Vančura

Film jak z jiného světa - pustit si první film a po něm toto volné pokračování znamená podstoupit skok v čase, který dokáže s člověkem vydatně zacloumat. Osobně mě ten film naprosto dostal a emočně zdrtil - vybavovalo se mi u toho milion dávno zasutých vzpomínek a zalévaly mě u toho vlny skličující lítosti nad nezastavitelností času a promarněnými příležitostmi našich životů. Už jenom ta samotná myšlenka - vrátit se znovu po 9 letech ke stejným postavám, které navíc ztvárnili ti samí herci, kteří rovněž zestárli o 9 let - mi přijde úplně neuvěřitelná (nota bene při vědomí toho, že se ten samý "filmový zázrak" opakoval ještě jednou v r. 2004 ve filmu PŘED PŮLNOCÍ, který jsem zatím neviděl). Přitom samotný námět je prostinký - dvě postavy se spolu bezcílně potulují Paříží (perfektně zvolené lokace) a vedou spolu nekončící dialog ve velmi dlouhých záběrech. Kdyby mi někdo takový film doporučoval, asi bych se velmi zdráhal ho vidět. A přitom přijít o něj by byla strašná škoda - už film PŘED ÚSVITEM se mi velmi líbil, ale toto volné pokračování ho ještě překonalo, mohu-li soudit. Jakoby režisér, obě postavy i samotný scénář vyspěly a zmoudřely - strašně mě na tom filmu bavily naprosto dokonalé dialogy a neuvěřitelná chemie mezi oběma herci (mimochodem žasnul jsem, jak se dokázali naučit taková kvanta textu, která odříkávají na jeden zátah v extrémně dlouhých záběrech - pořád jsem přemýšlel, zda se jednalo o předem daný scénář, nebo zda šlo alespoň z určité části o improvizaci; z toho důvodu mě zaujalo, že Julie Delpy i Ethan Hawke jsou uvedeni jako spoluautoři scénáře, což mi opět přijde velmi neobvyklé). Rovněž mě na tom filmu fascinovalo, jak se v něm prolíná několik (meta)fikčních rovin - Jess je spisovatel, který děj prvního filmu zachytil ve své knize, kterou napsal proto, abych se znovu setkal s Céline, jak jí přiznává v jedné scéně, přičemž se ve filmu opakovaně zdůrazňuje relativita toho, jak se některé události mohly či mohou vyvíjet, v závislosti na tom, kdo je jejich pozorovatelem (resp. interpretem); ostatně i samotný závěr snímku je zcela otevřený, a tedy přístupný v podstatě libovolné divácké interpretaci. To skoro není film, ale sám život - tak moc působí autenticky a tolik přetéká emocemi a ohromuje svou filmařskou formou a mistrným prolínáním fikce s realitou (oba herci jsou mj. stejně staří jako postavy, které ztvárnili, a ve filmu se objevují skuteční rodiče Julie Delpy), až jsem skutečně v pokušení se domnívat, že je to takový malý filmový zázrak. Nádherný film, který bezprostředně po zhlédnutí osobně řadím ke svým nejsilnějším životním diváckým zážitkům.

