Vančura

Podobných filmů, které vypráví o hromadě různě propojených postav, jsem již pár v minulosti viděl, a přiznám se bez mučení, že mě teda zrovna dvakrát moc neberou. Magnolia je jejich typickým představitelem, s tím, že to celé stojí a padá na tom, jestli jí tu vyprávěcí perspektivu chcete či nechcete věřit. Čistě pocitově mám z tohoto typu filmů, Magnolii nevyjímaje, pocit, jako by si režisér hrál na vševědoucího boha - loutkáře, který umně tahá za špagátky svých rázovitých postav, které poslušně tančí jeho patetický oslavný tanec na počest života ve vší jeho tragikomické ambivalenci. K závěru mě až iritovalo to zběsilé tempo, dané rychlým střihem, jehož zapříčiněním se délka průměrného záběru zkrátila na minimum a v každém obraze byla jiná postava, přičemž to celé graduje v pseudomuzikálové sekvenci, v níž herci zpívají slova stejné písně. Samotný žabí déšť v závěru je pak kýčovitou tečkou za touto fyziologicky vyčerpávající podívanou, která je dlouhá jak dva celovečerní filmy dohromady. Nemohu se ubránit dojmu, že tento typ filmařiny představuje jakési navázání na vyprávěcí tradici, kterou v první polovině 20. století v literatuře představovaly rozsáhlé románové série typu "Sága rodu Forsytů" Johna Galsworthyho či "Buddenbrookovi" Thomase Manna. Lze-li o podobné literatuře prohlásit, že patří do starého železa, sedí to podle mě i na Magnolii, která je svou stopáží i komplikovanou stavbou skutečně na míle vzdálena současné mainstreamové produkci. Podle mě toho není třeba želet a osobně prostě preferuji jiný typ filmů, takže asi tak. 4 hvězdy hlavně za famózní Julinne Moore.

Romantická komedie, která má podle mě téměř nakročeno k dokonalosti (osobně bych kupříkladu přeobsadil tu ošklivku Analeigh Tipton nebo zcela vypustil to trapné finále ve školní tělocvičně, s těmi stupidními projevy o lásce, na tohle americké klišé jsem už strašně alergický). Nejvíc mě na tom asi baví ta první část, kdy Cal prochází proměnou a objevuje své ztracené mužství - naopak dějová linie s jeho zamilovaným 13 letým synem mě tam spíš jen otravovala (není to navíc vlastně vykrádačka Lásky nebeské?), a některé dějové zvraty na mě působí dost nevěrohodně (např. když se ukáže, že Hannah je Calova dcera, nebo když se Jacob v závěru Calovi svěří, že by vlastně chtěl být jako on - ostatně celá ta jeho proměna z děvkaře na monogamistu je sama o sobě dost těžko uvěřitelná). Celkově je podle mě ten film hodně vtipný a bavil mě i na podruhé, a ačkoli je to v některých momentech slabší, tak ho stejně řadím k tomu nejlepšímu v rámci žánru za poslední dobu.

Skvělý dokument, který na prostoru čtvrt hodinky pojednává o jedné nechvalně proslulé kapitole z našich dějin. K tématu je sděleno vše podstatné, objeví se zde mj. náhledy dobových dokumentů, ilustrační záběry, rozhovory s fundovanými osobnostmi, použita je i technika hraného dokumentu, vše doprovázeno kultivovaným voiceoverem. Všem zájemcům o moderní historii mohu toto dílko - ideálně v kombinaci s osobní prohlídkou vítkovského památníku - směle doporučit. K vidění zde.

