Joy Division

silný dokument. Zub času na některých zúčastněných zahlodal opravdu neúprosně. Osobně mě nejvíc překvapila nepatetická věcnost Curtisových spoluhráčů. Žádná adorace a posmrtné lakování reality narůžovo, ale až drsné vzpomínání na to, jak se Curtisovi posmívali, jak je tehdy jeho texty moc nezajímaly nebo jak se tvářili, že se jich jeho pohřeb vlastně vůbec netýká. (05.01.2018)

Ze všech těch hudebních legend jako jsou například The Beatles, The Rolling Stones, Pink Floyd, Led Zeppelin, The Velvet Underground, Radiohead nebo třeba The Clash je asi nejtěžší nemilovat právě post-punkové průkopníky Joy Division. Jejich hudba byla upřímná, průzračná, intelektuální, nadčasová, ale zároveň šíleně ubíjející až nebezpečná. Pokud jste totiž spíše citově založení jedinci a pustíte si kteroukoliv z jejich dvou desek a zaposloucháte se do textů, může se vám snadno stát, že zjistíte, že jste v tomto světě úplně sami a vlastně vám nikdo nerozumí tak moc, jak byste si doopravdy přáli. Dojde vám, že svět ve vaší hlavě se nikdy neprolne s tím okolním a vaše ryzí pocity tak zůstanou navždy skryty jenom vám a to může být někdy docela zraňující. Pokud Ian Curtis žil své sny i problémy podobně trýznivým způsobem, jaký popisují jeho písně, zkrátka jestliže odrážejí naprostou realitu, není divu, že se rozhodl svůj život ukončit. Udělal to a přitom se mu na gramofonu točila těžce neoptimistická deska "The Idiot" Iggyho Popa. Kdybych se někdy k něčemu takovému odhodlal já, hrály by mi "Unknown Pleasures" nebo "Closer". (22.02.2013)

Mé pocity jsou hodně podobné jako při sledování filmu Control, který jsem viděla dříve než tento dokument o kapele Joy Division. Kluci měli štěstí, že potkali Iana Curtise, protože jeho hluboký a osobní texty, jeho fascinující taneční pohyby dělaly tuhle kapelu vyjímečnou. Smutek, samota, deprese, zranitelnost, boj s epilepsií. Tohle všechno si nejspíš Curtis nosil v sobě jako břímě. Líbilo se mi když zpíval, jak své písničky prožíval. I na těch černobílých fotkách je jasně vidět ten obrovský smutek v jeho očích. Zajímavý dokument a já bych tímto chtěla opět vyzdvihnout herce Sama Rileyho, protože on opravdu věrohodně ztvárnil neštastnýho, zranitelnýho, fascinujícího Iana Curtise. Jako kdyby mu z prdelky vypadl. :-) (09.07.2014)

Podmanivé dílo a pro jakéhokoli, i sebemenšího, fanouška Joy Division opojnost sama. Popis jednoho chmurného města s industriální budoucností zachycena očima a literárními obrazy přenesené do písní Ianem Curtisem. Nesouhlasím s názorem, že tento dokument je pouze o Ianovi, ale rozebírá problematiku JD obecně a to, že byl Ian Curtis klíčovou osobností a hybnou silou kapely, hraje v její historii podstatnou roli, nehledě na to, že s jeho smrtí kapela de facto skončila (New Order je nová kapela!) Joy Division prostě hráli víc žlutě než ostatní kapely a Ianovi texty jsou depresivně fascinující. Jeden z nejlepší dokumentů, které jsem kdy viděl, což prohlašuji jen mírně zaujatě! (22.08.2010)

Jeden dokument, jedna hudební skupina z jednoho města a jedna obrovská silná a pohlcující atmosféra, která se kolem jejich hudby vznáší i po smrti slavného Curtise. Vzpomínky na život skupiny i jednotlivých jejích členů jsou prokládány slavnými písněmi, ukázkami z koncertů a poetickými záběry na místo, kde to všechno začalo. Dokument zachycující život i mánii okolo Joy Division, které ve stejném roce připomněl i hraný film Anton Corbijna Control, sice nepřináší nic moc nového, ale aspoň pro tu ianovsky-manchesterskou atmosféru jej stojí za to vidět. (01.10.2011)