Vančura

Velmi milé filmové povyražení. Hlavními klady zde jsou nápaditý scénář a skvělé obsazení. Můj oblíbenec Colin Firth samozřejmě nemohl zklamat, ovšem velice příjemně mě překvapila i Cameron Diaz - strašně mě bavila její americká angličtina. Nikdy bych tomu nevěřil, ale to děvče vážně umí hrát. Pokud mohu soudit, tenhle film je vážně vtipný - jenom u sekvence odehrávající se v hotelu jsem umíral smíchy. Nejvíce mě ovšem pobavil scéna, v níž postava padělatele obrazů, zvaná major Wingate, vytváří akční malbu à la Jackson Pollock - takový nenápadný fórek pro ty, co se vyznají v těch Manetech a Monetech :-) Och, tento film mi zvednul náladu, vážně.

Ech, Roger Vadim pro mě byl doteď jen chlápek, co byl nějakou dobu ženatej s Brigitte Bardot. Víc jsem o něm vědět nepotřeboval a jeho filmy mě nezajímaly. Po zhlédnutí tohoto pozapomenutého dílka mohu pouze vyjádřit svůj údiv nad troufalostí, s níž je tento film označován jako horor, nebo - nedejbože - dáván do souvislosti s proslulou Carmillou mého literárního oblíbence J.S. Le Fanu. Označovat tento hloupoučký film jako adaptaci zmíněné novelky zavání nestydatou zpupností - i kdybych odhlédl od své averze k podobným adaptacím přenášejícím děj z minula do přítomnosti, nenacházím zde stále nic, co vůbec ospravedlnilo vznik této nanicovaté podívané. Film nefunguje ani jako horor: po jakékoli strašidelné atmosféře zde není stopy, snímek má spíše žánrově nakročeno kamsi do afektovaného polohy romantického cajdáku, který je - navzdory nezpochybnitelnému puncu francouzského šarmu - v podstatě nudný k zalknutí. Přesto přese všechno nemohu paradoxně říct, že by se mi ten film nelíbil - herecké představitelce hlavní role, Annette Vadim, to v tomto filmu mimořádně sluší a sledovat ji bylo požitkem, který nemalou mírou podpořila i libozvučnost mluvené francouzštiny. Doporučit někomu tento film bych se ale nakonec asi zdráhal, je to přece jen takové výstřední dítko své doby (skoro až filmová kuriozita), které po těch letech za vidění vážně už moc nestojí.

Vrcholně skvostná komedie, u níž jsem se královsky bavil. Film jsem si vyhledal kvůli herecké přítomnosti mého literárního oblíbence T. Capoteho, abych nakonec seznal, že jeho herecký výkon je na tomto báječném filmu paradoxně to nejslabší (ono na tom ale nakonec vůbec nesejde). Och, vážně jsem se už tak dlouho nezasmál, tenhle film nemá chybu a já bych si ho nejraději pustil znovu, a to teď hned!

Poté, co jsem nedokázal dočíst Brechtův Třígrošový román, otráven z jeho těžkopádné tezovitosti a odloživ ho někde v rozečtené třetině, jsem si pustil tento pozamenutý snímek, abych viděl, jak se se stejnou gayovskou látkou popasovalo autorské duo Menzel & Havel. Žel, film mě iritoval téměř stejnou mírou jako zmíněný román. Vyloženě mi nesedlo celkové pojetí této adaptace, její výtvarná stylizace, nadsázka i přemíra rozkošatělých vzletných dialogů, stojících v ostrém kontrastu s jejich hereckým podáním (v Žebrácké opeře jsou mimochodem pozoruhodně rovnoměrně přítomny herecké výkony příšerné i vynikající). Přitom paradoxně právě výrazný rukopis dramatika Havla vnímám na tomto filmu jako to nejcennější, a kupříkladu většina Abrhámových replik mi přišla skvostná (pod scénářem jsou podepsáni Havel i Menzel, netuším tedy, zda druhý jmenovaný nějak do dialogů zasahoval, či nikoli). V kontextu doby vzniku se jedná jistě o dosti unikátní filmový počin, osobně ho ale shledávám jako umělecky nepřesvědčivý, nudný a tak trochu i žinantní - to považuji za neradostný úděl všech, kdo se rozhodnou adaptovat pro české diváky zahraniční předlohu, včetně cize znějících jmen všech postav.

