Hovory o láske

Pasoliniho anketa komentuje paralely medzi láskou, sexom, geografiou, politikou a ekonomikou v Taliansku šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Porovnáva názory "tradičné" a "pokrokové" (v úvodzovkách preto, lebo mnohé z druhej skupiny boli neskôr prijaté za mienku verejnú, kým viaceré z prvej sú dnes považované za extrémne puritánske), prezentované pestrou vzorkou obyvateľstva rôznych sociálnych vrstiev. Nemohol som sa však zbaviť pocitu, že režisér sa snímkou snažil podsúvať vlastné názory, čo je najčitateľnejšie v epilógu o začínajúcom sa manželstve... (29.02.2008)

Tenhle film je postavený na snaze dosáhnout změnu. Ne v myslích zpovídaných Italů a Italek, ale v myslí obecenstva, které se na film bude dívat. Pasolini se vyžívá ve hledání nejzabedněnějších vesničanů a nejprůměrnějších měšťáků, na které pak poštěkává své otázky. Je neuvěřtelné, jaké kadence může italština dosáhnout. O sexu mluví často se skupinkou lidí a ke slovu se tak většinou dostane názor davu, předsudky, bludy, generalizace. Není to anketa, ale agitka. Dokument z toho filmu vzniká až postupem času, kdy je vidět, jak média přebírají roli, kterou měla tradičně rodina, výchova a předávání informací od rodičů k dětem, které měla svým způsobem církev nebo škola. Jak si tady někdo povšiml, komunista Pasolini se mezi dělníky nesetkává s nijak revolučními názory, jako se je snaží spíše o nich poučovat a podsouvat jim je. Na druhou stránku je tenhle film přehlídkou zajímavých lidských typů a energie, která mi dneska v podobných dokumentech chybí. Autor je obklopen chumly mladých lidí, děcek a puberťáků, které láká kamera... to už by se dneska stát nemohlo, takové nadšení by asi hned tak nevzbudil. Nebo je to mentalitou Italů, odlišnou od naší? Zajímalo by mě, jak by dneska někteří učinkující odpovídali na stejné otázky. Škoda, že Hovory o lásce po 45 letech asi nikdo nenatočí. (22.02.2009)

Je až půvabné sledovat, jak si marxista Pasolini ve svých komentářích láme hlavu nad neuvědomělostí respondentů, zvláště těch, kteří by přece měli být avantgardou (dělníci).. Ale jinak zajímavé, nezřídka překvapivé - pro mě například to, že vesničané ze "zaostalého", až premoderně uvažujícího Jihu brali homosexualitu jako cosi, s čím je zkrátka třeba počítat, zatímco moderní Seveřanky (tuším z Milána), pokud její výskyt vůbec připustily, ji odkazovaly do zvláštních ústavů a k léčbě. Takže Exkvizitore, co to je "tmářství"? (09.11.2008)

Upraveno v březnu 2021. Hovory o lásce, tak se bourá tabu a morální licoměrnost společnosti. Pier Paolo Pasolini v ten čas putoval po Itálii, obhlížel exteriéry pro film Evangelia sv. Matouše a povzbuzen odtajováním sexuality západní civilizace dával lidem provokativní otázky. Itálie, tato katolická bašta, položila na veřejný piedestal cudnost a k ní se upínala modlitba i řád společenské morálky. Pasolini se potměšile vyptává, nehledí na věk, pohlaví, sociální postavení, a opatrnost nahlodává salvami poznámek. Katolíci tabuizovali lidskou tělesnost a zanechali své ovečky zmítat se v úzkosti, strachu, traumatu a v neupřímnosti hříchu. Doba byla od té dnešní přísně rozdělena na soukromou a veřejnou, a morální etiketa na italském jihu dosahovala abnormální formy, rozvod nebyl povolen a o rovnosti žen nešlo hovořit. Bigotnost při obhajování tabu je základem pokrytectví a nenávisti. Pasolini dokázal zapojit do projektu i osobnosti z intelektuálního světa: k tématu se tak vyjadřuje existenciální spisovatel Alberto Moravia, psychoanalytik a filozof Cesare Musatti, spisovatelka a novinářka Adele Cambria, investigativní novinářka Camilla Cederna, spisovatelka a aktivistka Oriana Fallaci, kapitán fotbalistů Boloně Giacomo Bulgarelli i velký básník Giuseppe Ungaretti, Film Hovory o lásce jsou příkladem, jak se můžeme vypořádat s předsudky a morálním pokrytectvím společnosti, s nerovností i s nespravedlností. Nakonec, když se zákonem uzavřou nevěstince, může se nejeden mladík dostat do svízele tělesné i morální. Pozoruhodný to počin, pro skoncování s předsudky stále inspirativní. (16.10.2009)

Jsem vděčný, že jsem se o existenci tohoto filmu dozvěděl, protože mi osobně přišel velmi zajímavý (jen škoda několika "autocenzurních" zásahů, kdy byl z filmu na několika místech vypuštěn zvuk). Dnešním představám o "objektivním" dokumentu by asi obstál jen těžko (lhostejno na tom, že nic jako objektivní dokument už z principu existovat nemůže) - Pasoliniho nekonvenční stanovisko k sexuálním otázkám je z filmu cítit velmi výrazně a při sledování si člověk mj. uvědomí, že toto nemohl natočit nikdo jiný než pozdější autor skandálního snímku Saló aneb 120 dnů sodomy - ale jako zpráva o své době to funguje výborně, a inteligentní divák si tam najde mnoho látky k přemýšlení. Rovněž se tam lze dozvědět celou řadu zajímavostí - Pasolini mj. tímto filmem kriticky reaguje na zákon z r. 1958 ("Legge Merlin"), kterým se v Itálii zakázaly bordely (a následně rozbujela pouliční prostituce; jeden z respondentů ve filmu například vyjadřuje svůj kuriózní názor, že mladí muži kvůli tomuto zákonu sexuálně experimentují se zvířaty, např. s krávami a kozami, namísto toho, aby šli s prostitutkou, jako tomu bylo dříve) - a ankety s jednotlivými respondenty nejsou prosty různých humorných situací (režisér zpovídá lidi všech věkových kategorií, muže i ženy, včetně samotných pouličních prostitutek). (Nejen) všem zájemcům o dějiny dokumentárního filmu lze tento výborný Pasoliniho počin jen doporučit - s lety zraje jako víno a možná dnes stojí za vidění ještě víc než tenkrát (o kolika ze současných českých dokumentů by asi šlo říct to samé?). (05.12.2016)