Dokumentárny - Žánre

Obecné vlastnosti dokumentárních filmů

Dokumentární filmy jsou takové filmy, které zachycují a tvůrčím způsobem zpracovávají realitu. Snímáním skutečnosti se odlišují od filmů hraných, potažmo animovaných. Dokument je tudíž ne-fikční žánr, jehož vznik je datován do stejné doby jako vznik kinematografie jako takové, tedy do konce 19. století. V průběhu let se dokument neustále vyvíjel, přizpůsoboval se rozvoji technologií i filmařských postupů a vždy přitom reflektoval svou současnost, v důsledku čehož je historie dokumentární tvorby zároveň historií proměň v lidské společnosti. Dokumenty mají krom toho i vzdělávací funkci, neb poskytují divákům informace o různých tématech, událostech a myšlenkách a rozšiřují tak jejich obzory, a výchovnou funkci, jelikož umožňují publiku vybudovat si citlivost a empatii vůči zobrazovaným tématům či lidským životům. Přínos dokumentů dále spočívá mimo jiné v tom, že otevírají důležitá témata a uchovávají je pro budoucí generace, upozorňují na problémy světa, osvětlují konkrétní aspekty dokumentované problematiky a také mohou sloužit jako určitá forma svědectví, proklamace nebo investigativní práce.

Dokumenty stojí na snímání skutečných událostí, které jsou prezentovány z perspektivy autora dokumentu a případně doplněny o autentické výpovědi nebo o vysvětlující či informující komentář, který však nesmí mylně interpretovat zachycené dění. Dokument má totiž sílu ovlivnit názory lidí na určitá témata i jejich vnímání světa, a dokumentaristé jsou v tomto ohledu eticky zodpovědní za obsah svého díla, které se může při narušení objektivity stát manipulativním nebo propagandistickým. K určitému zkreslení skutečnosti však může dojít i nezáměrně, kupříkladu použitím střihu, vytržením z kontextu, nedostatečnou reflexí kulturních či dobových odlišností nebo přítomností řady nezamýšlených interpretací. Pohled filmaře zastupuje kamera, která má kromě pozorovací schopnosti i schopnost sdělovací. Obraz navíc může být doprovázen autentickými zvuky (při natáčení dokumentů je zvuk zpravidla snímán kontaktně) a prohlubovat tak zážitek z viděného.

Typy a sub-žánry dokumentárních filmů

Nejběžnějším typem dokumentu je tzv. výkladový dokument, jenž prezentuje informace a představuje divákovi realitu napřímo, v čemž si vypomáhá krom obrazu i hlasem vypravěče. Časté bývají zejména výkladové dokumenty s historickou, válečnou nebo přírodopisnou tematikou. V případě některých skutečných historických událostí (např. u těch, které bývají zpětně společností zatracovány), bývá součástí dokumentu i naznačení autorova postoje k danému tématu, stejně jako třeba v dokumentech zabývajících se palčivými ekologickými otázkami. Při popisování událostí, k nimž dobový filmový záznam neexistuje, jej může nahradit hraná dokumentární rekonstrukce. V životopisných dokumentech, jež tradičně rozplétají příběhy veřejně známých osobností, hrají významnou roli dobové záznamy, přičemž vypravěčský komentář v nich mohou nahradit či doplnit též svědecké výpovědi. Zcela bez vypravěčského komentáře se naopak zpravidla obejdou tzv. observační dokumenty, které považují nasnímaný audiovizuální záznam za dostatečně výmluvný a sebevysvětlující na to, aby jej nemusel doprovázet další interpretující hlas, jenž by do divákova vnímání filmu zbytečně zasahoval.

Observační dokumenty zažily rozkvět v 50. a 60. letech minulého století a ustálily se ve dvou různých proudech – američtí filmaři rozvinuli metodu „Direct Cinema“, jejímž základem bylo pořízení záznamu z právě probíhající události včetně autentických svědeckých výpovědí, a to s minimálním zásahem režiséra, zatímco v Evropě se uchytil zejména směr „Cinéma vérité“, jenž se lišil v míře intervence dokumentaristy, který využíval kameru i vlastní vliv k podněcování diskuzních situací. V tom se tento typ dokumentu ocitl na hranici dokumentu participačního, v němž se může autor dokumentu dokonce sám angažovat ve snímaném dění a stát se tak jeho hlavním protagonistou – v takovém případě ale již většinou není jeho cílem zachytit realitu objektivně, nýbrž emocionálně zabarveně a v souladu s vlastním přesvědčením. Mezi tyto dokumenty se řadí i dokumenty natáčené z vlastního pohledu, v nichž se jejich autoři obvykle věnují osobnějším tématům, nebo sebe-reflexivní dokumenty, v nichž je kromě prezentování určité problematiky zároveň zachycen i samotný proces natáčení. Časosběrné dokumenty se zas nejčastěji zaměřují na pozorování konkrétního člověka (nebo více lidí), jehož skutečné osudy a životní proměny pak vyobrazují v rámci delšího časového úseku, během nějž natáčení průběžně probíhalo.

Za dokumenty jsou považovány i záznamy sportovních událostí, hudebních koncertů nebo filmového natáčení, tzv. filmy o filmu. Přírodopisná i společenská a kulturní témata v sobě sdružují cestopisy, jejichž cílem je zprostředkování náhledu do různých exotických nebo turisticky atraktivních destinací. Některé dokumenty mají apelativní funkci, některé slouží jako určitá forma protestu nebo vyjádření názoru či stanoviska, jiné zas rozkrývají nejrůznější politické aféry a slouží tudíž k předložení něčí náročné investigativní práce. Leckteří filmaři přistupují k dokumentům jako k poetickému nástroji, jímž zprostředkovávají nový pohled na svět nikoli skrze postoje a názory, ale skrze jeho esteticky výjimečné zpracování, jehož dosahují prací s kamerou, střihem nebo např. animací. Oproti tomu zejména televizní dokumenty kladou důraz spíš na informativnost než na uměleckou formu, čímž připomínají spíše reportáže a jiné útvary publicistického charakteru.

V průběhu let se krom toho vyvinuly i různé hybridní formy dokumentu, jejichž zástupci směšují fakta s fikcí. Nejčastější bývají v tomto směru doku-fikce, tedy dokumenty obsahující hrané či inscenované pasáže, a doku-dramata, sestávající z hraných rekonstrukcí skutečných událostí, natáčených pomocí dokumentárních postupů. Zvláštní kategorií jsou tzv. mockumenty (nebo též doku-komedie), které jsou sice také natáčeny jako běžné dokumenty, leč jejich obsah je kompletně fikční, smyšlený. Z reality nevycházejí ani tzv. pseudo-dokumenty, které ale na rozdíl od mockumentů obvykle nevznikají pro komediální účely. K pseudo-dokumentům mají blízko i mondo filmy, exploatační dokumenty pojednávající o různých šokujících, tabuizovaných a kontroverzních tématech, pro něž se uchytilo též označení „shockumentary“. Termínem „found footage“ jsou zas označovány hrané filmy, které jsou však prezentované jako skutečné záznamy událostí, přičemž jsou často vydávané za záběry pořízené amatérskými filmaři nebo bezpečnostními kamerami, a také jsou tak natáčeny. Jejich opakem jsou snímky typu „fake-fikce“, které naopak předkládají skutečné dokumentární záběry ve formě hraného filmu, čímž z nich snímají autentické vzezření.

