V pivnici

Nie, nie, nie! Tento výsmech je až príliš osobný - súkromný, zámerne štrukturovaný tak, aby divák nadobudol dojem, že Rakúsko je zem zakomplexovaných obmedzencov a výstredných úchylákov. Kým človek vedel, že je to len hyperbolizovaná Seidlova sranda, ktorá sa len hrá na pravdu, OK. Lenže tento dokument asi myslel vážne a mám dojem, že pán režisér zosmiešňovaním krajanov vyjadruje aj svoje postoje k aktuálnej rakúskej politike. K tomu ale výsmech z druhých nie je potrebný ani vhodný. (16.09.2016)

Seidlův dokument (o seidlovských dokumentech níže) nevrhá zrovna příznivé světlo na naše jižní sousedy, ale jeho metoda soustavného "obnažování" je možná humánnější (lidštější), než metoda "zakrývání, utajování a zamlžování – vesměs zločinů" (prosazovaná nejen v naší veřejnoprávní televizi). Upřímnost a osobní zodpovědnost (sám za sebe), dovednost přeměnit své neřesti do (mimospolečenských) rituálů, je na druhé straně obdivuhodná. - Matty (viz jeho komentář) bystře akcentuje rozdíl prostředí: „tam nahoře“ a „tady dole“. - Ovšem, kultivovat svoje neřesti (zůstanu u této terminologie) si mohou dovolit jen movití senioři, možná, že i s tou vizí, že se jejich život už blíží ke konci. A tak nakonec nám mohou být naši ester-reichři (Thomas Bernhard uvádí toto označení jako hanlivé) sympatičtí. Pozn.: Seidlovy "dokumenty" se od jeho "hraných filmů" příliš neliší, alespoň mají víc společného než rozdílného. Obě formy jsou promyšleně komponované a dotahované do důsledků; a tak jediný výrazný rozdíl je v tom, že herci či neherci, jsou či nejsou, svazováni našprtanými dialogy scénáře. (18.01.2017)

Dokument, u kterého setrvejte a přečkejte prvních pár minut nudy. Myslivce a hudebníka, kteří s nadšením popisují, co všechno jejich sklepy skrývají, vystřídá paní, která do sklepa chodí hladit umělý dítě…což je v rámci divnosti lidí pořád docela v pohodě. Další minuty už nestíháte zírat. Voyérství tak získává naprosto novou, neprobádanou úroveň a já konečně vím, co Rakušáci skrývají ve sklepech. A věřte mi, že jsem byl tak v šoku, až jsem si chvílemi ani nevšiml, že se film ve sklepě místy neodehrává. (22.08.2018)

Film, který chytne za koule. Nahlížet se Seidlem do rakouských sklepení je audiovizuální obdobou čtení diskuzí na zpravodajských serverech. Zvrhle zábavné i děsivé zároveň. Fakt, že podobnou koncentraci exotů nenajdete ani ve všech reality show na Nově a Primě dohromady, vyvolává podezření z účelové snahy šokovat. Domnívám se ale, že pro Seidla jsou sklepy obecně uplatnitelnou metaforou fyzického i myšlenkového uzavření se před okolním světem. Více z aktérů vypráví o tom, jak jej zklamal minulý život „tam venku“ a jak teprve „tady dole“, mimo zraky společnosti mohou k plnému uspokojení ukájet své choutky, ať už jde o oprašování nacistických artefaktů, vytahování umělohmotných mimin z krabic od bot nebo spanking (jedna z normálnějších sexuálních praktik, které zde uvidíte). Také dechová kapela hrající venku je pokaždé orámována vjezdem do garáže, který tak pomyslně vymezuje myšlenkový horizont natáčených lidí. Uzavřenost do vlastního světa a neochota přijímat podněty odporující vytvořenému světonázoru je, obávám se, zásluhou internetu stále silnější. Snadno si lze namísto figury stojící uprostřed dokonale symetrických záběrových kompozic představit člověka sedícího před monitorem. Podobně jako u internetových diskutérů je také u aktérů Ve sklepě patrná – navzdory touze nepouštět svůj vykonstruovaný mikrosvět poněkud paradoxní – vyšší míra exhibicionismu. Nestačí, že máte hlavu plnou fašisticko-sexistických názorů. Třeba je někde s hrdostí vyblít. Bez ohledu na stupeň inscenovanosti některých situací jsem u žádného ze sociálních herců nezaznamenal náznak studu nebo nejistoty ohledně jeho způsobu trávení volného času. Některé úchylky nás zkrátka přesahují natolik, že nám na ně omezený prostor vlastního vědomí (a podvědomí) nestačí. Stejně jako je slečně v posledním záběru filmu očividně malá klec, do které se nechala zavřít. 75% (16.10.2015)

Sonda do panoptikálního bizáru rakouských sklepů, které tak nechvalně proslavil Herr Priklopil, když v jednom z nich osm let věznil Nataschu Kampusch. Husí kůži nahání zjištění, že jednotliví protagonisté tohoto dokumentu se vlastně od zmíněného Priklopila zas až tak moc neliší. Na druhou stranu už víme, kde má nejeden Rakušan svou 13. komnatu. Ve sklepě. (01.02.2024)