Mária Antoinetta

Marie Antoinette byla Sofii Coppola inspirací. Mě - pokud bych stavěla jen na právě viděném - by jí nebyla. Přes záplavy šatů (famózní práce Mileny Canonero) a tisíc plus jednu jahodu na dortu jsem tu osobnost málem prošvihla. Náznaky byly, ale prostor, který se věnoval opulenci, je přebil. A když konečně začal film dostávat dramatický spád a charaktery hloubku, tak skončil. Kdyby ho tak natočil třeba Forman, říkala jsem si, ale to by pak možná ztratil tu půvabnou čistotu a průzračnost, které jako společný rys Sofia svým filmům dává. (09.03.2007)

Po děsivě nudném ZTRACENO V PŘEKLADU jsem se k MARII ANTOINETTĚ musel dokopat, na čemž měla zásluhu hlavně moje přítelkyně. I když se film zabývá stejnými tématy (osamělost, odcizení) a je natočen stejně odtažitým a vláčným stylem, tentokrát jsem se mírně bavil a ani mě moc nenaštvalo, když se po dvou hodinách čekání až se to konečně rozjede, nic nerozjelo. Velký podíl na mém hodnocení má dobře zvolená moderní hudba. (26.07.2007)

Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie, se byla přinucena provdat v 15 letech za syna francouzskeho krále. Snímek ji ukazuje jako mladou dámu, která si chce užívat života, ale je neustále svazována státnickými konvencemi a rituály, obklopená armádou služek, a všichni od ní očekávají pouze aby "zkonzumovala" své manželství s nemožným dauphinem a přivedla na svět následníka trůnu. Vyprávění o nelehkém životě uprostřed přepychu. Snímek končí na začátku revoluce, takže popravy se bohužel nedočkáme. Sofia Coppola stále potvrzuje svou kvalitu, ale druhé Lost in translation z toho nebude. Jednotlivé složky snímku tu nechám vychválit ostatní. Já se zmíním o hudbě - zazní tu mnoho moderních songů (The Cure, The Strokes, New Order, Air...) a nepůsobí to nijak rušivě. Doufám, že se teď producenti historických snímků přestanou bát moderní hudbu používat. I když se jistě najde (i na této stránce) spousta pomatených konzervativců, kteří budou tvrdit, že moderní hudba do historického snímku nepatří. Jejich problém. (28.01.2007)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Vizuálně opulentní příběh naivního osamělého děvčátka obklopeného nepřátelským prostředím, které se zoufale snažilo splnit svou státnickou úlohu (tak jak byla v té době pro šlechtičny zamýšlena), a aby se nezbláznilo, užívalo si plnými doušky těch "drobných benefitů", které její postavení přinášelo;) A světe div se, poněkud ji to změnilo... Čili Marie Antoinetta není v žádném případě historický film - nejsou tu žádní udatní šermíři, žádní proradní rádcové, žádné bitevní scény ani úkladné vraždy. Jen "svá" Sofia Coppola a její vize realizovaná skrz čtyřiadvacetiletou princezničku hereckého řemesla Kirsten Dunst. Co všechno ta vize obsahuje, to výtečně popsala Nathalie, před kterou se tímto opětovně skláním, zneužívajíc jejího komentáře ke zkrácení svého. Sofia, cara mia, stále jedeme na stejné vlně. 80% (26.05.2013)