 

Bratři Lumièrové a další rané dokumenty němé éry

Předchůdcem dokumentárního filmu byly fotografie – a k ještě starším prostředkům, jimiž bylo možné zachytit realitu, patřily např. malby, sochy a jiná umělecká díla. Kinetoskop, přístroj umožňující sledovat pohyblivé obrázky, si nechal patentovat Thomas Edison, jehož vynálezem filmové kamery se inspirovali při vytváření kinematografu bratři Louis a Auguste Lumièrové, první filmoví režiséři. Jejich filmové zařízení mělo navíc oproti Edisonově kameře značnou výhodu spočívající v podstatně menší velikosti a snadné přenositelnosti. Souběžně s vynálezem kinematografu v roce 1895 se zároveň zrodil i film, tak jak ho známe dnes. Oba bratři natáčeli i hrané filmy, dokumenty v jejich tvorbě nicméně jednoznačně převládaly. Oni sami i jejich kameramani pořizovali dokumentární snímky po celém světě. Všechny tyto dokumenty byly dlouhé zhruba jednu minutu a sestávaly z jediného záběru, přičemž nejčastějšími náměty se pochopitelně stávaly běžné každodenní činnosti a nejrůznější všední i nevšední situace a události – viz třeba Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat (1895), Východ z továrny (1895) nebo Bourání zdi (1896). Oblíbené byly však také dokumenty natáčené v exotických zemích, které poskytovaly svědectví o tamním způsobu života.

Vůbec prvním celovečerním filmem v historii kinematografie byl shodou okolností dokument, a sice sportovní snímek s názvem The Corbett-Fitzsimmons Fight (1897), jenž byl záznamem boxerského utkání. Film se na přelomu století využíval z vědeckých důvodů i k natáčení opravdových chirurgických zákroků. Dokumenty dominovaly v kinematografické tvorbě od chvíle jejich vzniku po více než dekádu, než je převálcovaly hrané filmy jiných žánrů, disponující smyšlenou zápletkou. Populární byly především jednoduché cestopisy, pořizované na nejrůznějších místech světa, a začaly vznikat též první životopisné dokumenty. Vysoko nad standardem běžných cestopisů čněla ve své době především doku-fikce V zemi lovců lebek (1914), která se odehrávala mezi původními obyvateli Severní Ameriky, a nedlouho po ní i dokumentární snímek South (1919), jehož tématem byla tehdejší neúspěšná britská královská expedice napříč Antarktidou.

 

Sovětská montážní škola a další dokumenty 20. let

Jedním z nejslavnějších dokumentárních filmů 20. let byl celovečerní polo-hraný dokument Nanuk – člověk primitivní (1922), jehož režisér, Američan Robert J. Flaherty, v něm použil metodu inscenace před kamerou s cílem vyobrazit dramatický život jedné inuitské rodiny, a to včetně stavby iglú nebo lovu na mrože. Podobně exoticky působily též filmy Nomádi – Bitva o pastvu (1925), jenž sledoval osudy kmene Peršanů během migrace, Čang (1927), který líčil osudy thajské domorodé rodiny žijící v džungli a bojující s divokými zvířaty, a další Flahertyho počin s názvem Moana (1926), sledující pro změnu živoření domorodého obyvatelstva v Tichomoří. Flahertyho dokumenty následně inspirovaly skotského filmaře a producenta Johna Griersona, jenž propagoval myšlenku užití dokumentu k upozornění na sociální nedostatky a stál za vznikem britského dokumentárního hnutí ve 30. letech, přestože sám režíroval jediný film – dokument Rybáři (1929), v němž se věnoval různým aspektům rybolovu v Severním moři. Francouzský režisér Jean Epstein zas filmem Finis terrae (1929) započal svou dokumentární sérii o Bretani.

V Sovětském svazu dokumenty sloužily zejména propagandistickým a didaktickým účelům, rekapitulovaly události ruské revoluce, zachycovaly lidskou společnost při běžných činnostech a vzdělávaly v komunistickém smýšlení. Hlavním proudem v tehdejší filmové tvorbě byla sovětská montážní škola, již definovala metoda přestříhávání pořízeného filmového materiálu. Např. dokumentární snímek Pád dynastie Romanovců (1927) vznikl přestříháním záznamů z osobního filmového archivu ruského cara Mikuláše II., a výrazná byla v tomto ohledu i série agitačních filmů režiséra Dzigy Vertova nazvaná Kino-Pravda (1922-1925), jejíž základ tvořily kreativně upravené záběry pořízené pro filmové týdeníky.

Vertov později proslul experimentálním střihovým dokumentem Muž s kinoaparátem (1929), v němž autenticky zachytil život jednoho města pomocí metody „přistižení života při činu“, jenž mu otevřela nové možnosti vnímání reality, přičemž kamera podle tohoto principu hrála roli „kino-oka“, tedy jakéhosi dynamicky se pohybujícího mechanického oka. Krom toho Vertov ve svém uměleckém díle použil celou řadu technických triků a výjevy z rušných ulic proložil záběry na kameramana při práci, čímž tematizoval i samotný vznik filmu. Nesmírně kreativně se projevil také německý dokumentarista Walter Ruttmann, jenž ve svém avantgardním snímku Berlín: Symfonie velkoměsta (1927) natáčel nic netušící lidi skrytou kamerou. Tematicky obdobné „městské symfonie“ však vznikaly v téže době i jinde ve světě, např. v USA (Manhatta, 1921), ve Francii (Jen hodiny z roku 1926, Études sur Paris z roku 1928) nebo v Brazílii (São Paulo, Sinfonia da Metrópole, 1929).

 

Propagandistické a jiné dokumenty ve 30. a 40. letech

Blížící se druhá světová válka sice ve 30. letech výrazně dopomohla rozvoji dokumentární tvorby, nicméně dokumenty se zároveň vzdálily konceptu objektivního zachycování skutečnosti a staly se nástrojem válečné propagandy. Jedním z nejslavnějších dokumentů tohoto typu byly snímky režisérky Leni Riefenstahl Vítězství víry (1933) a zejména pak Triumf vůle (1935), jenž pojednával o 6. říšském sjezdu NSDAP a prezentoval Hitlera a jeho nacistické pohlaváry jako hrdiny, načež se stal po skončení války v mnoha zemích terčem kritiky. Ještě kontroverznější a kritizovanější byl antisemitský pseudo-dokumentární film Věčný žid (1940), jenž byl ve své podstatě přípravou na holokaust, neb jeho účel spočíval ve štvavém očerňování příslušníků židovského národa. Snímek Polní tažení v Polsku (1940) zas vylíčil průběh nacistické vojenské kampaně na území Polska, kdy vyobrazil Poláky jako agresory a utiskovatele.

Na opačné straně konfliktu vznikla v USA za druhé světové války v režii Franka Capry série válečných dokumentárních filmů započatá snímkem Proč jsme bojovali I.: Předehra k válce (1942), která byla financovaná tamní vládou a sloužila též k propagandistickým účelům. Režisér William Wyler zas natočil oceňovaný oslavný dokument Příběh létající pevnosti (1944), jenž se věnoval proslulému bombardéru přezdívanému „Memfiská kráska“, jenž operoval nad Německem v letech 1942 a 1943. Oproti tomu proti-válečný dokument Johna Hustona Let There Be Light (1946), pojednávající o vojácích trpících posttraumatickou stresovou poruchou, byl kvůli svému obsahu zkonfiskován armádou a odtajněn byl až v 80. letech.