Asi soukromý divácký zážitek roku. Ačkoli se (v době natáčení teprve 16 letá) María Valverde objevuje ve filmu teprve v 27. minutě, zafunguje spolehlivě jako zjevení. ZJEVENÍ. Neuvěřitelné, co se mnou dělal každý záběr na tuhle španělskou krásku s totálně odzbrojujícím úsměvem. Proboha, dal bych tomuhle filmu osobně klidně 10 hvězd, kdyby to bylo možné - María Valverde mě naprosto magickým způsobem připoutala k obrazovce, na kterou jsem se nalepil lapaje po dechu a střídavě omdlévajíc z toho zázraku, jehož jsem byl svědkem. Asi jsem se zamiloval... Ale vy asi chcete slyšet něco o tom filmu, u nás zcela neznámém, co? Ech, sejde na tom, když tam hraje ONA? Komorně vystavěný příběh s minimem postav ukazuje zacyklený řetězec událostí od jedné banální autonehody až po lidskou tragédii, která zasáhne do života hned několika postav v samém závěru. Snímek je natočen příjemně estetizovanou kamerou, doprovází ho vhodný hudební doprovod a najde se v něm i výpověď o našem světě, kde se za každou chybu platí. A ta cena je někdy vyšší, než by se nám líbilo... - Ahoj, poldo. - Už jsem chtěl odejít. - Tak brzy? Nemůžeš počkat ani minutu. Čekáš na ženu? - Nečekám na žádnou ženu. Odcházím. - Co mám udělat, abys zůstal? - Jestli mě poprosíš, zůstanu. - Super, teď vím, co je tvá slabina. - Ano? Co to je? - To stejné, co u chlapů, co očumují děvčata před školou, aby viděli jejich kalhotky. - Jestli ti jde o tohle, tak sbohem. Nechci vidět tvé kalhotky. - To je dobře. Žádné nemám. - Co? - Nemám na sobě kalhotky. Přes mé kalhoty bys viděl obrysy. Neodcházej. UPDATE 4. 11. 2011: Právě jsem dočetl literární předlohu filmu, (rozsahem kratší) román "Bolševikova slabina" od Lorenza Silvy. Je zajímavé porovnat tento text s filmem, protože se v mnoha podstatných detailech odlišuje. Román je vyprávěn v první osobě a jeho hrdina je v porovnání s tím filmovým o poznání víc cyničtější a prohnanější. Zatímco film je v podstatě zcela prostý jakýchkoli náznaků erotiky a duševní život svých postav opomíjí, kniha své postavy popisuje mnohem propracovaněji: hlavní protagonista se nepokrytě přiznává ke své sexuální touze po lolitce, kterou mu náhoda přihrála do cesty a se kterou se seznámí pod vylhanou záminkou. Ani ona však není nevinná, v knize se přiznává, že již není panna a kupříkladu do bazénu si vezme růžové bikiny, zatímco ve filmu si oblékne relativně cudné jednodílné plavky a o jejích sexuálních zkušenostech zde nepadne ani slovo. Kniha se od filmu liší v dalších detailech, z nichž asi nejvíc zamrzí to, že film vypouští - pro děj i samotný titul zcela zásadní - prvek, a sice analogii mezi Marií (v knize se jmenuje Rosana) a nejstarší dcerou Mikuláše II., Olgou Nikolajevnou. Autor v knize stručně líčí její truchlivý osud (v nedožitých 23 letech byla s celou svou rodinou zastřelena) a vyznává se z empatie k imaginárnímu bolševikovi, který kdysi podlehl její kráse, než ji zavraždil (odtud ona "bolševikova slabina" coby obrat pro označení stavu, kdy se člověk zpronevěří dočasně svému přesvědčení, které až dosud vyznával). Víc už prozrazovat nebudu, abych se vyhnul spoileru, takže za mě už jen poslední poznámka: film je o trochu slabší než kniha - především proto, že z předlohy vypouští řadu důležitých motivů a pasáží. V románu do sebe všechno lépe zapadá a závěrečné rozuzlení dává větší smysl, protože se na rozdíl od filmu neuchyluje k přílišné vykonstruovanosti zápletky. A zatímco závěr filmu je šokující a velmi nečekaný, závěr knihy je dojemně lidský. Ale to si už najděte v knize sami, stojí to za to.

