Fantasy - Žánre

Původ žánru fantasy

Fantasy je umělecký fikční žánr definovaný především prostředím a rekvizitami, podobně jako jeho příbuzné žánry sci-fi a horor, od nichž se fantasy odlišuje tím, že zpravidla neklade důraz na užívání vědeckých spekulativních technologií, ani se primárně nesnaží publikum děsit. Žánr fantasy se hojně vyskytuje v literatuře, filmu, či ve výtvarném umění (a později třeba též v komiksech nebo videohrách), a zabývá se tématy magického či nadpřirozeného charakteru, vycházejících z dávných mýtů, legend, bájí, pohádek a dalších útvarů podléhajících lidové tvořivosti. Příběhy spadající do žánru fantasy se obvykle odehrávají ve fiktivním prostředí jakéhosi magického světa, který je buď zcela nezávislý na našem světě, nebo je s naším světem nějak čarovně propojen. Případně se mohou odehrávat i v naší současnosti, leč obohacují ji o neexistující a nadpřirozené motivy.

Nadpřirozené prvky se v kultuře vyskytovaly od pradávna. Historický vývoj pohádek probíhá už od starověku, přičemž s různými fantastickými motivy pracuje třeba již „Epos o Gilgamešovi“ z druhého tisíciletí před naším letopočtem a stejně tak i různé antické mýty. V anglosaské literatuře je nejznámější středověký veršovaný hrdinský epos „Beowulf“, z arabské tvorby je významná zas sbírka pohádek „Tisíc a jedna noc“. Různé fantasy elementy se v literatuře vyskytují napříč věky, ve „Snu noci svatojánské“ od Williama Shakespeara se např. objevují postavy lesních víl. Za zakladatele moderní fantasy je pak pokládán spisovatel George MacDonald, jehož „Snílci“ (1858) jsou považováni za první oficiální fantasy román pro dospělé. V první polovině 20. století pak nastal rozkvět fantasy žánru mimo jiné díky spisovatelům J. R. R. Tolkienovi („Hobit“, trilogie „Pán prstenů“), C. S. Lewisovi („Letopisy Narnie“) a Robertovi E. Howardovi (knihy o barbaru Conanovi), jejichž díla se stala pilíři současné fantasy a výrazně ovlivnila pozdější tvorbu jiných autorů téhož žánru.

Druhy fantasy a jejich charakteristika

Žánr fantasy se dělí na několik druhů, které se mohou navzájem překrývat. Nejtypičtějším příkladem je „hrdinská fantasy“ (nebo též heroická či epická fantasy), která líčí velkolepé příběhy o souboji dobra a zla prostřednictvím vyprávění o postavách, jež prožívají všelijaká dobrodružství, podnikají nebezpečné poutě, pátrají po tajuplných artefaktech a střetávají se přitom s nadpřirozenými silami nebo s nejrůznějšími magickými bytostmi. Pro některé fantasy příběhy tohoto typu, jejichž archetypálním hrdinou je neohrožený bojovník nebo bojovnice, stavící se odvážně (typicky s mečem v ruce) i proti výrazné přesile, se užívá též žánrového označení „meč a magie“. Leckteré z těchto příběhů vznikaly s jasnou vizí podoby jejich fikčního světa, minulosti jejich hrdinů a komplexní mytologie, nezřídka tudíž bývají jejich součástí i propracované vztahy mezi početnými rody nebo historické vsuvky.

Pokud je výsledná podoba fantasy světa navíc ovlivněna nějakou konkrétní etapou lidské historie, třeba středověkem, lze pro tento typ fantasy použít i označení „historická fantasy“. Podle konkrétního prostředí pak lze rozlišovat například fantasy antickou, vikingskou či třeba městskou, odehrávající se v lokacích moderního velkoměsta, ať už reálného či smyšleného. V případě veskrze realistického příběhu, v němž nadpřirozené či magické prvky hrají pouze okrajovou roli, lze pro změnu mluvit o tzv. magickém realismu. Ne všechny filmy obsahující nadpřirozeno však lze charakterizovat jako zástupce žánru fantasy, řada jich může spadat právě spíš do kategorie hororů nebo sci-fi.