Ve Velké Británii došlo ve 30. letech k založení organizace Královský filmový svaz a ke vzniku britského dokumentárního hnutí, které se zabývalo sociálními problémy a zastávalo myšlenku, že dokumentární filmy by měly mít společenské poslání. Mezi jeho hlavní představitele se kromě již zmíněného Johna Griersona řadili i filmaři jako Basil Wright (Noční pošta, 1936), Alberto Cavalcanti (Nadvláda nad mořem, 1940), Harry Watt (Target for Tonight, 1941) nebo Humphrey Jennings (Fires Were Started, 1943). Film Uhelná tvář (1935) byl náhledem do života horníků a do struktury britského těžebního průmyslu, dokument Housing Problems (1935) pojednával o otřesných podmínkách lidí žijících v londýnských slumech a filmy jako London Can Take It! (1940) nebo Listen to Britain (1942) zas vypovídaly o důsledcích války pro obyčejné lidi. Oscarem oceněný dokument Vítězství v poušti (1943) pojednával o válečných bojích v severní Africe a dokument Calling Mr. Smith (1943) byl pro změnu jednou z prvních anti-nacistických propagand.

V USA se řada dokumentů věnovala životu během velké hospodářské krize, ekologickým problémům a dalším společenským fenoménům. Za zmínku v tomto ohledu stojí zejména snímky The Plow That Broke the Plains (1936), který zaznamenal proměnu krajiny v důsledku lidské zemědělské činnosti, The River (1938), jenž poukazoval na důsledky půdní eroze v povodí Mississippi, nebo The City (1939), jehož tématem byl rozvoj amerických měst. Belgický dokumentární snímek Misère au Borinage (1933) zobrazoval vykořisťování dělníků v belgické uhelné pánvi a americký film The Spanish Earth (1937) se zas potýkal s problematikou probíhající španělské občanské války. Režisér Robert J. Flaherty se vrátil ke své metodě inscenovaného dokumentu ve snímcích Muž z Aranu (1934), v němž zachytil rybáře při práci u irského pobřeží, a Příběh z Louisiany (1948), zasazeném do prostředí louisianského venkova. Španělský režisér Luis Buñuel završil své rané tvůrčí období surrealistickým dokumentem o jednom zchudlém španělském regionu Země bez chleba (1933) a Leni Riefenstahl slavila úspěch s dvoudílnou filmovou sérií tvořenou dokumenty Přehlídka národů (1938) a Oslava krásy (1938), v nichž zachytila průběh olympijských her v Berlíně v roce 1936. Po konci druhé světové války se nicméně dokumentární tvorba na Západě na čas odmlčela, neb byla příliš spjata s propagandou, a navíc ji začaly postupně konkurovat televizní dokumenty.

 

Cinéma verité a další dokumentární směry

Produkce dokumentárních filmů se v 50. letech výrazně usnadnila díky technologickému pokroku – užívání přenosného magnetofonu umožnilo pořizovat zvuk současně s obrazem a díky lehčím kamerám bylo možné natáčet s podstatně menším štábem. Od 50. let navíc začaly vznikat ve větší míře i televizní dokumenty, které přispěly k rozvoji nejrůznějších dokumentárních sub-žánrů, přičemž těmi nejčastějšími byly dokumenty přírodopisné, historické a životopisné, které nekladly příliš velké požadavky na umělecké zpracování. Proměny v procesech souvisejících s dokumentární tvorbou vedly i k touze po objevování nových sfér filmové realističnosti, v důsledku čehož se různě po světě začala zakládat různá dokumentaristická hnutí. Ve Francii to bylo Cinéma vérité, v USA Direct Cinema a ve Velké Británii Free Cinema, neboli „Svobodná kinematografie“. Poslední zmíněný směr spočíval především v tvorbě krátkých dokumentárních filmů zabývajících se životem pracujících lidí a obyvatel dělnických čtvrtí. Hlavními představiteli tohoto proudu byli mimo jiné režiséři Karel Reisz (My jsme hoši z Lambethu, 1959) a Lindsay Anderson (Oscarem oceněný snímek Thursday’s Children z roku 1955 a Každý den kromě Vánoc z roku 1957).

Ve Francii se režisér Alain Resnais uvedl na scénu několika krátkými dokumentárními filmy, mezi něž patřily např. životopisně laděné snímky Van Gogh (1948) a Paul Gauguin (1950), filmy Guernica (1950) a Všechna paměť světa (1956) nebo Noc a mlha (1956), dokument o nacistických koncentračních táborech. Pozoruhodný byl i krátkometrážní dokument Krev zvířat (1949) od Georgese Franjua, který v něm propojil téma porážení zvířat na jatkách se záběry každodenního života v Paříži. Zakladateli metody Cinéma vérité však byli až dokumentaristé Edgar Morin a Jean Rouch, kteří se snažili ve své tvorbě pokračovat ve šlépějích Dzigy Vertova a jeho „kinematografie pravdy“. Jejich dokument Kronika jednoho léta (1961), jehož součástí bylo oslovování lidí na ulici v rámci sociologické ankety, se stal manifestem Cinéma vérité a zároveň šlo o vůbec první francouzský celovečerní film natočený s kontaktním zvukem. Dalšími režiséry spjatými s tímto hnutím byli zejména Chris Marker (Pařížský máj, 1963), Mario Ruspoli (Neznámí této země, 1961) nebo Marcel Ophüls (čtyřhodinový komplexní dokument o Francii v období nacistické okupace s názvem Lítost a soucit, 1969).

Americké hnutí Direct Cinema vzniklo též na počátku 60. let, od Cinéma vérité se však odlišovalo naprostou absencí jakýchkoli zásahů filmařů do snímaného dění. Jeho zakladateli byli mimo jiné režiséři Robert Drew (Primary, 1960), Richard Leacock (Všechno nejlepší ke Dni matek, 1963) a bratři Albert a David Mayslesovi (Obchodní cestující, 1969). Z dalších hlavních představitelů nesmí být opomenuti např. dokumentaristé D. A. Pennebaker, jehož snímek o zákulisí britského koncertního turné Boba Dylana Neohlížej se (1967) stál u zrodu popularity hudebních dokumentů, a Frederick Wiseman, který několik svých filmů natočil ve státních institucích, jako byla psychiatrická léčebna (Titicut Follies, 1967), střední škola (High School, 1968), newyorská nemocnice (Metropolitní nemocnice, 1970), soud pro mladistvé (Juvenile Court, 1973) nebo sociální zařízení (Welfare, 1975). Metodu Direct Cinema využívali ve svém díle i někteří kanadští dokumentaristé, např. Michel Brault (Lidé na sněžnicích, 1958), Pierre Perrault (Pro příští pokolení, 1962) nebo Allan King (A Married Couple, 1969).

 

Další pozoruhodné dokumenty 50. a 60. let

Dokument Čtyři dny v listopadu (1964) využíval nespočet zpravodajských záznamů a dalších video-materiálů k vytvoření detailní zprávy o okolnostech doprovázejících atentát na prezidenta J. F. Kennedyho, zatímco Oscarem oceněný dokument The Eleanor Roosevelt Story (1965) se zas zabýval osobností manželky prezidenta Roosevelta. Sovětský střihový dokument Obyčejný fašismus (1965) upozorňoval na příkladu fašistického režimu na nebezpečí vyplývající ze vzniku totalitních ideologií. Zcela mimořádně zapůsobil britský televizní sociologický experiment s názvem Seven Up! (1964), jehož záměrem bylo pozorovat čtrnáct sedmiletých dětí z různých sociálně-ekonomických prostředí a pak se k jejich osudům vracet vždy po sedmi letech. První film z této časosběrné dokumentární série režíroval filmař Paul Almond ve spolupráci se začínajícím režisérem Michaelem Aptedem, který sám natočil další díly v letech 1970 (Seven Plus Seven), 1977 (21 Up), 1985 (28 Up), 1991 (35 Up), 1998 (42 Up), 2005 (49 Up), 2012 (56 Up) a 2019 (63 Up).