Wong Kar-wai ve vrcholné formě. Chápu, že na někoho může ta ryzí artovost (jako např. všechny ty zpomalené záběry cigaretového kouře nebo kráčejících postav na pozadí oprýskaných omítek, podbarvené stále stejnou melodií) působit poněkud afektovaně, případně že ten film může někoho nudit, ale osobně mám tenhle typ filmů, kde vítězí forma nad obsahem, hodně v oblibě. A zrovna formální stránka je zde dovedena téměř k dokonalosti - hlavní role jsou obsazeny velmi "fotogenickými" herci (zmínit je nutno i fantastické kostýmy, především v případě šatů Maggie Cheung, které jsou skutečně překrásné), s dialogy se zde nakládá velmi úsporně a všechny postavy se chovají neobyčejně kultivovaně a zdvořile (s výjimkou buranského kolegy z práce), každý záběr je nápaditý, krásný a velmi pečlivě komponován, herci jsou většinou snímáni v detailu či polodetailu (přičemž postavy manželských protějšků Chow a Li-zhen zde překvapivě nemají nikdy zabranou tvář), celé je to velmi efektně sestříháno, a skoro celou dobu k tomu hraje absolutně bezchybný soundtrack - hudební stránka zde dokonale doplňuje tu obrazovou a tvoří nerozlučný celek. Když ale přijde řeč na to, oč v tom filmu skutečně jde, nastává trochu problém. Ten film nevypráví žádný originální příběh, který by člověka vtáhnul do sebe, je to spíše o subtilních náznacích, pocitech, atmosféře, a pokud se člověk na tempo toho filmu a jeho specifickou poetiku nenaladí, tak se tam může vkrádat jistá nuda. Navíc od 75. minuty, kdy se děj přesune do Singapuru a na další místa, jsem se v tom bohužel už poněkud ztratil (a třeba tu vsuvku s De Gaullem jsem asi vůbec nepochopil), a když tam v závěru naskočí následující text - Vzpomínat na ta zmizelá léta je pro něj jako dívat se ven skrz zaprášenou okenní tabulku. Uplynulou dobu sice vidí, ale dotknout se jí nemůže, navíc vše, co se mu daří zahlédnout, je rozmazané a nezřetelné. - nemohl jsem se ubránit dojmu, že je to zoufale banální, ale možná také křehce krásné, a záleží čistě na individuálním diváckém naladění, ke které interpretaci se člověk přikloní - na třetí zhlédnutí se spíše začínám klonit k té první variantě.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli (a nikdy později se mi už v jiném filmu tolik nelíbila). Velká srdcovka, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov bych prosil Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen. UPDATE 23.2.2021 - Když jsem si ten film pustil po letech znovu, díval jsem se na něj asi trochu jinýma očima než dřív. Nejsem si třeba jistý, jestli má diváka odrazovat od alkoholu, nebo o to vlastně tvůrcům vůbec nešlo - nepřijde mi to jednoduše jako nějaká laciná agitka, která by omílala stokrát ohrané tvrzení, že pití je špatné, jako třeba Úsměvy smutných mužů - mám spíš tendenci Leaving Las Vegas vnímat jako příběh chlápka, který promarnil svůj život, a kdyby se místo chlastu rozhodl vystřelit si mozek z hlavy, vyšlo by to nastejno. Nechápal jsem také, co vlastně Sera vidí na Benovi - představa, že by si tak atraktivní žena něco začala s takovou alkoholickou troskou, která ji otevřeně přizná, že má v plánu se upít k smrti a která už ani není schopna mít s ní sex, mi prostě přijde nepochopitelná (byť jistou logiku v tom asi přece jen najít lze - Sera může mít coby prostitutka snížené sebevědomí a navíc se jí na Benovi může líbit prostě to, že ji nechce jen opíchat jako všichni ostatní). Vlastně mě přímočarost toho příběhu skoro fascinuje - jednoduchý děj celého filmu by se dal shrnout do jedné věty (neúspěšnému scenáristovi během jeho řízené alkoholické sebedestrukce vstoupí do života krásná prostitutka, ale jeho rozhodnutí vzít si život zvrátit už nedokáže), a tak mi zde skoro důležitější přijde vývoj obou postav (Benova děsivá cesta do záhuby, nahlížená očima Sery, která ho skutečně milovala a která vlastně celý film někomu vypráví - pravděpodobně svému psychologovi) a především pak celková delikátní atmosféra snímku, podpořená krásnou kamerou, světly nočního města a absolutně dokonalým jazzovým soundtrackem, kde zazní mj. výborný Sting. Svým způsobem je to asi dost depresivní film, ale osobně ho tak moc nevnímám, a jsem hlavně okouzlený jeho formální stránkou a feelingem nezávislosti. Pokud jde o samotného Bena, dnes už asi nemám tolik tendenci si to jeho upíjení se k smrti idealizovat jako za mladších let - dnes mám spíš nutkání říct, že v momentě, kdy poznal Seru, měl se na pití vysrat, ale to by pak byl úplně jiný film, kdyby končil happy endem. No co už, tak třeba za pár roků na to budu koukat zase jinak.

