Môj sused Totoro

K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily. (13.07.2010)

V podstate veľmi jednoduchý príbeh o dvoch dievčinkách, ktoré sa i s otcom presťahovali do malebného prostredia peknej dedinky s milými ľuďmi. A ako bonus získali za suseda dobráckeho lesného ducha, s ktorým zažívajú síce banálne ale celkom roztomilé dobrodružstvá... Aj napriek tomu, že sa tu nič prevratné nedeje - dievčinky si len pobehujú, skáču, alebo sa vozia na mačkobuse a ani po emotívnej stránke to nie je bohviečo, má to svoju zvláštnu, typicky ukričanú japonskú atmosféru, ktorá ma dokázala zachrániť pred nudou. 60/100 (26.10.2016)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,700,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA //počet predaných kusov ║ Tržby za predaj DVD v USA $45,829,440 //počet predaných kusov 2,164,509║ Animačne to je krásne skombinované aj keď nie až tak uletené ako iné kreslené filmy od Miyazakiho, len je škoda že príbehovo mi to vyznie trošku do prázdna. /60%/ (28.07.2009)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Tonari no Totoro je najdetskejším z Myiazakiho filmov. To mu však vôbec nebráni v tom, aby diváka vtiahol do deja a nepustil ho až do záverečných titulkov. Totoro je príbehom dvoch sestier, ktoré v polorozpadnutom dome zažívajú fantastické dobrodružstvá s tvorom menom Totoro. Mimochodom najlepšia scéna je určite tá s rýchlorastúcim stromom a Totoro je proste neuveriteľný pohoďák. Smoazrejme zase sa lieta a je tu veľa zelenej. 10/10 (18.07.2005)