S úspěchem se setkalo několik přírodovědných filmů, nejprve americký dokument Žijící poušť (1953), jenž byl za vylíčení života živočichů v pouštních oblastech amerického jihozápadu odměněn Oscarem, a poté též Oscarem oceněný francouzský Svět ticha (1956), který pojednával pro změnu o rozmanitém životě pod hladinou moře, a jehož režisérem byl slavný oceánograf Jacques-Yves Cousteau. Podmořský svět se krom toho pokoušely zmapovat třeba i dokumenty rakouského filmaře Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři (1951) a Výprava Xarifa (1954). Fenoménem se stal sportovní dokument The Endless Summer (1966), který sledoval příhody dvou surfařů a de facto změnil náhled společnosti na do té doby nepochopenou surfařskou komunitu.

V Itálii se v 60. letech zrodil termín „mondo film“, jímž byly označovány exploatační dokumenty s obsahem šokujícího, tabuizovaného a obecně kontroverzního charakteru. S úmyslem šokovat takto vznikl nejprve snímek Mondo cane (1962), jenž dal tomuto sub-žánru název, a po něm následovaly filmy jako Women of the World (1963), Taboos of the World (1963), Africa addio (1966), americký Mondo Topless (1966) či pozdější německá Šokující Asie (1976). Ožehavý námět si pro svůj dokument Hovory o lásce (1964) vybral i režisér Pier Paolo Pasolini, jenž se v něm během cesty napříč Itálií zabýval tvorbou ankety s otázkami týkajícími se lidské intimity a sexuality.

 

Hudební a politické dokumenty na přelomu 60. a 70. let

Po filmu Neohlížej se od režiséra D. A. Pennebakera se stal z hudebních dokumentů fenomén, který sám Pennebaker ještě přiživil svým následujícím snímkem Monterey Pop (1968), jenž byl průřezem z třídenního mezinárodního hudebního festivalu pořádaného v Kalifornii roku 1967. Výjimečný pak byl z hlediska hudebních dokumentů rok 1970, kdy byly natočeny snímky Gimme Shelter, pořízený během tragického koncertu Rolling Stones, během nějž byl ubodán jeden z jejich fanoušků, Let It Be, pojednávající o kapele The Beatles v závěru existence, Elvis, vyprávějící o čtyřtýdenním vystupování Elvise Presleyho v lasvegaském hotelu, a tříhodinový oscarový Woodstock, oceněný za zdokumentování jedné z největších rockových událostí historie. Hudební snímek Jeana-Luca Godarda Sympathy for the Devil (1968) se ocitl na pomezí dokumentu a fikce, dokument Elvis na turné (1972) zas sledoval krále rock’n’rollu během jeho koncertní šňůry a film Imagine (1972) natočili John Lennon a Yoko Ono sami o sobě a o svých písních. Hudební doku-drama Jimi Hendrix - Rainbow Bridge (1972) rozebíralo životní styl hippies na pozadí Hendrixova koncertu na Havaji, film Janis – The Way She Was (1974) zas zkombinoval různá hudební vystoupení Janis Joplin s autentickými výpověďmi o jejím životě a pozdější Poslední valčík (1978) se stal v režii Martina Scorseseho nejen záznamem vůbec posledního koncertu skupiny The Band, ale i portrétem rockové scény 70. let.

Od druhé poloviny 60. let se zároveň mnohé dokumenty věnovaly diskutabilním politickým tématům, pouštěly se do zkoumání zásadních společenských fenoménů a stávaly se tak kritickými nástroji hlásajícími určité názory a stanoviska. Hned několik slavných režisérů se podílelo na tvorbě dokumentu Daleko od Vietnamu (1967), jenž vznikl na protest proti americké intervenci ve válce ve Vietnamu, a o tomtéž tématu vypovídaly i snímky In the Year of the Pig (1969) a Hearts and Minds (1974). Spoustu dokumentaristů ovlivnil argentinský, třídílný a v součtu více jak čtyřhodinový snímek The Hour of the Furnaces (1968), jenž kritizoval zejména kapitalismus, neokolonialismus a tehdejší argentinský vojenský režim a volal po svobodě a revoluci. Japonský dokument Minamata: The Victims and Their World (1972) zas rozebíral aféru kolem průmyslové továrny, která způsobila vypouštěním odpadů do okolních vod ekologickou katastrofu, četná onemocnění a smrt několika desítek lidí.

 

Další významné dokumenty 70. let

V souladu s hnutím Direct Cinema natočili bratři Albert a David Mayslesovi ve spolupráci s dalšími filmaři dokument Grey Gardens (1975), jehož námětem byl silný vztah dvou žen, matky a dcery, pocházejících z rodiny Jackie Kennedyové. Stejnou observační metodu použila i režisérka Barbara Kopple ve svém oscarovém dokumentu Harlan County, U.S.A. (1976), který pojednával o víc jak rok trvající stávce horníků ve státě Kentucky. Německý režisér Werner Herzog se v dokumentu Krajina ticha a temnoty (1971) zaměřil na životy hluchoslepých, Martin Scorsese ve snímku Italianamerican (1974) vyprávěl o historii své rodiny a italské komunity v New Yorku a Orson Welles se zas v dokumentu F jako falzifikát (1974) věnoval problematice podvodů a mystifikací v umění. Tématem dokumentu The California Reich (1975) byly neo-nacistické skupiny působící v různých kalifornských městech a dokument Německo na podzim (1978) vylíčil atmosféru v Západním Německu po útocích teroristické organizace RAF. Životopisné dokumenty se opíraly i o kontroverzní osobnosti, jako byli ugandský prezident Idi Amin Dada (Idi Amin Dada, 1974) nebo Adolf Hitler (Hitlerova kariéra, 1977).

Sportovní dokumenty nacházely vhodné náměty např. v olympijských hrách v Mnichově z roku 1972 (Viděno osmi, 1973), v kulturistice v čele s vícenásobným šampionem a začínajícím hercem Arnoldem Schwarzeneggerem (Železný Schwarzenegger, 1977) nebo v závodech formulí a jejich rizikovosti pro řidiče (Formule 1, 1978). Britský kompilační dokument Brother, Can You Spare a Dime? (1975) sestával z dobových materiálů zachycujících období velké hospodářské krize ve 30. letech, střihový dokument To je ale zábava! (1974) a jeho pokračování To je zábava II. (1976) zas sloužily jako průvodci světem hollywoodských muzikálů. Komediální přírodopisný jihoafrický dokument Animals Are Beautiful People (1974) vynikal tím, že zachycoval zvířata při netradičních činnostech a přirovnával jejich chování k lidskému.

 

Errol Morris, Godfrey Reggio a dokumenty 80. let

Výraznou osobností dokumentární scény 80. let se stal filmař Errol Morris, jenž debutoval jako režisér s dokumentem Gates of Heaven (1978), který se točil kolem přesunu zrušeného zvířecího hřbitova na novou lokaci, a svůj následující snímek Vernon, Florida (1981) pojal jako portrét podivínských obyvatel jednoho floridského městečka. Jeho nejslavnějším počinem se však stal až investigativní film Tenká modrá čára (1988), který demonstroval v praxi sílu a dopad dokumentární tvorby na skutečný lidský život. Zabýval se totiž vyšetřováním vraždy policisty z roku 1976, přičemž Morris v něm kombinací rozhovorů a hraných rekonstrukcí upozorňoval na řadu nejasností v celém případu a ve finále tak dopomohl k záchraně neprávem odsouzeného muže před trestem smrti a následně i k jeho osvobození z vězení. Zásadním společensko-kulturním fenoménem se stal i více jak devítihodinový dokumentární kolos režiséra Clauda Lanzmanna Šoa (1985), jenž byl unikátním a komplexním náhledem do problematiky holokaustu, přičemž sestával výhradně z výpovědí očitých svědků a přeživších z koncentračních táborů. Významný byl i dokument Atomic Café (1982), který se zabýval vlivem atomové bomby na lidskou společnost, počínaje prvním jaderným testem v roce 1945.