 

Fantasy prvky v rané kinematografii

První fantasy filmy natáčel již poměrně krátce po vynalezení kinematografie francouzský režisér a průkopník filmových triků Georges Méliès. Už v roce 1899 stvořil šestiminutový snímek Cendrillon, adaptaci populární pohádky o Popelce, a v roce 1902 natočil i adaptaci „Gulliverových cest“ s názvem Le voyage de Gulliver à Lilliput et chez les géants. K jeho nejslavnějším počinům patří Cesta na Měsíc (též z roku 1902), která se stala díky své zápletce o astronautech, kteří na Měsíci krom jiných příhod zavítali i do kolonie mimozemšťanů, zároveň prvním sci-fi filmem v historii. O rok později pak Méliès realizoval i snímek Le royaume des fées, v němž se kromě podmořského vílího království vyskytovala i zlá čarodějnice. V roce 1912 pak natočil Dobytí pólu (s obřím ledovým obrem) a další verzi Popelky s názvem Cendrillon ou La pantoufle mystérieuse, ale ty již na rozdíl od jeho předchozí tvorby nebyly úspěšné.

Americký výpravný Zloděj z Bagdádu režiséra Raoula Walshe (1924) ve své době posunul úroveň speciálních efektů ve filmu, když nechal svého hrdinu plout nad střechami domů na létajícím koberci nebo bojovat s monstry v Údolí příšer. Z němé éry kinematografie pak stojí z hlediska žánru fantasy za pozornost i dvoudílný německý snímek Fritze Langa Nibelungové: Smrt bohatýra (1924), založený na epické „Písni o Nibelunzích“, nebo americké Satanovy strasti od D. W. Griffitha (1926), jejichž hlavním antihrdinou byl Satan, svržený anděly z nebes a donucen žít mezi lidmi. V roce 1925 byl podle předlohy Arthura Conana Doylea natočen Ztracený svět, v němž se dobrodružná výprava vydala po stopách území s přeživšími dinosaury. Tentýž rok byl natočen i britsko-německý snímek She, jehož hrdinové pátrali po podzemním mytickém městě, jehož nálezci se mohli stát nesmrtelnými, a americký The Wizard of Oz, jenž se stal předlohou pro slavnější verzi téhož příběhu z konce třicátých let.

 

Fantasy po vynálezu zvukového filmu

V roce 1933 měl premiéru King Kong, v němž skupina filmařů přijela natáčet film na tajuplný ostrov, kde se střetla s obrovským gorilím monstrem a po jeho úspěšném odchycení jej převezla do New Yorku. King Kong se následně stal jedním z nejslavnějších filmů historie, byl několikrát přepracován (v letech 1976, 2005 a 2017) a svým titulním gorilím tvorem přispěl i do zlatého fondu ikonických filmových monster. Snímek She se dočkal předělávky v podobě filmu Země hrůzy (1935), v němž znovu ožil motiv výpravy do podzemního města střeženého nesmrtelnou vladařkou, jejímž fyzickým vzhledem se později Walt Disney inspiroval při tvorbě zlé královny v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků (1937), která byla prvním celovečerním animovaným filmem v historii. Na Čaroděje ze země Oz pro změnu navázal stejnojmenný film z roku 1939, který vizuálně odlišoval příhody malé Dorotky ve fantastické zemi Oz, které byly barevné, a události ve skutečném světě, jež byly černobílé.

Na podzemní město obývané zlou královnou narazili i hrdinové německého filmu The Mistress of Atlantis (1932), do bájného království Shangri-La, jehož obyvatelé nestárnou, zas zavítali hrdinové filmu Franka Capry Ztracený obzor (1937). V komedii Přátelé z onoho světa (1937) pro změnu jistý bankéř dostal v duchu „Vánoční koledy“ cennou životní lekci od skupiny duchů. Zloděj z Bagdádu byl předělán do novější verze v roce 1940 a na filmovou adaptaci došlo v roce 1946 i v případě pohádky Kráska a zvíře v režii francouzského filmaře Jeana Cocteaua. V první polovině 40. let vznikly mimo jiné i fantasy filmy Záhadný pan Jordan (1941), jenž pracoval s motivem převtělení, a Stalo se zítra (1944), v němž hlavní hrdina-novinář disponoval novinami informujícími o událostech, k nimž mělo teprve dojít. Nejvlivnějším počinem tohoto období byl však italský snímek La corona di ferro (1941), v němž dvě mocná království bojovala o artefakt v podobě zlaté koruny, a který svým důrazem na bohatou mytologii, bitevní scény a atmosféru prakticky předznamenal moderní fantasy, tak jak jej o třináct let později definoval Tolkien knižním „Pánem prstenů“.  

