camille Desmoulins (zajímavý Patrice Chéreau), a pomstychtivý a s Robespierrem ve Výboru blízce spjatý Louis de Saint-Just (dobrý Bogusław Linda). Hlavní ženskou postavou je zde Lucille Desmoulins (příjemná Angela Winkler), strachující se o zatčeného manžela. Z dalších rolí: ze strachu zrazující François Louis Bourdon (Andrzej Seweryn), Dantonovi pozatýkaní političtí příznivci Pierre Philippeaux (Serge Merlin) a Jean-François Delacroix (Roland Blanche), také zatčený generál François Joseph Westermann (Jacques Villeret), akurátní a přísnější Robespierrova milenka Éléonore Duplay (Anne Alvaro), z donucení ztichlý Dantonův příznivce Legendre (Bernard Maître), poslušný veřejný žalobce revolučního tribunálu Antoine Quentin Fouquier-Tinville (Roger Planchon), jediný člen Výboru pro veřejné blaho nepodepisující zatčení Robert Lindet (Marian Kociniak), nebo hlavní ideologický umělec francouzské revoluce Jacques-Louis David (Franciszek Starowieyski). Danton je nesmlouvavým filmem k podstatě politik vlád lidu (byť nejenom jich). Působivé představení krvežíznivé mocichtivosti, kdy demokracie je jen pouhou iluzí a deklarace lidských a občanských práv je na tisíc způsobů stínána gilotinou. (24.01.2010)

----- "Revoluce je jako Saturn. Požírá své vlastní děti." ----- Revoluce je jako Saturn a drama "Danton" je jako epizoda ... jako výrazný, leč ne zcela srozumitelný výřez velkého, impozantního obrazu. Jako detail, pro který nevnímáte celou kompozici a nemůžete tudíž obsáhnout všechny souvislosti. Děj je maličko rozvleklý a zahleděný do sebe - přesvědčený o své důležitosti zcela samozřejmě předpokládá, že každý potencionální divák dopodrobna zná celou neveselou historii Velké francouzské revoluce. Pokud se chcete dozvědět víc, vřele doporučuju čtyřdílný koprodukční seriál "Francouzská revoluce" z roku 1989. Není sice úplně dokonalý, ale mapuje povstání od samotných počátků - od čistých ideálů a nadějných vyhlídek až do velice výmluvného, hořkého a nadmíru krvavého konce. P.S.: "Výbor pro veřejné blaho" ... "Výbor pro veřejnou bezpečnost" - můj Bože, jak vznešené názvy ! Pod jejich záštitou vám projde prakticky všechno - pokud se nacházíte ve správný čas na (v novodobých dějinách pak především VE) "správné" straně. Kolikrát už se historie zopakovala ?!? Jenomže co je to platné, když jsme nepoučitelní ... nejspíš to máme v genech. (07.03.2016)

Nepochopil jsem, jak film zapadá do dobového Polska. Ve smyslu, kdo má koho reprezentovat, kdo je čeho symbolem. Neumím tak říct, v čem tenhle film byl ve své době výjimečný. Pokud odhlédnu od dobového kontextu, tak se mi to celkem líbilo. Jenom Danton se chová jako dítě, hodně fatalisticky, a to mi přijde dost nepřirozené. (10.10.2021)

Poměrně slušně se daří vylíčit chaos a sociální rozdíly, které ve Francii zavládly. Pomocí monologů a rozhovorů hlavních postav film předkládá hlavní myšlenky i vlastní historii. Potíž nastává v okamžiku, kdy divák není obeznámen s historií revoluce. Jednotlivé činy a výroky Dantona nebo Maxmiliána se stávají nepochopitelnými a zmatenými. O hédonistického Depardieua se tahá asketický Robespierre a bezejmenný pidimužík s kordem, ale proč? To je otázka. Danton se na scéně potácí ze strany na stranu, popíjí víno a jeho záměry jsou neznámé. Když se výbor pro veřejné blaho rozhodně ho uvěznit, divák nemá ponětí, proč to udělal. Evidentně má ale obtloustlý politik moc manipulovat davem. A tak mezitím, co probíhá směšný vykonstruovaný proces, Robespierre se nechá malovat. V zásadě je zde Maximilián vylíčen jako kostnatý a, ač povětšinou s klidnou tváří, výbušný diktátor, který nechává zabíjet lidi pro vlastní přesvědčení veřejného blaha. Danton oproti tomu je zde jako mučedník, jediný pravý idealista, který chce dobro pro lid. Krátce po expresivní popravě Dantona a dalších kontrarevolucionářů se Robespierre jeví jako nemocný chudý stařec, který pochybuje sám o sobě, což si uvědomuje, když mu jeho synovec recituje revoluční články. Film má několik kladných momentů, ale jako celek se mi zdá, že hraje spíše na dojem. Hudba, která nedokresluje, ale tvoří atmosféru, expresivní výjevy stříkající krve, plamenné projevy, opulentní hostina. Naproti tomu informační hodnota pokulhává, protože divák je uveden do již běžícího děje a problematika je jen lehce načrtnuta. Každopádně poselství filmu, že revoluce začala zabíjet své vlastní děti, se podařilo vyobrazit celkem přesvědčivě. (19.12.2013)

Trochu (trochu dost) mi na tomto filmu vadí jeho pojetí, kdy je Danton proti Robbespierovi stavěn jako zastánce individualismu, a to v pojetí posledních dekád 20. století. Je to anachronismus, značná autorská licence a přihřívá si tu polívčičku liberální pravice. Toť má velmi silná výhrada a zdroj takřka odporu k tomuto filmu. Uznávám jeho řemeslné kvality a herce, ale nemohu prominout, že tvůrci fakticky zneužili historii pro svoje ideologické "vypořádání se" s tehdejší "druhou stranou". Samozřejmě  podstatně více doporučuji Francouzskou revoluci. (10.07.2006)