Klasika, která mě tak nějak minula a k níž jsem si prostě nenašel cestu. Za sebe nemám problém prohlásit, že mě Třetí muž zoufale nudil. Tři hvězdy hlavně za vynikajícího Orsona Wellese.

Jan Žalman volí pro Noc nevěsty ve své knize "Umlčený film" velmi výstižná slova, cituji to nejzajímavější: ... "Bláto a sníh, olověná tíha mračen, ustrašená nerozhodnost vesničanů a pomstychtivá zloba sedláků, číhavá ostražitost Picinova a chladná zášť, s níž se Slečna připravuje strhnout vesnici na svou stranu - to vše napomáhá dotvářet chmurnou atmosféru příběhu, jenž svým viděním hroutícího se řádu i svým nezvyklým konfliktem s konečnou platností odzvání konvenci vesnických dramat, jak si ji vytvořila česká literatura a divadlo od Mrštíků až po Čepa... Závěr Noci nevěsty nemohl za vylíčených okolností ústit jinam než do tragédie... Italský filmový teoretik Luigi Chiarini razil svého času termín "kult záběru pro záběr" a v Kachynově Noci nevěsty bychom pro to nalezli nejeden příklad. Výtvarná fantazie, pracující se zlověstným šerosvitem, až přízračná kresba atmosféry a snaha vyjadřovat se v krásných větách posunuly těžiště filmu do té míry směrem k výrazové stránce, že malebnost podání se nejednou octla výše než vlastní ideový obsah. Noc nevěsty byla chmurná balada na politicky palčivé téma, vyprávěná obrazy, v nichž jiskřilo Illíkovo kameramanské umění, nicméně obrazy se právě touto vypjatou poetizací hrozily dostat do rozporu s vlastním smyslem filmu. Staticky zaklety do své ponuré krásy retardovaly děj, zatlačovaly do pozadí hodnotu historického svědectví a dosazovaly na jeho místo hodnotu sugestivní podívané v krásně vyřezávaném rámu..." (s.93-94). V tom je podle mě obsaženo vše podstatné, co lze o tomto filmu říci - těžko mu lze něco vytknout po výtvarné stránce, ale ostatní složky bohužel hodnotím jako nepřesvědčivé, a co je nejhorší - za sebe nemám problém napsat, že jsem tento film shledal nesnesitelně nudný. Co naplat - vyloženě mi nesedl, byť si opravdu myslím, že to je v podstatě velmi dobrý film.