 

Poválečné fantasy filmy a Ray Harryhausen

Určité fantasy elementy se objevovaly ve filmech The Ghost and Mrs. Muir (1947), příběhu ženy, která sdílela domácnost s duchem zesnulého lodního kapitána, jenž jí pomáhal psát o jeho životě knihu, One Touch of Venus (1948), komedii o muži, který se zamiloval do obživlé sochy bohyně krásy, nebo Mr. Peabody and the Mermaid (1948), v němž dovolenou manželské dvojice narušil rybářský úlovek v podobě mořské panny. V 50. letech pak žánr fantasy obohatily snímky jako Harvey (1950), vyprávějící příběh muže středního věku, který se kamarádil s neviditelným králíkem lidské velikosti, britská adaptace „Vánoční koledy“ s názvem Scrooge (1951) či The Story of Mankind (1957), hvězdně obsazené drama, v němž představitelé nebeského soudu rekapitulovali historii lidstva při úvahách o jeho budoucnosti.

Z neanglicky mluvených snímků stojí za to zmínit ruskými pohádkami inspirované fantasy filmy režiséra Alexandra Ptuška s názvy Sadko (1952), Ilja Muromec (1956) a Sampo (1959), japonské Povídky o bledé luně po dešti režiséra Kendžiho Mizogučiho (1953) nebo švédskou Sedmou pečeť Ingmara Bergmana (1957), která dosáhla mezinárodního věhlasu. Na konci 50. let také Jean Cocteau dokončil svou trilogii o Orfeovi, inspirovanou řeckými pověstmi, která započala snímkem Krev básníka (1932), pokračovala filmem Orfeus (1950) a vyvrcholila mystickým podobenstvím Orfeova závěť (1960).

Řeckou mytologií byla inspirovaná i britsko-americká dobrodružná Sedmá Sindibádova cesta (1958), při jejímž natáčení pracoval na výrobě triků a postav kostlivců, draka a kyklopa tvůrce speciálních efektů a animátor Ray Harryhausen. Toho proslavila nejprve účast na tvorbě několika sci-fi filmů a dokumentárního seriálu o dinosaurech, což mu následně umožnilo vrhnout se i do světa fantasy. Mimo adaptace románu Jonathana Swifta Gulliverovy cesty (1960) z jeho filmografie vyčnívaly zejména na antických bájích založené filmy Jáson a Argonauti (1963) a Souboj titánů (1981), ale také dinosaury zahrnující snímky Milion let před Kristem (1966) či Údolí Gwangi (1969). Co se týče Sedmé Sindibádovy cesty, tak Ray Harryhausen pracoval i na jejích pokračováních Zlatá Sindibádova cesta (1973) a Sindibád a Tygří oči (1977).

 

Star Wars, Barbar Conan a zrod moderního fantasy

V 60. letech byla krom již zmíněných filmů natočena i muzikálová Mary Poppins (1964), která kombinovala živé herce s dvourozměrnou animací a jejíž příběh se točil kolem postavy kouzelné chůvy. Příběh filmu She byl znovu oživen ve snímku Vládkyně Ayesha (1965), jenž byl následován v roce 1968 pokračováním s názvem Její pomsta. V 70. letech vznikly fantasy filmy Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971), vyprávějící o exkurzi v bizarní továrně na čokoládu, či dinosaury obývaná Časem zapomenutá země (1975), v níž se posádka britské nákladní lodi dostala na konci první světové války na záhadný a ledem obklopený ostrov. Na pomezí fantasy a sci-fi se ocitla epická filmová série Hvězdné války (od roku 1977), která se stala obrovským fenoménem a jejíž neuvěřitelný úspěch dal vzniknout rozsáhlé franšíze, do níž spadaly kromě řady filmů i seriály, komiksy, romány, videohry, společenské hry, hračky, sběratelské figurky a další produkty.

