Fredericus

Pěkná mystifikace.

V tom nadšení je přece jen cosi onanistického.

Nejprve zhlédnuto bez úvodních pěti minut. Chyba. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, nedocení stylizaci a zbytečně se rozčiluje v domnění, že jde o nějaké vykreslení „středověku“ (víceméně blíže neurčeného). Soudí tak například z hudby, jak podmanivé, tak zavádějící. A ono je tu přitom zcela osobní drama Armina, resp. obou mužů (u Ondřeje opomíjeně „rodinné“!), „které rozdělují neslučitelné vášně“ (tak trefně poznamenává jinak prvoplánová anotace z Mezipater 2011). Jakkoli málo prokreslené a natočené myslím méně virtuosně, než se – zjevně – obvykle soudí.

(Mimochodem, z Hitlerova Německa mě zákonitě příliš nemrazilo.)

(Na okraj – doba a (možná nejen) její zdravotnictví z toho odpuzuje nejen vizuálně, pro což jsem si ten film kdysi zapamatoval, ale i méně okatě otřesnou likvidací soukromí. Straníš se kolektivu? Smutný případ. Stejně si tě rozeberem. Jo, a jak jsme tehdy v šestadvacátém šli pod zem, nebylo pomalu co do huby..)

Sibylla Šephrdová na zabití.

No není to krásné, moci se na chvíli oddat bezostyšným interpretačním zkratkám a odzbrojující prvoplánovosti? Anebo sovpornu, по вкусу.

Zážitek trochu jako Jed, tak snad se nepletu. Ještě by to chtělo vidět někdy první půlhodinu.

Prolog – Proč mně u Tarra ošklivost ani dlouhým snímáním nezkrásní?

Jejda, zrcadlo!