Naprostá klasika, kterou díky častým televizním reprízám zná asi každý a k níž už jde jen těžko napsat něco nového. Pamatuji si na své tehdejší zklamání ze zjištění, že jsem vlastně viděl zkrácenou verzi, z níž bylo vypuštěno několik scén, které dost zásadně mění vyznění celého snímku (naštěstí se dají např. dohledat na Youtube). Osobně jsem na tyhle ústupky cenzuře, dobové morálce apod. extrémně alergický, přesto je i ta zkrácená verze velmi dobrá - ten film má prostě úžasnou atmosféru, kameru, soundtrack a herecké obsazení, nebo minimálně jeho 2/3 - Gary Oldman je zde naprosto perfektní a klidně mohl dostat ještě více prostoru, a mladičkou Natalii Portman si zde nejde nezamilovat (nejvíc okouzlující je asi ve scéně, v níž Leonovi předvádí různé slavné herce - zde z ní přímo tryská její nezměrný herecký talent). Pokud jde o Jeana Reno, ten chlapík podle mě nikdy neuměl moc hrát, což platí bohužel i pro tento film, a asi bych si dovedl představit v titulní roli někoho lepšího. (Podobně jako mi je svým způsobem líto, že se ve filmu francouzského režiséra s francouzským hercem v titulní roli mluví anglicky a odehrává se v New Yorku - podle mě by tomu francouzština a Paříž slušely mnohem víc). Škoda je podle mě i toho pozměněného konce - kdyby na konci místo Leona zemřela Mathilda, líbilo by se mi to opět víc, ale to jsou dnes už jen takové neplodné fantazie, s nimiž nemá cenu se zaobírat. A tak je potřeba brát s povděkem to co je - a i to mi způsobuje nezměrné filmové blaho.

Baví mě, jak se lidi u tohoto Formana rozepisují o tom, jak se jim to líbilo, ačkoli klasickou hudbu moc nemusejí. Jako by to mělo pro sledování tohoto filmu nějaký význam :) To já mám klasickou hudbu rád, a to velmi. K Amadeovi mám blízký vztah hned z několika důvodů, jedním z nich je třeba vzpomínka na dávnou projekci tohoto filmu za mých gymnaziálních dob v semilském kině v rámci Projektu 100, dalším třeba to, že je tento film starý jako já, a tak společně stárneme vedle sebe. Viděno třikrát, a určitě ne naposledy :) Maximální dokonalost každým coulem, a to především ve verzi DC.