S příběhem legendy o králi Artušovi si pohrával komediální snímek Monty Python a Svatý grál (1975), přičemž totéž téma později seriózně zpracoval historický fantasy film Excalibur (1981). V roce 1978 mělo úspěch i komediální fantasy Nebe může počkat, jež bylo předělávkou zmíněného filmu Záhadný pan Jordan. Revolucí v žánru fantasy byl ve své době snímek Johna Miliuse Barbar Conan (1982), jenž se stal kultovním filmem, který potvrdil zájem publika o náročnější fantasy filmy pro dospělé a proslavil herce Arnolda Schwarzeneggera. Později na něj navázalo pokračování Ničitel Conan (1984) a také Rudá Sonja (1985). Právě Barbar Conan se stal spolu se zmíněným Soubojem titánů a Excaliburem základním pilířem moderních fantasy filmů, které inspirovaly mnohé další tvůrce a na něž posléze v hojném počtu navazovaly pozdější žánrově spřízněné počiny.

 

Další výrazné fantasy filmy 80. let.

V roce 1985 natočil Ridley Scott Legendu, v níž se hlavní hrdina Jack snažil zabránit zlému démonovi v zabití posledního jednorožce a sňatku s princeznou, což by vedlo k nastolení věčné noci. Též v 80. letech stvořil režisér Terry Gilliam sérii myšlenkově podnětných filmů s prvky fantasy, které vynikaly svým surrealistickým zpracováním – ve snímku Zloději času (1981) se malý chlapec přidal k trpasličí výpravě, která cestovala časem ve snaze okrást různé slavné historické osobnosti, v dystopickém filmu Brazil (1985) pátral nesmělý úředník v totalitním a byrokratickém světě po ženě ze svých snů a Dobrodružství Barona Prášila (1988) zas pojednávala o bláznivých osudech svérázného titulního Barona. Z evropské produkce se mezinárodního úspěchu dočkal především německý Nekonečný příběh režiséra Wolfganga Petersena (1984).

Fantasy elementy se hojně vyskytovaly i ve Velkých nesnázích v Malé Číně režiséra Johna Carpentera (1986), které kombinovaly humor, akci a bojová umění s nadpřirozenými motivy pocházejícími z čínského folkloru. Snímek získal kultovní statut, stejně jako ve stejném roce uvedený Highlander, jenž vyprávěl o nestárnoucích vyvolených bojovnících, kteří si vyřizovali účty napříč několika stoletími. Výrazné byly v 80. letech i fantasy snímky, na nichž se podílel herec, filmař a loutkář Jim Henson – loutkový Temný krystal (1982) a hraný Labyrint (1986), jehož hlavní hrdinka se vydala do pohádkového světa své oblíbené knihy, aby zachránila svého bratra ze zajetí krále skřetů. Stejně tak přibylo fantasy filmů zaostřených na pohádkové motivy, mimo jiné Jestřábí žena Richarda Donnera (1985), Princezna nevěsta Roba Reinera (1987) nebo Willow Rona Howarda (1988). Režisér Robert Zemeckis zas skloubil živé herce s animací v komedii Falešná hra s králíkem Rogerem (1988), jejíž detektivní zápletka byla sice zasazena do našeho světa, ale ten se prolínal se světem slavných animovaných postaviček Walta Disneyho a studia Warner Bros., k nimž patřili např. Micky Mouse, Kačer Donald nebo Bugs Bunny.

 

Fantasy tvorba v 90. letech a na přelomu tisíciletí

Raná 90. léta se uvedla v rámci žánru fantasy mimo jiné snímkem Střihoruký Edward od Tima Burtona (1990), v němž jsme byli svědky osudů nedokončeného vynálezu, umělého člověka, který měl místo rukou nůžky. Steven Spielberg se ve filmu Hook (1991) ponořil do světa Petra Pana, stejně jako jeho hlavní hrdina – právník, jenž musel v pohádkové zemi Nezemi vysvobodit své děti ze spárů zlého kapitána. Ve fantasy komedii Na Hromnice o den více (1993) se zas zapšklý reportér stal obětí časové smyčky. Do žánru fantasy spadala komediální Maska (1994) i dobrodružné Jumanji (1995), pojmenované podle škodolibé společenské hry, které ve své době přišlo s revolučními digitálními triky. Aspekty středověké pohádkové fantasy následně naplnilo Dračí srdce (1996), v němž drak věnoval půlku svého srdce na záchranu mladého zraněného prince. Egyptskou mytologii a jedno ze slavných monster z historie filmového hororu zas oživila dobrodružná Mumie (1999) a její dvě pokračování.