Se svým svébytným stylem se prosadil též dokumentarista Godfrey Reggio, který se nejprve ve své meditativní obrazové koláži Koyaanisqatsi (1982) beze slov vyjádřil k lidské existenci v technokratické společnosti, a následně stejnou metodu využil i ve snímku Powaqqatsi (1988), jehož tématem byl život v rozvojových zemích a pozůstatky původních kultur. Svou civilizační trilogii později završil filmem Naqoyqatsi (2002), v němž poukázal na zásadní problémy moderního světa, v němž člověk čím dál víc spěje k vlastnímu zániku. Za pozornost stojí i jeho krátký dokument Anima Mundi (1992), ve kterém se zabýval krásou přírody, ohrožené lidskou činností.

Hudební dokument The Decline of Western Civilization (1981) se zaměřil na punkovou scénu v Los Angeles, dokument Stop Making Sense (1984) byl koncertním snímkem o vystoupení kapely Talking Heads a ve filmu 101 (1989) byla zachycena skupina Depeche Mode na vrcholu své kariéry. Dokument Břímě snů (1982) zas pojednával o natáčení filmu Wernera Herzoga s názvem Fitzcarraldo. Oscara si vysloužil životopisný dokument The Times of Harvey Milk (1984), jenž se zaměřil na postavu prvního otevřeně homosexuálního politika v historii Kalifornie, též Oscarem oceněný dokument Hotel Konečná stanice (1988) byl portrétem nacistického válečného zločince Klause Barbieho, který proslul jako „lyonský řezník“, a snímek Let’s Get Lost (1988) se pro změnu věnoval jazzovému trumpetistovi Chetu Bakerovi. Krom toho vzniklo i mnoho dalších životopisných dokumentů, mimo jiné Bruce Lee - Mistr bojových umění (1984), Antonio Gaudí (1984), Marilyn Monroe: druhá tvář legendy (1987), Imagine: John Lennon (1988) či Režie Andrej Tarkovskij (1988). Za zmínku stojí i dva pozoruhodné mockumenty – životopisný dokument o smyšleném člověku Zelig (1983) a hudební dokument o neexistující hard-rockové kapele Hraje skupina Spinal Tap (1984). Za dokument byl vydáván i kontroverzní italský horor Kanibalové (1980), v němž se skupina filmařů vydala natáčet do Amazonie kmen kanibalských domorodců a údajně měla být členy tohoto kmene v závěru snímku i zabita a snědena.

 

Werner Herzog, Ulrich Seidl a dokumenty 90. let

K dokumentům i k tématu stávkujících pracovníků se po letech navrátila režisérka Barbara Kopple, jejíž snímek American Dream (1990) byl stejně jako její debut oceněn Oscarem. Z jejích dalších filmů stojí za zmínku zejména dokument Wild Man Blues (1997), vyprávějící o evropském turné jazzové kapely Woodyho Allena, který si pár let předtím procházel náročným životním obdobím. Hudebním dokumentem byl i snímek Wima Wenderse Buena Vista Social Club (1999), jehož protagonisty byli kubánští muzikanti. Dokument režisérky Jennie Livingston Paris Is Burning (1990) byl sondou do večírků v LGBTQ komunitě, zatímco snímek 4% filmová tajemství (1995) vyprávěl pro změnu o historii zobrazování homosexuality v Hollywoodu. Snímek Waco: The Rules of Engagement (1997) rozkryl vyšetřování aféry kolem zásahu amerických bezpečnostních složek proti členům náboženské sekty, kdy bylo během téměř dvouměsíčního obléhání jejich sídla zabito několik desítek lidí. Dokument Válečná místnost (1993) se točil kolem prezidentské kampaně Billa Clintona, název dokumentu Spika Leeho 4 děvčátka (1997) odkazoval na bombový útok v alabamském kostele pro Afroameričany z roku 1963, při němž zemřela čtveřice dívek, a oscarový dokument One Day in September (1999) si zas vzal na paškál akci palestinské teroristické skupiny na olympijských hrách v Mnichově.

Německý filmař Werner Herzog navázal na svou dokumentární tvorbu mimo jiné se snímky Lekce temnoty (1992), filmovou esejí na téma destrukce v člověku i ve světě, Malý Dieter chce létat (1997), příběhem německého letce americké armády, jemuž se během války ve Vietnamu podařilo uniknout z nepřátelského zajetí, a Můj milovaný nepřítel (1999), reflexí vlastního komplikovaného pracovního vztahu se svým dvorním hercem Klausem Kinskim. Rakouský dokumentarista Ulrich Seidl zrežíroval doku-fikci o pohraniční lásce Se ztrátami se počítá (1992) a následně se našel v metodě natáčení zvláštních lidí se zvláštními libůstkami v dokumentu Zvířecí láska (1996), jehož protagonisty byli opravdoví milovníci domácích mazlíčků. Střihový dokument Dušana Hanáka Papírové hlavy (1995) pokryl politickou situaci v Československu v letech 1945-1989, zatímco atmosféru krátce po Sametové revoluci a následně i po rozpadu Československa vystihl dokumentarista Karel Vachek ve svých filosoficko-sociologických esejích Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992) a Co dělat? (1996). Ve Francii se zas dařilo přírodopisným dokumentům – režisér Luc Besson okouzlil ponorem do podmořského světa ve snímku Atlantis (1991) a poté výrazně zapůsobil i dokument Mikrokosmos (1996), jehož autoři Marie Pérennou a Claude Nuridsany vyvinuli speciální kameru pro snímání detailních záběrů hmyzu a drobných živočichů.

Životopisné dokumenty se zabývaly osobnostmi, jimiž byli mimo jiné zpěvačka Madonna (S Madonnou v posteli, 1991), vědec Stephen Hawking (Stephen Hawking – Stručná historie času, 1991), herec Bruce Lee (Drakova kletba, 1993), komiksový kreslíř Robert Crumb (Crumb, 1994) nebo boxer Muhammad Ali (Oscarem oceněný Muhammad Ali: Na vrcholu, 1996). Výrazně vizuální dokument Baraka – Odysea země (1992) byl bezeslovnou poutí po nejrůznějších kulturách a civilizacích, sportovní dokument Hoop Dreams (1994) sledoval po dobu šesti let dvojici afroamerických středoškolských studentů až k jejich hvězdné kariéře ve slavné basketbalové lize a kanadský snímek Tráva – dějiny hulení (1999) se zas věnoval historii užívání marihuany v USA a snaze tamní vlády o její regulaci. Dokument Srdce temnoty: režisérská apokalypsa (1991) zmapoval problematické natáčení válečného filmu Apokalypsa režiséra Francise Forda Coppoly a film JFK: V zákulisí (1992) se pro změnu zaměřil na vznik dramatu Olivera Stonea JFK.

Ve čtyřhodinovém dokumentu Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem (1995) poskytl tento slavný režisér komentovaný průřez ikonickými díly hollywoodské kinematografie. Dokument Trekkies (1997) zas poskytl vhled do komunity fanoušků Star Treku a hitem se stal též dokument Americký film (1999), jenž pojednával o filmovém nadšenci, který se snažil dokončit svůj amatérský horor a prorazit jako nezávislý filmař. Pozoruhodný byl též belgický mockument Man Bites Dog (1992), v němž dokumentární štáb pozoroval a natáčel sériového vraha při jeho krvavém řádění. Jako dokument byl natáčen i hraný horor Záhada Blair Witch (1999), jenž byl v době svého uvedení prezentován jako autentický záznam z kamery pořízený několika studenty, kteří se před časem za podivných okolností ztratili v lesích.

