Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny
  • Animovaný

Recenzie (2 573)

plagát

Láska a anarchie (2020) (seriál) 

Myslím, že hlavní důvod mého relativně vysokého hodnocení, se jmenuje Ida Engvoll - hodně mě na ni baví koukat, je zajímavým způsobem přitažlivá, a taky mě baví vývoj její postavy a náznaky jejího počínajícího šílenství (zjevná genetická zátěž z otcovy strany), které se v očích mladého nezkušeného Maxe jeví jako roztomilá vzpoura proti společenským konvencím, a proto ji v tom ještě podporuje. V tomto ohledu mi obě hlavní postavy přišly zpočátku dost nepravděpodobné - Sofie coby úspěšná mladá vdaná žena a zkušená konzultantka na volné noze, mající nutkavou potřebu kdekoli masturbovat nad pornem (zarazí i její čištění zubů na ulici poté, co se s Maxem předtím líbala, které působí jako projev OCD), a Max coby nemajetný ajťák a zkušený svůdník, kterému stačí jeden oční kontakt s libovolnou ženou a vzápětí s ní má sex - zkušenost spíše říká, že v reálném životě by to bylo přesně naopak, to ona by mohla mít na každém prstě pět milenců, a to on by byl závislý na pornu, ale budiž no, beru to jako snahu scenáristů to nějak ozvláštnit od stereotypů. A taky mě na tom baví to zasazení do švédských reálií a mluvená švédština, protože když si to všechno člověk odmyslí, zůstane prakticky instantní netflixovsky povrchní zábava à la Emily in Paris o moderní ženské postavě, která příchází do nového neznámého prostředí, kde má své zadání a kde se proti ní všichni zpočátku staví nepřátelsky, mj. protože ona hýří neochvějnou jistotou, že ví všechno nejlíp, aby si postupně všechny získala na svou stranu, a samozřejmě nesmí chybět romantická linka kolem vznikajícího milostného vztahu, kterému okolnosti nepřejí, čili když to shrnu, vystavěné je to skutečně z ingrediencí více než ohraných (v tomto ohledu je nejotravnější 3. epizoda s tou akvizicí), ale nenáročnému netflixovskému divákovi to zjevně ke štěstí stačí, a mně asi taky. UPDATE 9.6.2024 - Druhá série už je zcela zbytečné vaření z vody a stáhla můj výsledný dojem ze seriálu dolů. Sofie je ještě šílenější a s manželem Johanem už není (ten shodil vousy), Max se z playboye proměnil ve vášnivého zahrádkáře, přibyly nové postavy a vztahové propletence, víc se zde řeší chod nakladatelství (které autor titulků chybně překládá jako vydavatelství), a většina dějových linek je silně stupidních a prozrazuje odfláknutý scénář (dosazení Sofie do pozice CEO, nápad vydat knihu o Maxovi zahradníkovi, rozdělení spisovatelů na A a B, nahrávání audioknihy, literární ambice investora....). Měla-li první série ještě něco do sebe, druhá už je jen úlitbou perverzní touze diváctva dopřát si ještě jednou zírání na postavy, na něž si zvyklo, což se v mém případě už rovnalo prakticky jen čisté otrávenosti (živené mj. vědomím toho, jak moc odtržené od nakladatelské reality to je).

plagát

Přehlídka ztracených peněz (1973) (TV film) 

Já fakt nechápu, jak může někomu připadat vtipné sledovat dva herce, jak se hádají kvůli penězům. Stupidní archivní vykopávka, beznadějně zaseklá v době svého vzniku.

plagát

Kaňka do pohádky (1981) 