Určitými fantasy prvky nebo nadpřirozenými motivy disponovaly z filmové produkce 90. let mimo jiné i snímky Duch (1990), Smrt jí sluší (1992), Flinstoneovi (1994), Casper (1995), Pidilidi (1997), Seznamte se, Joe Black (1998), Pleasantville: Mestečko zázraků (1998), Jak přicházejí sny (1998), Asterix a Obelix (1999) či Zelená míle (1999). Z filmů vzniklých krátce po příchodu nového tisíciletí vynikl v žánru fantasy čínský Tygr a drak (2000), jenž představil západnímu světu žánr wuxia, jehož následovníky byly i snímky Hrdina (2002), Klan létajících dýk (2004) a Kletba zlatého květu (2006). Výrazný byl i vánočně laděný Grinch Rona Howarda (2000), Velká ryba Tima Burtona (2003) nebo filmová série Piráti z Karibiku (od roku 2003), které se podařilo oživit dávno mrtvý žánr pirátských filmů.

 

Animované fantasy filmy

Po úspěchu Sněhurky a sedmi trpaslíků (1937) se studio Disney zaměřilo ve své následující filmové tvorbě především na pohádkové náměty, díky čemuž vznikly snímky jako Pinocchio (1940), Dumbo (1941), Alenka v říši divů (1951), Petr Pan (1953) či Aladin (1992). Ze série disneyovských pohádkových filmů o princeznách nelze opomenout Popelku (1950), Šípkovou Růženku (1959), Malou mořskou vílu (1989), Krásku a zvíře (1991), Pocahontas (1995), Legendu o Mulan (1998), Princeznu a žabáka (2009), Na vlásku (2010), Ledové království (2013) nebo Odvážnou Vaianu: Legendu o konci světa (2016). Za čisté fantasy filmy z produkce společnosti Disney lze považovat např. snímky Meč v kameni (1963), Černý kotel (1985) nebo Herkules (1997). Kromě toho se spousta disneyovských animovaných filmů řadila i mezi bajky, neb v nich vystupovala personifikovaná zvířata.

Jiná studia specializující se na animované filmy též nezahálela – fantasy elementy oplývaly třeba i filmy od Pixaru (Příšerky s.r.o. z roku 2001, Rebelka z roku 2012, Coco z roku 2017) nebo od Dreamworks (z pohádek si utahující série Shrek od roku 2001, série Jak vycvičit draka od roku 2010). S animovanými fantasy filmy Polární expres (2004), Beowulf (2007) a Vánoční koleda (2009) experimentoval i režisér Robert Zemeckis. Ze starších animovaných fantasy snímků stojí za pozornost ještě Poslední jednorožec (1982) nebo pro dospělé publikum určení Wizards Ralpha Bakshiho (1977), který stvořil i animovanou adaptaci Pána prstenů (1978) a také temný příběh Oheň a led (1983). Animovanou fantasy tvorbou proslulo i japonské studio Ghibli, stojící mimo jiné za mezinárodně úspěšnými filmy Naušika z Větrného údolí (1984), Můj soused Totoro (1988), Princezna Mononoke (1997), Cesta do fantazie (2001) nebo Zámek v oblacích (2004). Z evropské tvorby dosáhly mezinárodního úspěchu například animované fantasy snímky Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu (2009), Píseň moře (2014) a Vlkochodci (2020), inspirované irskou a keltskou mytologií.

 

Evropská tradice pohádkových fantasy filmů

V Evropě byl žánr fantasy spjat spíš s tradičními pohádkami a lidovým folklorem než s epickými mýty a legendami, což bylo dáno i tradicí evropských pohádkových spisovatelů, jimiž byli zejména němečtí bratři Grimmové, Dán Hans Christian Andersen, Francouz Charles Perrault, Ital Carlo Collodi nebo Češka Božena Němcová. Filmy vycházející z této tradice též pracovaly s fiktivními pohádkovými bytostmi (mnohdy andělé a čerti, draci, vodníci, trpaslíci nebo čarodějnice či černokněžníci), s nadpřirozenými prvky a s archetypálním příběhem o souboji dobra a zla, leč na rozdíl od fantasy byly obecnější, jednodušší a oproštěné od časového a lokalizačního rámce i od mytologického a historického kontextu.