Konec 90. let a nástup nového tisíciletí doprovázely z hlediska dokumentární tvorby (resp. filmové tvorby obecně) tři zásadní aspekty – plošné rozšíření internetu, vstup digitálních technologií do filmového prostředí a klesání cen ručních kamer. Díky těmto třem faktorům se možnosti natáčení filmů a zejména dokumentů otevřely pro mnohem větší množství tvůrců, kteří si mohli sami film natočit a zároveň i sestříhat na vlastních zařízeních. Přibylo tak dokumentů s osobními příběhy, jejichž autoři v nich zachycovali sami sebe nebo své blízké. Po přelomu milénia navíc vzrostlo množství dokumentů, které byly v kinech nebývale finančně úspěšné, přičemž jejich výdělky v řadě případů ještě posílilo jejich vydání na DVD.

 

Michael Moore a další dokumentaristé nového milénia

Výraznou tváří amerického dokumentu se hned zkraje nového tisíciletí stal Michael Moore, nezávislý filmař, který se zabýval nedostatky korporátní Ameriky, její politikou a společenskými neduhy. Ve svých dokumentech často plnil úlohu hlavního protagonisty a jakéhosi angažovaného průvodce, jenž se neváhal při vyjádření svých názorů dopouštět řady manipulací a zavádějící práce s informacemi a naklánět veřejné mínění na svou stranu i pomocí humoru a podprahových sdělení. Debutoval přitom už v roce 1989 s velmi úspěšným filmem Roger a já (1989), v němž se zabýval hromadným propouštěním v jisté automobilce, které způsobilo ekonomický kolaps v jeho rodném městě. Špatnému zacházení se zaměstnanci v nadnárodních korporacích se věnoval i v dokumentu The Big One (1997) a v pozdějším O kapitalismu s láskou (2009).

Značného úspěchu Michael Moore dosáhl, když získal Oscara za snímek Bowling for Columbine (2002), jehož název odkazoval na masakr na columbineské střední škole, a v němž se Moore pustil do amerického trhu se střelnými zbraněmi. Značně kontroverzní byl jeho film Fahrenheit 9/11 (2004), jenž se stal ve své době nejvýdělečnějším dokumentem v historii kinematografie, a který vznikl za účelem zkompromitovat amerického prezidenta George W. Bushe v době blížících se voleb a obvinit jej ze spousty přečinů, jichž se měl dopustit před i po 11. září 2001. Poté Moore pracoval s názorem veřejnosti před volbami i při natáčení dokumentu Kapitán Mike křižuje Ameriku (2007). Mooreův následující film Sicko (2007) byl pro změnu sondou do problematiky amerického zdravotnictví, ve snímku Where to Invade Next (2015) Moore srovnával USA s různými evropskými zeměmi a v dokumentu Fahrenheit 11/9 (2018) se znovu opřel do prezidentských voleb, tentokrát v čele s kandidátem Donaldem Trumpem.

Pozoruhodným autorem sportovních dokumentů byl zas Stacy Peralta, který se uvedl na filmařskou scénu dokumentem o skateboardistech Dogtown and Z-Boys (2001), pak natočil dokument o surfařích Krotitelé vln (2004) a následně se vrátil ke skateboardům ve filmu Bones Brigade: An Autobiography (2012). Ve snímku Crips and Bloods: Made in America (2008) se zas věnoval dvěma černošským gangům v Los Angeles. Populární osobností na poli dokumentu byl též Morgan Spurlock, jehož film-experiment Super Size Me (2004), ve kterém si bral na mušku obezitu v USA a po dobu jednoho měsíce se stravoval výhradně ve fast foodech, se stal společenským fenoménem. Spurlock poté vystupoval i ve svých dalších dokumentech Kde se sakra skrývá Usáma Bin Ládin? (2008), Nejlepší film, jaký byl kdy prodán (2011), Mansome (2012) i v pozdějším Super Size Me 2: Holy Chicken! (2017).

Jistou kariérní obrodu prožil i slavný dokumentarista Errol Morris, který získal Oscara za snímek Mlha války (2003), jenž byl koncipován jako zpověď bývalého amerického ministra obrany, který tuto funkci zastával během války ve Vietnamu. Tento model Morris později zopakoval v dokumentu Neznámé známé (2013), jehož protagonistou byl pro změnu bývalý ministr obrany z doby, kdy byly zahájeny americké vojenské operace v Afghánistánu a v Iráku. Předtím však Morris natočil ještě i dokument o nelidských praktikách v bagdádském vězení pro politické vězně Standard Operating Procedure (2008) a následně i snímek Tabloid (2010), v němž rozebíral bulvárním tiskem propraný kuriózní případ bývalé královny krásy, z níž se v 70. letech stala únoskyně. Režisér Werner Herzog si zas rozšířil portfolio mimo jiné dokumentem Grizzly Man (2005), příběhem environmentalisty, jenž strávil řadu let mezi medvědy, a snímkem Setkání na konci světa (2007), ve kterém se zaměřil na život výzkumníků pracujících v nehostinném prostředí Antarktidy.

Propagátorkou časosběrného dokumentu se stala česká režisérka Helena Třeštíková, která v rámci své metody průběžně po několik let natáčela osudy nejrůznějších lidí a dala tak vzniknout mimo jiné dokumentům Marcela (2006), René (2008) či Katka (2009) a později též Mallory (2015) nebo Strnadovi (2017). Historik Lukáš Přibyl se ve své čtyřdílné filmové dokumentární sérii Zapomenuté transporty do… (2007-2010) zabýval méně známými přesuny deportovaných židů do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Estonsku, Bělorusku a Polsku. Slovenský dokumentarista Pavol Barabáš se zas díky svým filmům Tajuplné Mamberamo (2000), OMO – Cesta do praveku (2002), Amazonia Vertical (2004) a desítkám dalších stal výraznou osobností na poli cestopisů.

 

Další výrazné dokumenty po roce 2000

Témata nejrůznějších dokumentů variovala od zneužívání a zabíjení zvířat pro lidské účely (Pozemšťané, 2005), rwandské genocidy (Poslední spravedlivý, 2002), kritiky nadnárodních společností (Korporace, 2003) a případu sexuálního zneužívání mladistvých (Vše o Friedmanových, 2003) po vzestup kokainové mafie v Miami (Kokainoví kovbojové, 2006), americkou invazi do Iráku (Konec v nedohlednu, 2007) a barmské protivládní demonstrace (Barmský videožurnál, 2008). Dokument Darwinova noční můra (2004) popisoval různé globální problémy od obchodu s rybami po obchod se zbraněmi, snímek Dělníkova smrt (2005) pojednával o různých formách náročné dělnické práce, Oscarový dokument Taxi na temnou stranu (2007) kritizoval na případu afghánského taxikáře výslechové praktiky americké armády, film Potraviny, a.s. (2008) nabídl pohled na velkopodnikání ve výrobě potravin a dokument Větší, silnější, rychlejší (2008) se pro změnu zaměřil na kulturistiku a morální hledisko užívání steroidů. Pozoruhodnou dokumentární formou vynikl oscarový animovaný Valčík s Bašírem (2008), jenž se navracel k masakrům v palestinských uprchlických táborech v 80. letech.

Kontrastem k těmto tíživým snímkům pak byly odlehčené dokumenty, jež se točily např. kolem různých forem sběratelství (Všichni možní sběrači a já, 2000), dětských soutěžích v pravopisu (Spellbound, 2002), amerického ratingu filmové přístupnosti (This Film Is Not Yet Rated, 2006), historii soutěžního hraní automatových videoher (The King of Kong, 2007) nebo zákulisních pohledů do animačních studií Pixaru (Příběh Pixaru, 2007) a Walta Disneyho (Jak vzbudit Šípkovou Růženku, 2009). Komediální dokument Proboha! (2008) se satiricky opřel do náboženského fanatismu a se satirou výrazně pracovala i dokumentárně stylizovaná komedie Borat (2006), jejíž smyšlený příběh byl doplněn o autentické konfrontace různých Američanů s fiktivní postavou podivínského kazašského reportéra.