Hořící keř je bez debat záslužný a sympaticky ambiciózní projekt, byl jsem na něj proto velmi zvědavý. Bezprostředně po zhlédnutí závěrečné části mohu nyní konstatovat, že mě toto třídílné drama bohužel příliš neoslovilo. Na vině je u mě řekněme subjektivní rozladění z celé řady detailů, které mi zde nesedly (obsazení, scénář, kamera, hudba...) a které zapříčinily můj dojem, že hlavním trumfem je zde dramatická síla samotného námětu. Jeho filmařské ztvárnění má však k dokonalosti vážně daleko - o konkrétnější formulaci výtek k formální stavbě této historické minisérie se již přede mnou postarali jiní a já se s jejich kritikou v podstatě ztotožňuji. Za sebe nemám problém prohlásit, že tříminutový záznam rozhovoru Jana Palacha s jeho ošetřovatelkou Zdenkou Kmuníčkovou mnou otřásl nesrovnatelně víc, než celé ty proseděné 4 hodiny u Hořícího keře. Mimochodem stojí za zajímavost srovnat toto drama s básní Viktora Dyka "To je ta vyvolená země", která tematicky zpracovává podobné motivy, založené na starozákonním příběhu o hořícím keři, z něhož k Mojžíšovi mluvil Bůh; cituji několik vybraných veršů: "... To je ta země vyvolená / myšlenky věčné věčná stráž / V té zemi žije kdesi žena / ze které vzejde Mesiáš. / Toť starý průkopník je lidství / jenž z kalu, rmutu zvedne výš. / To je ta země mučednictví. / Den její cti však uvidíš. / V té půdě rychle vzroste sémě / dějinnou sudbou zaseté. / To je ta vyvolená země, / kde květ dob lepších vykvete... / Ospale klímá duch. A věsí / své hlavy lidé bez slova. / Zdají se mlčet šumné lesy / a mlčet rovy hřbitova. / Zdá myšlenka se mluvit temně; / leč promluví keř hořící. / To je ta vyvolená země: / chce svoje slovo doříci!".

Vrcholně vzrušující a fascinující podívaná, u níž mé srdíčko cinefila více než pookřálo. Opíjet se v nočním Světozoru a sledovat při tom udílení Oscarů pro mě letos bylo něčím jako satisfakcí za všechny ty nekonečné večery strávené sledováním filmů - považuji za otázku soukromé prestiže, že jsem obeznámen nejen s většinou oceněných i nominovaných děl a tvůrců, ale i většinou filmových celebrit, které se v této impozantní show objevily. Samotné výsledky jsou zde podle mě tak trochu vedlejší, ty si může každý přečíst v ranních zprávách a na (ne)oprávněnost jejich udělení vlastně sere pes. U téhle show je na prvním místě defilé všech těch krásných íbrmenšů z Hollywoodu a skládání holdu světu stříbrného plátna, což se letos realizovalo s odzbrojující mírou nápaditosti a zábavnosti. Show v tomto měřítku si nelze představit jinde než v Americe a díkybohu za to - nic velkolepějšího než udílení Oscarů jednoduše neznám. Když jsem vycházel z kina, maje dosud v hlavě čerstvé dojmy z tohoto výjimečného večera, vzpomněl jsem si na každoroční nesnesitelnou trapnost spojenou s udílením Českých lvů - toto srovnání je vážně k pláči.

Naprostá pecka. Game Change představuje fascinující sled příčin a následků, které dohromady tvoří impozantní drama ze současnosti plné emocí. Už dlouho jsem nějaký film nesledoval s tak intenzivním nadšením a vrcholnou koncentrací. A pro dechberoucí výkon Julianne Moore nemám slov - ta pihovatá milfka mě přivádí do mdlob.

Na tomhle filmu mě vždy fascinovalo nasazení, s nímž tehdejší herecká elita deklamuje své stupidní repliky. Bože, naprostá většina dialogů v tomhle filmu se vážně nedá poslouchat. Ne, nikdy jsem téhle komedii nepřišel na chuť, protože mě její humor nikdy neoslovoval. A za sebe nemám dokonce problém prohlásit, že tahle Vorlíčkova slátanina nemá daleko k Anně proletářce - Kopecký to coby vykořisťovatelský buržoust dostane v závěru pěkně sežrat a pracující třída vodníků dojde k uvědomění, včetně mladičké Šafránkové, která rovněž procitne ze svého reakčního individualismu a pochopí, co si od ní žádá socialistická společnost - přivést na svět Husákovo dítě. Panenanebi, dokud se budou v českých televizích desetkrát do roka reprízovat podobné normalizační sračky, pak nelze po této společnosti čekat zlepšení v jakémkoli ohledu.