Pohádkové filmy jsou mnohdy zasazeny do blíže nespecifikovaného království za devatero horami a devatero řekami, kde vládnou králové a královny a ti mají prince a princezny. Další běžnou postavou je chudý hrdina/hrdinka z prostého lidu a obvyklým motivem je snaha o zlomení nějakého prokletí nebo zlého kouzla, případně nalezení magického artefaktu. Poměrně dlouhou tradici má v tomto směru Československo, do nějž až do konce 80. let, stejně jako do většiny střední a východní Evropy, anglosaská kultura a žánr fantasy nepronikaly v takové míře jako do zbytku západního světa. V pohádkových královstvích se tak odehrávaly např. československé snímky Pyšná princezna (1952), Byl jednou jeden král… (1955), Tři oříšky pro Popelku (1973) nebo S čerty nejsou žerty (1985). Filmy jako Šíleně smutná princezna (1968) nebo Dívka na koštěti (1972) byly zas koncipovány jako pohádkové komedie.

Ze sovětských pohádkových filmů byly významné snímky Mrazík (1964), Dar od zlého kouzelníka (1978), Dvanáct měsíčků (1972), či Pohádka o putování (1982). Po rozpadu Československa navázala na pohádkovou filmovou tvorbu zejména Česká republika, a to se snímky jako Nesmrtelná teta (1993), Anděl páně (2005), Sedmero krkavců (2015) nebo Princezna zakletá v čase (2020). V Rusku se s filmy typu Legenda o drakovi (2015) či Poslední bohatýr (2017) klasičtější pohádky přerodily do modernějších tvarů připomínajících současnou fantasy produkci, přičemž mezi moderními ruskými fantasy filmy vynikaly zejména filmy Noční hlídka (2004) a Denní hlídka (2006) nebo Vlkodav z kmene Šedých psů (2006).

 

Pán prstenů, Harry Potter a nová éra fantasy filmů

Z hlediska světové kinematografie vznikalo po celá desetiletí v porovnání s jinými žánry fantasy filmů poměrně málo, což bylo dáno mimo jiné vysokými pořizovacími náklady a pracnou výrobou speciálních efektů, nehledě na jiné aspekty, jež dělaly žánru fantasy špatnou pověst, jako např. laciné zpracování, přehrávající herci nebo pokleslost některých námětů. Revolucí byl v tomto ohledu přelom tisíciletí, kdy především díky obrovskému rozvoji digitálních technologií a počítačových triků bylo možné realizovat jakékoli vize fantastických světů mnohem věrohodněji a za menšího úsilí. Neuvěřitelný úspěch krátce po roce 2000 zaznamenaly hned dvě filmové fantasy série, trilogie Pán prstenů od režiséra Petera Jacksona (z let 2001-2003) a osmidílná sága Harry Potter (z let 2001-2011), díky nimž došlo k raketovému nárustu popularity fantasy filmů a k de facto nové éře tohoto žánru.

Obě tyto filmové série se staly doslova společenskými fenomény, které nejenže byly ohromně výdělečné, ale dokonce se kolem nich vytvořily i početné fanouškovské základny plné věrných obdivovatelů a skalních přívrženců, podobně jako tomu bylo a dodnes je u Hvězdných válek. Pán prstenů, jenž byl ambiciózní, seriózní a epickou adaptací Tolkienovy žánrové klasiky, byl prvním fantasy filmem v historii, jemuž se podařilo získat Oscara v kategorii Nejlepší film a výrazně tak pozvednout reputaci žánru fantasy, který poté začal být brán vážně víc než kdy předtím. Konkrétně se to podařilo jeho třetímu dílu s názvem Pán Prstenů: Návrat krále (2003), jenž si připsal na účet celkem jedenáct Oscarů a stanul tak po boku rekordmanů v podobě Bena Hura (1959) a Titanicu (1997), kterým se ve své době podařilo proměnit stejný počet sošek.

Stejně masivně populární série Harry Potter, jenž byla adaptací knižní ságy spisovatelky J. K. Rowling, vyprávějící o dobrodružstvích mladého čaroděje a jeho spolužáků ze školy čar a kouzel, zas přivedla k žánru fantasy velké množství dětských a dospívajících diváků a měla za následek zrod mnoha dalších fantasy filmů s náctiletými hrdiny. Na obě série pak po letech navázaly další snímky – na Pána prstenů trilogie Hobit, opět z pera J. R. R. Tolkiena a v režii Petera Jacksona (z let 2012-2014), a na Harryho Pottera série Fantastická zvířata (od roku 2016), kterou režíroval David Yates, jenž natočil i poslední čtyři díly potterovské ságy.