Asi soukromý divácký zážitek roku (nebo prostě za hodně dlouhou dobu dozadu), ten film mě zcela okouzlil a bezmezně nadchnul. A to především díky krásné kameře (některé zpomalené záběry jsou dechberoucí!), nadpozemsky překrásné hudbě J. Dogy (soundtracku se pořád ne a ne naposlouchat, přičemž nejvíc se mi líbí píseň Яблоко - vůbec celá ta scéna je naprosto úžasná, pustil jsem si ji za sebou snad stokrát a pořád nepřestával žasnout tím, jak postava Rady na místě zastaví běžící koně pouhým pohledem - kdo neviděl, dokáže si jen těžko představit) a jedinečnému obsazení - herecký zjev Světlany Tomy mě zasáhnul jako blesk z čistého nebe - ve své životní roli je naprosto okouzlující a jedinečná a okamžitě jsem si ji zařadil na pomyslný soukromý seznam památných diváckých zážitků, které vás omráčí a které už budete pořád vidět před očima. Ta její ústa plná sněhobílých zubů, ty nekonečné vlasy černé tak, až to přechází v modř, ty její tmavé oči, ve kterých se navždy ztratíte a kterým propadnete celou duší - jaká úchvatná žena, jaké velkolepé ztvárnění archetypu krásné cikánky! Kamera, výprava, kostýmy, obsazení, hudba - to vše vytváří dokonale celistvý filmový tvar, který je ve svém lyricko-melancholickém posmutnělém vyznění plný velkých emocí a nezapomenutelných momentů. Emil Loteanu dozajista nechal vzniknout filmu, který se dnes jeví jako nadčasový skvost nezávislý na době svého vzniku a který vůbec neztratil nic ze svých kvalit - už jenom ta úchvatná hudba tomu filmu prostě navždy zajistila nesmrtelnost. Na filmu zamrzí snad jen nepodařené postsynchrony, kterých si nejde nevšimnout, a pak to, že veškeré obsazení bylo "necikánské", což trochu podkopává autenticitu (s níž je to však v tomto filmu vůbec takové komplikovanější, protože ten film je mnohem spíše idealizovaným než realistickým pohledem na cikány - ti zde navíc představují spíše zástupný symbol než konkrétní etnikum); někomu zřejmě nemusí i sednout i skutečnost, že děj celého filmu je prostinký a k tomu završený překvapivým závěrem, který tak docela neladí se zbytkem filmu (považuji btw. za hrozné, že v anotaci filmu se zde zcela bezostyšně spoileruje o sto šest - srdečně každému přeji, aby měl možnost film zhlédnout, aniž by předem věděl, jak dopadne). Nádherný film, u něhož mi několikrát spontánně vyhrkly slzy štěstí.

Velmi pěkný film, který jsem zhlédl s nemalou chutí. Herecké duo Mastroianni & Dunaway (ty její kostýmy!) je prostě skvělé, sledovat jejich herectví je čistá radost a ti dva jsou ve filmu naprosto úžasní - to především kvůli nim stojí film i po těch letech za vidění a každého fandu starých klasických filmů musí potěšit. Dvě herecké legendy, krásná kamera, hudba i výprava, jednoduchý příběh plný velkých emocí a prostoupený jímavou melancholií - to je Místo pro lásku. Skvostný film, po němž se v duši rozleje příjemná posmutnělost - a chuť všeho nechat a vydat se hned do Cortiny.

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu.

Podívat se po letech znovu na Psycho, to je skoro takový malý filmový svátek. K tomuto filmu asi jen těžko může ještě někdo dodat něco nového. Třeba už jen scéna ve sprše - existuje snad někdo, kdo by ji neznal? Mimochodem vyvedlo mě z míry, když jsem si teprve nyní všimnul, že v záběru na Janet Leigh ležící na zemi ve sprše je vážně vidět, jak dýchá. To je k nevíře, že to Hitchcockovi uteklo a dostalo se to do konečné verze filmu. Jinak pokud jde o počet bodnutí nožem, tady v zajímavostech se jich uvádí 17, ale já jsem jich napočítal "jen" 8 (myslím ty doprovázené zvukem nože zabodnutého do melounu), tak nevím, jestli mám nějakou sestříhanou verzi, nebo je ještě jiné vysvětlení (?). A co mi přijde rovněž pozoruhodné: ačkoli jsem film už v minulosti viděl a znám tedy rozuzlení, stejně jsem při jeho novém sledování byl jako na trní a byla ve mně malá dušička, a třeba v takové finální scéně ve sklepě se ve mně skoro zastavilo srdce. Bože, nebo ta scéna, v níž Norman sleduje potápějící se auto, které se na chvíli ve vodě zastaví - aby se po pár momentech opět začalo propadat ke dnu - jaká to vrcholná poťouchlost, jaká to mistrná hra s divákem! Psycho je strašně zajímavé i z hlediska možných interpretací, z nichž mě osobně nejvíc baví ta psychoanalytická, s níž přišel Slavoj Žižek ve svém filmu Perverzní průvodce filmem. Kapitola sama pro sebe je soundtrack Bernarda Herrmanna, Psycho by bylo bez této hudby nemyslitelné a pustit si to třeba ve dvě ráno v prázdném bytě vážně nedoporučuju, pokud máte slabší nervy. Film mistrných kvalit, který se zcela vymyká nějakému stupidnímu hvězdičkovému hodnocení.