Podobně depresivní jako starší Kočičí princ (rodinné poměry hlavní postavy jsou přinejmenším zarážející - nouzí sice podle všeho netrpí, ale Vendulku jako jediné dítě ze všech nikdo nevyzvedne ze školy, nepřítomný otec dceru komanduje z pokynů na magnetofonové nahrávce, a když se obě děti záhadně ztratí, lhostejný otec uklidňuje matku, že se určitě do 10 minut objeví, a to vše se odehrává v kulisách pražského panelákova, vůči němuž je do kontrastu postaven idylizovaný svět Ladových časů), který však měl alespoň náznak nějakého příběhu a směřovalo to odněkud někam, kdežto Kaňka do pohádky je tou - takřka dadaistickou - bezdějovostí, mluvícími zvířaty a jednoduchými popěvky k uzoufání nudná a až infantilně hloupoučká - snad že to bylo natočené vyloženě pro malé děti, nevím, ale vydržet to do konce se rovnalo čistému utrpení. Z dnešního pohledu zde zaujme jen mladičká okouzlující Milena Steinmasslová coby Vendulčina filmová matka (obě herečky dělí věkový rozdíl pouhých 17 let) a úvodní scéna natočená před - dnes již bohužel neexistující - budovou Transgasu (který je zde nepochopitelně vydáván za základní školu), jakož i několik záběrů ze stanice metra Chodov, tehdy zvané Budovatelů.

plagát

Disco (2019) 

Ten typ evropského filmového artu, který mě dokonale míjí. Fakt jsem tomu chtěl dát šanci a herečka v hlavní roli je skutečně výborná, ale co je to platné, když to na mě celé působilo jako pospojovaná skládačka veskrze náhodných záběrů, jejichž pořadí by šlo prakticky libovolně měnit, a na výsledku by se to nijak neprojevilo (stejně jako by z toho šlo libovolnou scénu vypustit či přidat se stejným nulovým efektem na výsledný dojem - takto koncipovaný film mohl mít prakticky libovolnou stopáž). Cítil jsem z toho jen fascinaci bizarními světy disco tance a náboženského fanatismu, což mi na celovečerní film přece jen přišlo trochu málo, a osobně jsem to shledal tak nesnesitelně nudné, že by to uspalo i mrtvého, a celé to nakonec nepochopitelně ústí v nejednoznačný finální záběr, který považuji za facku a výsměch divákovi za to, že to utrpení vydržel do konce (jako každý otevřený konec). Tematicky trochu podobné Tiché doteky jsou úplně někde jinde.

plagát

Svatební noc (1970) (TV film) 

Tohle mě bohužel totálně minulo, dokonalému obsazení a kameře navzdory. Děj mi přišel nesnesitelně nudný, a vlastně i nesrozumitelný, protože jsem veskrze nepochopil motivaci postav a jejich chování a celé to šlo mimo mě a působilo to na mě jako takový pokus o filmový dozvuk nové vlny, ale např. na práci s trapností takového Formana to nemá ani omylem.

plagát

Tetička za všechny peníze (1973) (TV film) 

Člověk si u toho nemůže nevzpomenout na snímek Přišla v noci, protože minimálně zpočátku to vypadá podobně. Jak se ale děj postupně rozvíjí, až konečně přijde zásadní zvrat, přišlo mi to o poznání méně zajímavé, a veskrze scenáristicky jalové, byť perfektní obsazení to samozřejmě zachraňuje. Přesto soudím, že za vidění to dnes už prakticky nestojí.

plagát

Štafle (1974) (TV film) 

Nepřišlo mi to prakticky vůbec jako komedie (i když chápu, proč se to za ni vydává), ale jako zpráva z jednoho nešťastného manželství, u něhož stačí jedna krizová situace, aby se hluboký nesoulad ve vztahu ukázal ve vší obnaženosti. V tomto ohledu jsem litoval to nebohé dítě, že musí žít v tak deprivujícím prostředí, a částečně si tím vysvětloval jeho kolosální neschopnost vyřešit tak banální problém. Btw. ta ústřední zápletka se zaseklými štaflemi mi přišla nesnesitelně stupidní a normálně se podobným archivním vykopávkám vyhýbám, protože současnost přetéká zajímavější tvorbou, kterou ani nejde usledovat, tak proč ztrácet čas něčím, co je tak zoufale zaseklé ve své době - ale nakonec to byl právě tento aspekt, který mi na tom celém přišel nejzajímavější, protože ten zásadní zvrat, kdy přátelé "zavřených" manželů propadnou paranoii, že opozdilci skončili ve vězení a jim také hrozí nebezpečí, je scenáristicky geniální, a lze už dnes jen spekulovat, nakolik to bylo odrazem profízlované doby a všeobecné nedůvěry, strachu a připosranosti normalizované společnosti, či jen náhodným scenáristickým nápadem, každopádně až v tu chvíli jsem přestal litovat, že jsem tomu filmu dal šanci, a docenil jeho kvality.