 

Rozmach fantasy po roce 2000

Na úspěch Pána prstenů a Harryho Pottera pochopitelně navázalo mnoho dalších fantasy filmů, z nichž mnohé byly též adaptacemi románových předloh. Hollywoodští producenti povětšinou neváhali těmto nově vznikajícím příslibům dalších velkých hitů přiklepnout velké rozpočty a opentlit je hromadou digitálních triků. Takto vznikly např. adaptace prvních tří knih fantasy ságy Letopisy Narnie od spisovatele C. S. Lewise (z let 2005-2010), které přetavily křesťanský mýtus do dětem srozumitelného tvaru v podobě příběhů čtyř dospívajících sourozenců navštěvujících pohádkovou zemi Narnii. Další byl kupříkladu Eragon (2006), jenž se zabýval osudy mladého dračího jezdce, nebo Zlatý kompas (2007), jehož hrdinové v něm byli doprovázeni zvířecími společníky reprezentujícími jejich duše. Výrazný ohlas vzbudil i pohádkový Hvězdný prach (2007), jenž byl adaptací románu Neila Gaimana o muži, který se zamiloval do ženy-spadlé hvězdy, zatímco na pozadí jeho příběhu zuřil boj o královský trůn.

Z fantasy filmů určených pro dospělé publikum nelze opomenout Faunův labyrint Guillerma del Tora (2006), v němž se pohádkový svět prolínal s hrůzami války ve frankistickém Španělsku. Tentýž režisér zavítal do světa fantasy i ve svých filmech Hellboy (2004) a Hellboy 2: Zlatá armáda (2008) a následně také ve snímku Purpurový vrch (2015) a v oscarové Tváři vody (2017), která byla netradiční romancí mezi němou uklízečkou a obojživelným tvorem. Režisér Terry Gilliam nechal svou fantazii promlouvat jak ve filmu Kletba bratří Grimmů (2005), inspirovaném německými pohádkáři, tak v Imagináriu Dr. Parnasse (2009), a přímo s motivem vyprávění pohádek pracoval i Pád Tarsema Singha (2006). Fantasy filmy vhodnými naopak pro mládež se staly např. Petr Pan (2003), Most do země Terabithia (2007), Kronika rodu Spiderwicků (2008), Město Ember (2008) nebo Louskáček a čtyři říše (2018).

Podle dalších slavných knižních předloh byly natočeny fantasy filmy Zimní příběh (2014), Obr Dobr (2016) nebo Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (2016). Klasickými pohádkami byl inspirovaný muzikál Čarovný les (2014), svět filmu Warcraft: První střet (2016) zas vycházel z prostředí populární počítačové hry a snímek Král Artuš: Legenda o meči (2017) si pro změnu pohrával s artušovskými legendami. Do žánru fantasy spadaly i některé komiksové superhrdinské filmy, např. Wonder Woman (2017), Aquaman (2018) nebo severskou mytologií inspirovaná série Thor (od roku 2011). Komedie Princ a Pruďas (2011) byla pak příkladem jedné z mála filmových parodií žánru fantasy.

 

Remaky a Young Adult Fantasy

Maximální úspěch zaznamenal dlouho připravovaný snímek Jamese Camerona Avatar (2009), pojednávající o střetu lidí a domorodých mimozemšťanů žijících na měsíci Pandora, jenž způsobil revoluci v rámci digitálních triků ve filmu a v používání technologie 3D, která se v té době stávala poprvé od 50. let znovu populární. Po úspěchu nové Alenky v říši divů (2010) a Zloby - Královny černé magie (2014), jež vypravovala příběh Šípkové Růženky z pohledu hlavní záporné postavy, se studio Disney odhodlalo k natáčení dalších předělávek vlastních pohádkových a fantasy filmů. Takto vznikla nejprve Popelka (2015) a Kráska a zvíře (2017) a následně i Dumbo (2019) či Aladin (2019). Na motivy pohádky o Sněhurce vznikly i snímky Sněhurka (2012) a Sněhurka a lovec (2012).