Bezprostředně po zhlédnutí mi unikají příčiny jisté proslulosti, jíž se tento snímek těší mezi celou řadou mých vrstevníků. Ten film je divný, nudný, prázdný a působící starší než ve skutečnosti je - za těch 17 let od svého vzniku strašně zestárnul. Místy jsem se neubránil občasnému uchechtnutí a Tatiana Vilhelmová se mi snad v žádném filmu nelíbila víc, ale za sebe nemám problém prohlásit, že mi Šeptej přijde spíše jako stylistické cvičení před Samotáři než jako plnohodnotný celovečerní film. Tímto si mimochodem mohu odškrtnout obeznámenost s kompletní Ondříčkovou režijní filmografií, z níž mě nejvíc oslovila adaptace Rudišova románu "Grandhotel" a samozřejmě Samotáři, jinak zbytek tedy nic moc. Mimochodem milostná scéna mezi Vilhelmovou a Muchowem v závěru je vážně trapas, stejně jako herectví některých protagonistů snímku.

Nová projekce po letech mi ukázala Samotáře trochu v novém světle. Nejvíce si na tomto filmu cením jeho formální invence (úvodní titulky, skvělá kamera) a hudebního doprovodu - Muchowův soundtrack jsem naposlouchal za ta léta nepočítaně. Současně jsem reflektoval, že to ale rozhodně není film, kterému bych dnes mohl s klidným svědomím dát plné hodnocení - na to jsem se při sledování až příliš často ošíval trapností nad humorem některých scén nebo některých hereckých výkonů. A vadilo mi i to, že Samotáři moc nevypráví nějaký silný příběh, ale tříští se v sled více či méně vtipných epizod. Navíc si myslím, že se Samotářům nikdy nezdařilo fungovat jako generační zpověď (pokud o to vůbec stáli), protože celý děj působí dost nepravděpodobně. A především všechno a všechny naprosto nekompromisně válcuje postava věčně zhuleného Jakuba v podání Macháčka, jehož zásluhou se ze Samotářů dávno stala oblíbená komedie, před jejímž sledováním se stalo oblíbenou kratochvílí "smotnout brčko". Přijde mi to téměř jako úsměvný paradox, protože postava Jakuba je ve skutečnosti smutná - jeho poškozená paměť a věčná nepřítomnost duchem vlastně moc k smíchu není, protože Jakub je politováníhodná postava se zpackaným životem, která nemá daleko k outsiderům z Kaurismäkiho filmografie. V tomto ohledu Samotáři "doplatili" na podobný úděl, jemuž čelí porevoluční satira Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág, v níž na sebe Polívka svým živelným herectvím (podobně jako Macháček) strhl veškerou pozornost, a otupil tak satirický tón snímku, který měl ambice kritizovat buranské manýry tehdejších restituentů. A tak se ze Samotářů stal film, na nějž lidé koukají kvůli Macháčkovým zhuleným hláškám, podobně jako si u Kurvahošigutntág oblibují pro změnu hlášky Polívky, která dávno zlidověly. UPDATE 5.1.2019 - Nové zhlédnutí Samotářů v telce jsem si hodně užil, ten film je strašně vtipný, hraje k tomu dokonalý soundtrack, a herci jsou perfektní. A přijde mi skoro neuvěřitelné, že je ten film už starý skoro 20 let - to je hrozné, jak ten čas letí, a na tom filmu je to hodně znát - dnes už působí jako takové (vlastně ještě devadesátkové) milé retro.

Naprostá pecka. Do poslední chvíle před začátkem projekce jsem neměl tucha, o čem tenhle film je, kdo ho natočil, kdo v něm hraje a o co tam půjde. Přesně jak to mám rád - dostal jsem v práci dva lupeny a vydal se do kina natěšen a nekontaminován cizími názory z vyčtených recenzí odevšad možně. Už po prvních záběrech bylo jasno, že tohle bude můj cup of tea. Supr obsazení, hromada srandy, podařené triky, kamera i celkový vizuál. Film je slabší pouze v takových těch otravných užvaněných sekvencích, kde se vykládá o tom, jak jsou lidi zkažení a kdesi cosi. Nejlepší stránkou filmu je ovšem hudba a obecně nakládání se zvukem - tenhle biják naprosto dokonale pracuje s tím, jaká hudba se kam hodí a hlavně jak má být nahlas (kdy to chce ubrat a kdy naopak přidat). Kupříkladu scéna, v níž Emmy Rossum na hřišti vystoupí z auta a kráčí ke kameře, je díky použité hudbě kurevsky dokonalá a omdléval jsem u ní blahem. Chci soundtrack tohohle báječnýho bijáku a chci ho hned teď!