Hudební dokument Michael Jackson's This Is It (2009), jenž byl uveden do kin nedlouho po zpěvákově úmrtí, a který pojednával o přípravách na jeho nikdy neuskutečněný koncert, se stal nejvýdělečnějším dokumentem v historii kinematografie. Jiné hudební dokumenty vznikly mimo jiné o životech členů skupiny Metallica (Metallica: Some Kind of Monster, 2003), o postpunkové kapele Joy Division (Joy Division, 2007), o sérii drobných koncertů skupiny Sigur Rós (Sigur Rós – Heima, 2007) i obecně o metalu jako o hudebním žánru (Metal & metalisté, 2005). Časté byly též výrazné přírodopisné dokumenty, jako třeba Ptačí svět (2001), Tajemství oceánu (2003), Příběh modré planety (2004), oscarové Putování tučňáků (2005), Žraločí vody (2006), Zamilovaná zvířata (2007), Polární příběh (2007), Surikaty (2008) nebo Oceány (2009). Tematicky příbuzné dokumenty Nepříjemná pravda (2006), Earth (2007) nebo Domov aneb Kam směřuje naše cesta (2009) zas upozorňovaly na ekologické problémy celého světa.

Zkraje milénia vznikla i řada dokumentů o slavných filmařích, filmech a hollywoodské historii, mezi nimi např. Stanley Kubrick: Život v obrazech (2001), Woody Allen: A Life in Film (2002), Charlie: Život a dílo Charlese Chaplina (2003), Bezstarostní jezdci, zuřící býci (2003), A Dekade Under the Influence (2003), Final Cut: The Making and Unmaking of Heaven's Gate (2004), Půlnoční filmy (2005), V hlubokém hrdle (2005) nebo Perverzní průvodce filmem (2006). Několikahodinové komplexní dokumentární filmy o filmu jako King Kong: Deník režiséra (2005) nebo Nebezpečné dny: Jak se točil Blade Runner (2007) mapovaly vznik velkých hollywoodských hitů, zatímco dokument Ztracen v La Mancha (2002) naopak pojednával o tom, jak vzniku jednoho filmu zabránila souhra několika nešťastných okolností.

Životopisný dokument Síla lidskosti - Nicholas Winton (2002) se zabýval hrdinským činem muže, který během nacistické okupace Československa tajně dopravil několik set převážně židovských dětí do Velké Británie. Snímek Muž na laně (2008) zas vyprávěl o pouličním umělci, který se v 70. letech rozhodl přejít po laně mezi budovami Světového obchodního centra. Předmětem životopisných dokumentů byly krom toho i další osobnosti jako fotograf James Nachtwey (Válečný fotograf, 2001), hollywoodský producent Robert Evans (Ten kluk bude točit, 2002), rapper Tupac Shakur (Tupac: Vzkříšení, 2003), spisovatel Charles Bukowski (Bukowski: Born into This, 2003), hudebník Bob Dylan (Bob Dylan: No Direction Home, 2005), český prezident Václav Havel (Občan Havel, 2007), vědec Albert Einstein (Einstein, 2008) nebo pianista Glenn Gould (Genius Within: The Inner Life of Glenn Gould, 2009).

 

Zásadní rozmach dokumentů po roce 2010

Nárust objemu filmové tvorby ve 21. století se nevyhnul ani dokumentům, jichž začalo vznikat nepřeberné množství, přičemž postihovaly nejrůznější témata. Došlo mimo jiné i na ekonomickou krizi z roku 2008 (oscarová Finanční krize, 2010), válečnou propagandu v moderních médiích (Válka, kterou nevidíte, 2010), masové zabíjení v Indonésii v 60. letech (Způsob zabíjení, 2012) nebo na užívání dopingu v kompetitivní cyklistice (oscarový Icarus, 2017). O problémech digitálního věku pojednávaly dokumenty, jejichž témata oscilovala od shromažďování dat ze soukromých elektronických konverzací (oscarový Citizenfour: Občan Snowden, 2014) po negativní účinky sociálních sítí (Sociální dilema, 2020). Dokument Nejsem žádný tvůj negr (2016) vylíčil historii bojů Afroameričanů proti bílé nadřazenosti, zatímco snímek 13th (2016) zpracoval téma moderního otroctví v americkém vězeňském systému. Kompilační dokument Nikdy nezestárnou (2018) sestával z archivních filmových materiálů z první světové války, které byly digitálně restaurovány a převedeny do barev. Investigativní dokument Colectiv (2019) nabídl deziluzivní portrét rumunského zdravotnictví, autentická zpověď nazvaná Pro Samu (2019) zas vznikala v syrských ulicích v době občanské války.

Z tvorby týkající se méně závažných témat lze zmínit např. dokumenty o přípravě sushi (Jiroovy vysněné sushi, 2011), o americkém vesmírném programu (Apollo 11, 2019) nebo o životě makedonské včelařky (Země medu, 2019). Dokument Mimina (2010) mapoval život čtyř batolat z různých koutů světa, zatímco snímek F jako fotři (2011) zaměřil pozornost na členy punkových kapel, z nichž se stali otcové. Film Pátrání po Sugarmanovi (2012) získal Oscara za portrét hudebníka Rodrigueze, který se v 70. letech stal rockovou legendou, aniž by o tom věděl. Vzniklo též několik mockumentů a fikčních found-footage filmů, jejichž smyšlený obsah tematicky varioval od pátrání po norských trolech (Lovec trolů, 2010) po život upírů na Novém Zélandě (Co děláme v temnotách, 2014).

Už tak značný počet přírodovědných dokumentů se ještě rozrostl mimo jiné o snímky Africké kočky: Království odvahy (2011), One Life (2011), Planeta oceán (2012), Polární medvědi (2012), Šimpanzi (2012), Medvědi (2014), Příběh lesa (2015), Tale of a Lake (2016), Putování tučňáků: Tajemství oceánu (2017), Earth: Den na zázračné planetě (2017), Planeta Česko (2017), Divoké Rumunsko (2018) nebo Sloní královna (2018). Dokumenty Černý zabiják (2013) a Keiko: Neznámý příběh hvězdy filmu zachraňte Williho! (2013) se zabývaly osudy dvou konkrétních kosatek, Oscarem oceněný dokument Moje učitelka chobotnice (2020) zas vyprávěl o zvláštním přátelském vztahu filmaře se zvědavým hlavonožcem. Dokumenty jako Zátoka (2009), The Ivory Game (2016) nebo Sharkwater: Extinction (2018) se snažily zasadit o ukončení zabíjení divokých zvířat, snímky Planeta plná plastů (2009) nebo A Plastic Ocean (2016) se pro změnu věnovaly problematice mořského znečištění plastovým odpadem. Ke kritice ohrožování živočišných druhů přispěl i snímek Zastavte vymírání (2015), k problematice živočišné výroby se kriticky vyjadřovaly dokumenty Lucent (2014), Cowspiracy – Klíč k udržitelnosti (2014) a Nadvláda (2018) a dokument Z popelnice do lednice? (2010) kritizoval pro změnu zbytné plýtvání potravinami. Snímek David Attenborough: Život na naší planetě (2020) posloužil nejen k rekapitulaci kariéry slavného dokumentaristy, ale i k vyřčení apelativního poselství o stavu životního prostředí.