plagát

Krvavý Johann (2023) 

Má to fajn obsazení i herecké výkony (Marek Holý TOP), hudbu, kameru a celkově mi to je dost sympatické, ale je to příliš zahlcené postavami, mezi kterými se neustále přeskakuje z místa na místo, až to začne být dramaticky nefunkční a otravné, podobně jako v případě těch (praticky zbytečných) dronových záběrů na Prahu. V bídných poměrech současné česné kinematografie každý takový solitérní počin vítám s otevřenou náručí, ale zde přece jen k dobrému výsledku zůstalo jen nakročeno.

plagát

Zásah šťastím (2023) 

Krásné zakončení kariéry, po kterém si může Allen užívat zaslouženého důchodu. Hodně mě překvapilo, že je to natočené ve francouzštině, to bych nečekal, a zajímalo by mě, co k tomu Allena vedlo a jak to fungovalo na place, protože Allen podle mě francouzsky neumí (nebo o tom aspoň nevím). Z herců mi tam moc nesedl Niels Schneider, přišel mi pro tu roli příliš starý (ačkoli ve skutečnosti ho od Lou de Laâge - která mi btw. strašně připomínala Emmu Smetanu - dělí jen 2 roky, jak jsem teď zjistil), naopak filmoví manželé Lou de Laâge & Melvil Poupaud mi to bohatě vynahradili a koukalo se na ně skvěle, a zbytek castu je tam prakticky jen do počtu. Ještě bych dodal, že k tomu hraje fajn soundtrack, a celou dobu jsem se nemohl ubránit dojmu, že sleduji film Clauda Chabrola, byť samozřejmě podobnost s Allenovými staršími filmy a opakování jeho oblíbených motivů jsou zde nepřehlédnutelné - na rozdíl od některých jeho filmů z posledních let to zde ale nepůsobí dojmem vyčpělosti a vykrádání sebe samého, ale jako příjemná a důstojná tečka, které člověk leccos odpustí, protože je trochu naměkko z toho, že se uzavřela jedna éra. Mistře, klaním se a budete mi chybět - díky za všechny ty skvělé filmy.

plagát

Gympl (2007) 

Některé herecké výkony jsou dost hrozné, a koukat na takového Vorla jr. mě fyzicky téměř bolí, nicméně špatný film to není, jak by si člověk měl tendenci třeba předem myslet na základě příšerného plakátu. A i když jsem se u toho celkem pobavil, vlastně mi to nepřišlo moc jako komedie, spíš jako takové lehce depresivní drama (mj. protože všechny postavy rodičů a učitelů jsou strašní kreténi, snad s výjimou Bydžovské a Matonohy, byť u toho jsem zase nezkousnul ten jeho románek se studentkou), které je jen tak lehce komediálně šmrncnuté (místy z toho dokonce probleskuje starý dobrý Kouř - ta podobnost je nepřehlédnutelná), a asi mám i problém s celkovým vyzněním filmu, že ve světě, kde jsou všichni dospělí takoví kreténi, na ničem vlastně nesejde, a sprejerský vandalismus je ve světě bez budoucnosti to správný vzrůšo pro mladý rebely s výtvarným nadáním, ze kterých časem budou druhý Pastové - leda hovno, já na to, a nic mi nemůže být protivnější (osobně bych těm grázlům sekal ruce a prodej barev ve spreji postavil mimo zákon - včera bylo pozdě to udělat a nenávidím je za to, jak kvůli nim Praha vypadá, a že to musím denně snášet, na ten jejich všudypřítomný sprejerský hnus koukat - někdy mi přijde, že si na to už všichni tak zvykli, že na tom nikomu nepřijde nic špatně). Btw. zaujalo mě, jak šíleně ten film zastaral - taxikář jezdí favoritem, policajti felicií, v metru jezdí staré sovětské vagony, mobily zde teprve nesměle začínají, internet zde absentuje zcela, atd. - s odstupem let to působí jako mnohem starší film, než to vlastně je.