Po letech se dočkaly pokračování snímky Čaroděj ze země Oz (Mocný vládce Oz, 2013) i Mary Poppins (Mary Poppins se vrací, 2018). Moderně, avšak s diváckým i kritickým neúspěchem byl přepracován Souboj titánů (2010) a Barbar Conan (2011), nedařilo se ani další hrané verzi Petra Pana (Pan, 2015) či Herculese (Hercules, 2014) a velkým propadákem byl i film John Carter: Mezi dvěma světy (2012), jenž byl natočen podle románové předlohy spisovatele Edgara Rise Burroughse, tvůrce postavy Tarzana.

Z fantasy filmů natáčených se zaměřením především na náctileté publikum, jejichž hrdiny byli často dospívající jedinci obdaření nadpřirozenými schopnostmi, se zdaleka největšího úspěchu podařilo dosáhnout sérii Stmívání (2008-2012), která těžila nejen z popularity své knižní předlohy, ale i z romantické zápletky mezi lidskou studentkou a jejím pohledným spolužákem-upírem. Po úspěchu této ságy se roztrhl pytel s knižními i filmovými fantasy a sci-fi počiny, označovanými termínem „young adult fiction“, do nichž spadala v žánru fantasy např. dvojice filmů inspirovaných řeckou mytologií Percy Jackson: Zloděj blesku (2010) a Percy Jackson: Moře nestvůr (2013). Na téže vlně se svezly i snímky Nádherné bytosti (2013) a Mortal Instruments: Město z kostí (2013) nebo podstatně civilnější romantický film Den co den (2018), pojednávající o bytosti, která se probouzela každý den v jiném těle.

 

Televizní fantasy seriály

Spousta seriálů obsahuje určité fantasy elementy, přesto se nemusí všechny klasifikovat jako zástupci žánru fantasy, stejně jako mnohé filmy. Například americké povídkové seriály jako The Twilight Zone (1959-1964 a následně 1985-1989) nebo Night Gallery (1969-1973) obsahovaly náměty spadající jak do žánru fantasy, tak do žánru hororu, sci-fi nebo detektivních či mysteriózních thrillerů. Komediální fantasy sitcom I Dream of Jeannie (1965-1970) zas kombinoval humor se zápletkou o astronautovi, který nalezl v poušti kouzelnou lampu a vysvobodil z ní džina-ženu. Populární byl i fantasy sitcom Bewitched (1964-1972), vyprávějící o čarodějce, která se provdala za obyčejného muže a začala s ním žít na typickém maloměstském předměstí. Seriál Dark Shadows (1966-1971) sice pracoval i se žánrem fantasy, leč převládaly v něm hororové motivy. Existuje i spousta animovaných fantasy seriálů, z amerických stojí za zmínku třeba Avatar: Legenda o Aangovi (2005-2008), z japonských např. Naruto (2002-2007) nebo Pokémon (od roku 1997).

V 90. letech nastala éra, kdy rozvoj digitálních triků umožnil vzniknout řadě dobrodružných fantasy seriálů inspirovaných příběhy legendárních válečníků a mytologických hrdinů. Těmi nejslavnějšími byly seriály Herkules (1995-1999) a Xena (1995-2001), spoustu příznivců ale měl i kanadský seriál Sindibádova dobrodružství (1996-1998). S motivem upírů přišel hororový fantasy seriál Buffy, přemožitelka upírů (1997-2003), čarodějné téma zas oprášily Sabrina – mladá čarodějnice (1996-2003) a také Čarodějky (1998-2006). Z novějších seriálů byly velmi úspěšné mimo jiné seriály Hrdinové (2006-2010), Bylo, nebylo (2011-2018) a britský Merlin (2008-2012). Nejvýraznějším milníkem televizní fantasy tvorby byl výpravný a mimořádně úspěšný seriál Hra o trůny (2011-2019), natočený podle stejnojmenné knižní ságy spisovatele George R. R. Martina. Během svých osmi sezón se seriál stal kulturním fenoménem a získal ohromné množství fanoušků po celém světě. Z dalších nadstandardně populárních seriálových fantasy počinů nelze opomenout Stranger Things (od roku 2016), Jeho temné esence (od roku 2019) nebo Zaklínače (od roku 2019), vycházejícího z knižní předlohy polského spisovatele Andrzeje Sapkowského.

Filmmaniak