Italský dokumentarista Gianfranco Rosi uspěl se svou tvorbou, v níž reflektoval život v okolí římského dálničního okruhu (Sacro GRA, 2013), uprchlickou krizi Fuocoammare (Požár na moři), 2016) či situaci na Blízkém Východě (Nokturno, 2020). Dokumentarista Ulrich Seidl přispěl do tématu o kuriózních lidech s podivnými choutkami nejprve dokumentem Ve sklepě (2014), jenž byl bizarním panoptikem několika rakouských sklepů a jejich majitelů, a následně i snímkem Safari (2016), v němž zavítal do světa lovců trofejí. Dokumentarista Dan Přibáň dal zas cestováním po světě ve starém trabantu vzniknout netradiční cestopisné sérii sestávající mimo jiné ze snímků Trabantem napříč Afrikou (2011) nebo Trabantem až na konec světa (2014). Sportovní dokument Rudá mašina (2014) pojednával o historii sovětského hokejového týmu, konkrétní hokejové zápasy z olympijských her v Naganu a rivalitu právě mezi Sověty a Čechoslováky zas pokryl dokument Pásky z Nagana (2018). Sportovní snímky Tohle není Kalifornie (2012) a King Skate (2018) vyprávěly o skateboardingu v zemích socialistického bloku. Dokument Jízda na hraně (2013) se věnoval snowboardingu, dokumenty Nejrychlejší (2011) a Až na vrchol (2015) poskytly náhled do světa motocyklových závodů, zatímco snímek Zlatý věk Formule 1 (2013) se zas podíval na historii závodů formulí. Oscarový dokument Free Solo (2018) se zaměřil na osobnost horolezce Alexe Honnolda a na jeho riskantní výstup na skalní stěnu El Capitan, přičemž lezením po takřka kolmém masivu bez jištění se zabýval i dokument Durch die Wand (2017).

Kapacitou na poli životopisných dokumentů se stal režisér Asif Kapadia, jenž uspěl nejprve se snímkem o automobilovém závodníkovi Ayrtonu Sennovi (Senna, 2010), pak získal Oscara za dokument o zpěvačce Amy Winehouse (Amy, 2015) a poté natočil i film o fotbalistovi Diegu Maradonovi (Diego Maradona, 2019). Další životopisné dokumenty od jiných tvůrců se zas točily kolem osobností, mezi něž patřili např. street artový umělec Banksy (Banksy: Exit Through the Gift Shop, 2010), zpěváci Lemmy Kilmister (Lemmy Forever, 2010), Ozzy Osbourne (Bůh ti žehnej, Ozzy Osbourne, 2011), Freddie Mercury (Freddie Mercury: Příběh, 2012) a Roger Waters (Roger Waters: The Wall, 2014), filmový kritik Roger Ebert (Život Rogera Eberta, 2014), kytarista Keith Richards (Keith Richards: Under the Inflluence, 2015), zpěvák Kurt Cobain (Kurt Cobain: Montage of Heck, 2015), baletní tanečník Sergej Polunin (Tanečník, 2016) nebo pornoherec Rocco Siffredi (Rocco, 2016). Dále kupříkladu herec Robin Williams (Robin Williams: Mysl na dlani, 2018), soudkyně Ruth Bader Ginsburg (RBG, 2018), zpěvačka Whitney Houston (Whitney, 2018), moderátor dětských pořadů Fred Rogers (Won’t You Be My Neighbor?, 2018), operní zpěvák Luciano Pavarotti (Pavarotti, 2019), zpěvačka Taylor Swift (Miss Americana, 2020), aktivistka Greta Thunberg (Greta, 2020) nebo zpěvačka Billie Eilish (Billie Eilish: The World’s a Little Blurry, 2021). Několik dokumentů vzniklo i o skupině The Beatles a o jejích členech, mimo jiné George Harrison: Living in the Material World (2011), Beatles: Perná léta (2016), Jak Beatles změnili svět (2017) nebo Beatles: Vznik legendy (2018).

 

Televizní dokumentární tvorba a dokumentární seriály

Televizní dokumenty a dokumentární seriály vznikaly ve Spojených státech a Velké Británii už od konce 40. let, přičemž mezi nimi výrazně převládalo zaměření na historická, válečná a zpravodajská témata, viz třeba válečné seriály Crusade in Europe (1949) nebo The Armed Forces Hour (1949-1951). V 50. letech tento trend pokračoval s americkými dokumentárními pořady jako The Big Picture (1951-1964), Wide Wide World (1955-1958) nebo The Twentieth Century (1957-1970) na stanicích NBC, ABC či CBS, v Británii zas vládly dokumenty televizní společnosti BBC. Průkopníky přírodovědných dokumentů byly britský seriál Zoo Quest (1954-1963) a americký pořad Zoorama (1955-1970). Americká televizní dokumentární tvorba v 60. letech, později označována za zlatý věk televizních dokumentů, byla bohatá na projekty, které byly oproti minulým dekádám angažovanější a političtější. Krom toho v USA začaly vznikat i televizní cestopisy (Expedition!, 1961-1962) nebo dokumenty o hollywoodských osobnostech (Hollywood and the Stars, 1963-1964). Z britské tvorby stojí za zmínku např. válečný seriál The Great War (1964) nebo přírodopisné série The World About Us (1967-1987) a Survival (1961-2001). V 70. letech se pak televizní dokumentární žánr rozrostl o další výrazné seriály, mimo jiné o americkou vědeckou sérii Nova (od roku 1974), britský přírodovědný seriál Život na Zemi (1979), historický seriál Svět ve válce (1973-1974) nebo o dokumentární pořad Everyman (1977-2000).

Zájem o dokumentární tvorbu se v průběhu následujících desetiletí navýšil o programy kabelových televizí a množství dokumentů se navíc značně rozrostlo o produkci specializovaných stanic, jako byly Discovery Channel (od 80. let), The History Channel a Animal Planet (od 90. let) nebo National Geographic (počátek 21. století). V USA začal vznikat životopisný seriál American Masters (od roku 1985), vědecká série Vesmír (1980), historický seriál The Civil War (1990) a přírodovědné seriály Nature (od roku 1982) a Průzkumník (od roku 1985), zatímco z britské produkce se staly nesmírně populárními zejména přírodopisné a vědecké seriály Svět přírody (1983), Živá planeta (1984) nebo Svět tajemných sil (1985) a v 90. letech též Zázraky života (1990), Soukromý život rostlin (1995), Lidské tělo (1998), Ptačí svět (1998), Planety (1999) a Putování s dinosaury (1999). Krom toho došlo mimo jiné i na britský hudební dokumentární seriál Antologie Beatles (1995) nebo na německý válečný dokumentární seriál Hitlerovi muži (1996-1998).

V novém tisíciletí BBC navázala na předchozí ohlas další hromadou mimořádně chválených a úspěšných přírodopisných či vědeckých sérií, mezi nimiž vynikaly zejména seriály Vesmír (2001), Modrá planeta: Historie oceánů (2001), Život savců (2002-2003), Zázračná planeta (2006), Mocné síly planety Země (2007), Život (2009), Zmrzlá planeta (2011), Zázračná planeta II (2016), Modrá planeta II (2017) a Sedm světů, jedna planeta (2019). Válečným konfliktům se věnovaly např. seriály První světová válka (2003), Druhá světová válka v barvě (2009), Osudové dny 1. světové války (2012) nebo Válka ve Vietnamu (2017). Válečné téma spojovalo i několik francouzských dokumentárních minisérií z cyklu Apokalypsa, z nějž stojí za povšimnutí zejména části Apokalypsa: 2. světová válka (2009) a Apokalypsa: 1. světová válka (2014). Zmínku si pak zaslouží mimo jiné i seriály jako Hodina pravdy (2004-2007), Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (2012-2013), Jak vyrobit vraha (2015-2018) nebo F-1: Touha po vítězství (2019-2021).

Filmmaniak