Paris a Helena

Teda Paris tady nebyl vůbec takovej trouba, jako Bloom před deseti lety, ovšem Achilles byl teda uplně čau. Takovej hodně špatnej. Zvláště jak si jezdí před hradbama sem a tam, jak 18 letej kluk v tátově autě a vleče mrtví tělo Hektora, zatím co na něj střílí celá trojská armáda, což je mu fuk dokud neumře na jeden zásah do paty. To jsem se fakt nasmál. Mno a Helena a její zamilování na první pohled to radši ani nekomentuju. I tak parádní sandálovka a na tu dobu super triky. (04.02.2014)

Trojská válka je jednou z mých nejoblíbenějších řeckých bájí a tak si samozřejmě tenhle "sandál" aneb historický velkofilm nemohl nechat ujít. A musím říct, že to byl téměř 100% zážitek. Chyběli mi tu sice známí herci (kromě štěku Bardotové), ale zato otěže třímal zkušený Robert Wise, který si pohlídal veškeré detaily. Takže hudba hřímá, výprava je velkolepá, kostýmy vypadají jak vypadat mají, romantika je nadpozemská a bitevní scény parádní. Nejlepší scénou je první útok na Tróju plný parádních obléhacích strojů, fantastický je boj jeden na jednoho Achilea a Hektora i samotné finální plenění města. A příběh? Wise se postavil na stranu Trojanů, takže ho sledujeme jako romanci nadpozemsky krásných Parida a Heleny. Líbilo se mi i to, že Trojané včetně královské rodiny nejsou z Paridova únosu Heleny nijak nadšeni a že Řekové, ač odsouzeni do rolí záporáků si víceméně drží charaktery z bájí (pyšný Achiles, moudrý Odyseus, chamtivý Agamemnon, vzteky zaslepený Menelaos). Zamrzí demytologizace báje (Achiles není nezranitelný a umírá pádem hlavy na šutr, bohové jako sochy) a vyloženě mě naštval konec vycucaný z prstu SPOILER Paris hrdinně umírá při boji z Menelaem v náručí Heleny, která je zrcená odvážena zpět. Jinak super film. (03.09.2020)

Jeden z nejlepších velkofilmů, i když ne moc známý. Velice dobré bojové scény, nádherná hudba maestra Maxe Stainera (i když Rozsu mám radši), pěkná výprava. Prostě tak jak má podobný druh filmu vypadat. Ústřední pár není mdlý (jak bylo napsáno v Cinemě). Vysíláno na Nově jako obvykle v tu nejlepší dobu (v 9 ráno). (28.02.2003)

Jedna z najslávnejší starogréckych báji. Áno, ide to natočiť klasicky ako mytologické fantasy, alebo - ako v tomto prípade - ako historickú drámu, (ako tomu je v novšom filme Trója), kde napr. veštice (Cassandra) sú brané ako obyčajní ľudia s chorou mysľou a bohovia sú iba zosobnené sochy. Predloha je preto braná iba v hrubých rysoch a veľmi veľa vecí je vyňatých, prípadne pozmenených. Ako v prípade Parida, ktorý bol podľa báje síce silák a dobrý lukostrelec, ale aj veľký zbabelec bez nejakého veľkého ľpenia na česti. Tu je však vykreslený ako chrabrý hrdina. Inak sa však jedná o veľkolepé peplum divadlo s mnohopočetnými masami vojakov, lodí, bojových veží, vozotajov a na tú dobu parádnymi akčnými súbojmi. Jacques Sernas v hl. roli mi celý čas pripomínal Burtona zamlada. No a slávne meno režiséra je zárukou ukočírovania tohoto všetkého. (14.07.2016)

Za mě stejné nadšení, jako z novější verze, kterou v roce 2004 pod názvem Troja natočil Wolfgang Petersen. Oba filmy mě dostaly svým monumentálním zpracováním, typově dokonalým obsazením a epicky rozmáchlou stopáží, do níž zhustily Homérův klasický děj. Ten je sice - ať už pro ty, kdo ho četli v nejlepším českém překladu Otmara Vaňorného, nebo pro ty, kdo ho znají jen z Petiškova převyprávění pro děti - notoricky známý, film proto předem spěje ke svému dokonale předvídatelnému závěru, ale přesto mu to nic neubírá na působivosti a napínavosti. Například jeden z finálních záběrů na trojského koně na pozadí trosek zničeného města má v sobě neobyčejnou působivost, a v tom filmu se najde celá řada podobných příkladů scén a záběrů, které berou dech - je znát, že ten film musel stát neskutečný prachy, a dnešní respekt k vizuální stránce filmu je o to větší, že tehdejší tvůrci museli vše dělat postaru, bez dnešní pomoci digitálních efektů. Film tak navzdory svému stáří působí vizuálně neobyčejně impozantně dodnes, byť mě osobně přece jen - ve srovnání se všemi těmi davovými scénami zaplněnými armádou komparzistů - nejvíc bavily scény, ve kterých se sleduje vývoj vztahu titulní dvojice - oba herci, Rossana Podestà a Jacques Sernas, se do svých rolí dokonale hodí, a je skvělé, že film ukazuje psychologické dopady, které na ně mělo jejich osudové rozhodnutí. Za zmínku stojí i herecký výskyt roztomilé Brigitte Bardot, která se zde mihne v malé roli Heleniny otrokyně. Potěšilo mě rovněž, že se zde alespoň sporadicky zmiňuje vliv bohů na životy lidí, což je prvek, který byl ve zmiňované novější Troje zcela vypuštěn, a který je v Homérově textu naprosto zásadní a neodmyslitelný - bez bohů by nikdy k žádné trojské válce nedošlo. V jistém smyslu to ale chápu, protože dostat nějak smysluplně do filmu olympské bohy - aniž by to skončilo trapasem jako v případě Souboje Titánů - si moc představit nedokážu. Vzato kolem a kolem, jsem tedy neobyčejně rád, že jsem se k tomuto filmu - který je u nás prakticky neznámý, soudě dle minimálního počtu zdejších hodnocení - dostal, a připravil mi dvě velice příjemné hodiny, které mi utekly jako nic. Mimochodem - podobně jako jsem se u filmu Jak si vzít milionáře divil tomu, že začíná nepochopitelně dlouhou scénou hrajícího orchestru, která má přes 5 (!) minut, zde je úvod dokonce ještě statičtější, protože přes 5 úvodních minut tam není nic jiného, než nápis Overture s orchestrem hrajícím na pozadí - zdá se, že zahajovat filmy podobným způsobem bylo tehdy v 50. letech v Hollywoodu dobrým zvykem, a díkybohu, že se od té praxe časem upustilo - je to vážně nesnesitelné. (04.07.2017)