Rover

Michale Mann nemění svou výjimečnou režii, mění však celkové vyznění filmu. Nebojí se použít digitální kameru a nebojí se vzdát své pověstné dlouhé stopáže. Výsledek je famózní...Pro mě však největší změna nastala v HUDBĚ: James Newton Howard - dostává daleko více prostoru než v předchozích Mannových filmech, je zkrátka daleko více slyšet. To ji však nepřidává na kvalitě, soundtrack, na kterém se podíleli např. Audioslave, Groove Armada nebo Oakenfold, je hodně písničkový a snad méně "umělecký." Svůj účel však plní dokonale a Mann jen potvrdil svůj skvělý hudební vkus.

Tak takhle dobrý film jsem dlouho neviděl. Ještě deset minut po vyjití z kina jsem nedokázal zplodit smysluplnou větu. Třeštila mi hlavu a cítil jsem se šťastně i smutně zároveň. Nejvíc na mě zapůsobila kupodivu odsuzovaná japonská část filmu. Rinko Kikuchi je skvělá a navíc krásná (podobně jako Cate Blanchett). Šedivý a vrásčitý Pitt se taky jen tak nevidí. Bylo moc milé vidět, že maročané mluvili marocky, japonci japonsky a mexičané španělsky. Nejvíc mi na film snad sedí slovo hyperrealismus a to doslova a ve všem. Snad jen Bernál mi nepřišel nijak oslnivý. Jinak mě opravdu nenapadá, co bych Bábelu vytknul. HUDBA: Gustavo Santaolalla - perfektní - skládal ty kytarové pasáže (Iguazu už byla použita např. v Insideru), ostatní taky výborný - mexický pop a japonský pop (áj láv jú béjbí)

Aliho jsem viděl poprvé asi před čtyřmi roky, kdy jsem se snažil nakoukat právě objeveného Manna. Bohužel jsem si sehnal italskou verzi a film mi znechutilo i neustálé přečasovávání titulků. Po časem jsem se k Alimu vrátil a udělal jsem dobře. Film totiž patří mezi to nejlepší, co jsem zatím od Manna viděl. Nebojím se říct, že jsem u filmu prostě slintal blahem, sušil oči a třásl se husí kůží. Každý záběr je promakaný, každé slovo přesně načasované, všechno do sebe zapadá. Mann mě zkrátka opět přesvědčil o své genialitě. HUDBA: Vím už dlouho, že co se týče hudby, nemá Michael konkurenci. U Aliho to platí obzvlášť - hudba se tu stává nositelem příběhu, emocí i působení na diváka. Nejlépe to vynikne u soubojů, hudba vyjádří podvědomý triumf, ponížení, strach, bolest i lásku. Perfektně vybrané písně černošských interpretů jsou skvěle doplněny originální hudbou Lisy Gerrard a Pietera Bourkeho. Lisa v několika písních předvádí vskutku něco neuvěřitelného a potvrzuje tak svou nepopiratelnou pozici v mém srdci. Více to však vynikne na prakticky nesehnatelném soundtracku (ne na OST, kde je pouze See the Sun).

Na tenhle film jsem se podíval kvůli HUDBĚ - a musím říct, že skvělá Lisa Gerrard opět nezklamala. Krásný příběh na krásném místě....kdyby to skončilo trošku jinak, dal bych za pět... sice jsem často pociťoval mrazení v zádech, ale nejsem si jistej jestli to náhodou nebylo teplotou v pokoji než filmem :) ale vážně to bylo moc pěkný. Po třetím shlédnutí - nebylo to teplotou v pokoji, přidávám hvězdičku.

Opět nezklamal, opět nádhera... vrchol imaginace, přívětivého humoru, silného příběhu.. jak jsme u Miyazakiho zvyklí. "To je ale pěkný ohýnek!" :-) HUDBA: Joe Hisaishi - standart.

Niki Caro má úžasný talent na práci s herci, a to jak s dospělými tak s dětskými (jak už jsme mohli vidět v Pánu Velryb). Její případ je film o ženách a jejich, často beznadějném, boji s diskriminací. Amerika nám je podána z trochu jiného úhlu, než jsme zvyklí. Prostředí železných dolů je působivé a nenechá nikoho na pochybách, kdo je tam pánem. Jsou to muži, mezi kterými pracůjí ženy-otrokyně, které jsou nuceny snášet všechna obtěžování, narážky, šikanu, ponižování. Josey se však mužskému systému postaví.... Film podle skutečné události s obdivuhodnými hereckými výkony. HUDBA: Gustavo Santaolalla - svůj styl nezapře a potvrzuje, že patří mezi nejlepší skladatele filmové hudby současnosti. Niki má skvělý vkus...

Nevím, co vychvalovat dřív! Velmi nápadité kostýmy a masky tu byly zmíněny nejednou, stejně jako zcela přirozená Kirsten. Já se pozastavím nad něčím, co mě dostalo nejvíc, a to je velmi přesně vykreslený duch doby. Osmnácté století, čas počínajících prudkých přeměn celé společnosti, doba bourání mýtů, ustavování nových institucí, ale i epocha přepychu nejvyšších vrstev. Teatrálnost a přehnané reakce, čtení osvícenských autorů, ale dbání na luxus a radovánky. Šlechtičny milovaly hraní si na hospodářky, předstírali, že vaří (ve zlatem překypujících kuchyňkách, kde se všechno dělalo jen na oko), malá princezna vyndává vajíčko z kurníku až když ho služky pečlivě umyjí a vyleští, dvorní dámy se baví vyprávěním si o svých zážitcích, kdy si hráli na přadleny... sama Marie ve své opeře hraje obyčejnou ženu zametající síň (ovšem se zlatým opentleným koštětem). Naprostá izolace od skutečného života, ale zároveň fascinace venkovem, orientem, exotičností a obyčejností. Vše bylo ve filmu geniálně a přirozeně zpodobeno. No, a konversky tomu nasadí korunu - nic se nesmí brát úplně vážně. HUDBA: Famózní! Jako korzet padnoucí spojení dobové a současné hudby. Aphex Twin, Air, The Cure a další.... a jak skvěle to funguje! Plakal jsem radostí! :-)