Vyloženě bizarní podívaná, kterou musel Almodóvar natočit dokonale sjetej. Nejlepší způsob, jak si k tomuhle výstřednímu filmu najít cestu, bych viděl taky skrze nějakou tu lajničku před projekcí. Třemi hvězdami hodnotím při vědomí uměleckých kvalit, k nimž se Almodóvar propracoval až později - zde je k nim zatím jen nesměle našlápnuto. Příšerný český dabing, v němž jsem film viděl, bohužel výslednému dojmu taky dvakrát nepřidal.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Vančurovy literární předlohy. Z povídkového souboru "Luk královny Dorotky" byly zfilmovány tři povídky: "Brusič nožů", "Dobrá míra" a "Konec vše napraví". Zbylé tři ("Guy de Maupassant", "Usmívající se děvče" a "Chirurgie") byly vynechány. Pokud mohu soudit, nejedná se bohužel o příliš zdařilou adaptaci. Na vině je podle mého názoru příčina zcela prostá - tato vančurovská látka je v podstatě nezfilmovatelná. Povídkový soubor "Luk královny Dorotky" v prozaickém díle Vladislava Vančury v jistém smyslu vyčnívá jako jistá anomálie. Jde o text, jehož hlavní půvab tkví v neotřelém stylu, jímž jsou jednotlivé povídky napsány. Vančura zde svou nenapodobitelnou češtinou vzdává hold lásce a bezelstné povaze mládí. Chtělo by se říci, že podobně jako měl Škvorecký svou "Prima sezónu", podobnou funkci hrál pro Vančuru "Luk královny Dorotky". Samotné příběhy jsou prostinké a každý z nich je prodchnut atmosférou bezstarostné - a bezčasé - pohody. Filmová adaptace proto téměř nutně musela vyznít tak jak vyzněla - jako otrocké převedení literárních postav na filmové plátno, do konkrétního historického času, kde je režisér nechává připitoměle deklamovat doslovně převzaté repliky z knihy, vše za nezbytného doprovodu vypravěčského voiceoveru (opět doslovně převzatého z knihy). Navzdory silnému hereckému obsazení (famózní Brejchová & Menšík) jsem se nemohl ubránit dojmu, že herci nemají moc co hrát, protože Vančura své postavy načrtnul více než lehkým perem, neb nějaká složitá psychologizace zde nebyla cílem. Jednotlivé postavy představují spíše určité archetypy, které autorovi slouží k realizaci jeho záměru - v textu se nijak netají tím, na čí straně jsou jeho sympatie, což je třeba prvek, který jsem ve filmu výrazně postrádal. Přesto nelze filmu upřít jisté kvality, a soukromě mi přišlo, že jeho průběh jeví určitou vzestupnou tendenci - první povídka je nejslabší, druhá je o něco lepší a třetí je výrazně nejlepší. Osobně mi třeba vůbec nevadí, že se ve všech třech povídkách objevují titíž herci, dokonce se mi zamlouval i samotný závěr, v němž režisér svedl všechny postavy ze tří povídek dohromady. Pochvalu by bylo možné složit i hudebnímu doprovodu, nebýt však oné nepříjemné věci, že se v každé povídce do omrzení opakuje tentýž hudební motiv, což je zvláště v té první skutečně k uzoufání. Celkově jsem rád, že jsem tento film mohl vidět, protože jsem na něj byl velmi zvědavý, a pohled na tehdy velmi atraktivní Janu Brejchovou mi více než vynahradil neuspokojení, jež jsem pociťoval ze zbytku tohoto filmu. Přesto nemohu hodnotit více než třemi hvězdami - jako adaptace je to více než slabé, a jako samostatný film je to podivná nuda, která současnému divákovi nemá dle mého soudu moc co nabídnout.

Tento film mě osobně bohužel příliš neoslovil. Kromě toho, že ho považuji za příliš dlouhý, mi nesedla ani formální stránka, jak je to natočeno. Ten film se podle mě hroutí vahou vlastní překombinovanosti - celý ten komplikovaně vystavěný příběh o chlápkovi, který se zčistajasna začne chovat jako výstřední pošuk, působí ve výsledku dosti únavně, a tak trochu i zbytečně. Obávám se totiž, že znalostí podobných filmů se člověk dostává pryč ze sféry normálních smrtelníků, kteří zajdou do kina nanejvýš párkrát za rok a z hlavy by dokázali s bídou jmenovat jména 2-3 režisérů. Nevím, prostě mi Tichá dohoda nepřijde ani jako zásadní filmový počin historie, který by měl každý fanda filmu povinně znát, ani jako film, jehož znalost by vás nějak obohatila. Nedejbože že by to byl dobrý námět ke konverzaci s kýmkoli, s kým se dá aspoň trochu tlachat o filmu. Proč vlastně věnovat dvě hodiny svého života nějakému starému filmu, o němž ve vašem okolí stejně nikdo v životě neuslyší? Ech, úděl cinefila někdy není žádný med, to vám tedy řeknu. Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu.

"A co se stane s odřezanou tkání?" - "No co bychom s tím tak dělaly? Postarají se o to psi z vesnice nebo to hodíme do buše hyenám."