Vojnový - Žánre

Charakteristické znaky válečných filmů

Termín „válečný film“ slouží k označení filmového žánru, jehož zástupci se svým dějem vztahují k nějakému konkrétnímu válečnému konfliktu v historii lidstva. Těmito konflikty jsou přitom myšleny události vojenského charakteru, k nimž došlo zejména v období od první světové války (kdy válečné filmy vykrystalizovaly jako samostatný žánr) do současnosti. Leckteré snímky se sice zaobírají i staršími konflikty, mnohdy datovanými dávno před vynález kinematografu, leč ty jsou obvykle považovány již za filmy historické a spadají tím pádem do jiného žánru. Cílem válečných filmů je přenést na diváky atmosféru panující na bojištích a ve vojenských táborech, přiblížit jim běžné aspekty vojenského života i tehdejší náladu ve společnosti a mezi účastníky bojů a pomocí audiovizuálních podnětů navodit pocity filmových postav, konfrontovaných s hrůzami války a prožívajících nejen nejrůznější válečná traumata, ale i hrdinské činy nebo radost z vítězství. Mnohé válečné filmy přitom zaujímají protiválečné stanovisko, další zas vyzdvihují patriotismus a hrdinství svého národa, jiné dokonce ve své době sloužily jako nástroje válečné propagandy.

Válečné filmy se mohou zabývat jak pozemními, tak i leteckými a námořními boji (avšak není to podmínkou, v některých válečných filmech nejsou boje ani bitvy vyobrazeny vůbec), přičemž jejich zápletky i jednotlivé postavy mohou být buď zcela fiktivní, nebo založené na skutečných událostech a reálných osobách. Typickými tématy válečných filmů jsou přátelské vztahy mezi vojáky a jejich snaha o přežití, znázorňování válečné vřavy a všelijakých vojenských operací, obětavost a hrdinství, zabíjení, smrt a destrukce, pokusy o útěk a trestání dezertérů a jiných provinilců, léčení zraněných, život civilního obyvatelstva během války, absurdní nesmyslnost válek a marnost a nehumánnost boje, morální otázky vznikající v důsledku válek a také působení války a jejích následků na lidskou psychiku a na celou společnost.

Jednotlivé válečné filmy se vzájemně liší především podle toho, v jaké době a v jaké zemi vznikaly, jaké režimy a ideologie se do nich otiskly a do jakého prostředí a období byly dějově zasazeny. Další rozdíly mohou vyvstávat i v závislosti na formě a sub-žánru daných filmů (existuje např. celá řada válečných komedií, válečných dokumentů nebo holokaustových filmů, zaměřených na genocidu Židů a na jejich živoření v koncentračních táborech) a také na tom, jestli kladou důraz spíše na velkolepou bitevní akci nebo na psychologii postav, jestli k válce přistupují z obecné či individuální perspektivy a též jaký postoj k ní zaujímají. S leckterými válečnými motivy (početné armády, akční bitvy, traumatické vzpomínky…) kromě toho mnohdy pracují i filmy jiných žánrů a také snímky, které se sice neodehrávají přímo v průběhu války, leč jejich hrdiny jsou např. váleční veteráni.

Němé válečné filmy, první světová válka

Motiv války se průběžně objevoval v kinematografii už od jejích raných počátků – jedním z vůbec nejstarších příkladů je minutový filmeček režiséra George Mélièse z roku 1897 s názvem Combat naval en Grèce, jen zachycoval dění na bitevní lodi během války mezi Řeckem a Tureckem o ostrov Kréta, k níž došlo v témže roce. Před první světovou válkou byly častými náměty válečně laděných filmů např. španělsko-americká válka z roku 1898 (na toto téma vznikla série krátkých dokumentárních klipů a hraných rekonstrukcí) nebo americká občanská válka (též válka Severu proti Jihu) z let 1861-1865 (viz třeba snímky režiséra D. W. Griffitha The Fugitive z roku 1910 nebo později kontroverzní a mimořádně úspěšné Zrození národa z roku 1915).

První světová válka se poté stala inspirací pro mnoho filmařů a dokumentaristů, natáčely se mimo jiné filmy o praktikách armádního výcviku, o konkrétních bitvách a vojenských operacích a o válečných zajatcích. Častá byla i válečná propaganda, jejímž cílem bylo dělat armádě reklamu a získat lidovou podporu. Např. britský snímek The Battle of the Somme (1916) míchal propagandu s dokumentárními záběry ze zákopů. Významným se stal propagandistický film D. W. Griffitha o okupaci francouzského venkova Srdce světa (1918), při jehož natáčení bylo využíváno ateliérových rekonstrukcí skutečných událostí. Pozdvižení vyvolala válečně-komediální groteska Charlieho Chaplina Dobrý voják Charlie (1918), jež se částečně odehrávala v zákopech, a která vstoupila do kin jen dva týdny před vyhlášením příměří. Film Za dveřmi (1919) pozoruhodně kombinoval válečné drama s tématem pomsty. Zásadním protiválečným dílem se po válce stal francouzský snímek Žaluji (1919), který se zabýval negativními následky válečných hrůz.

Mnohé filmy během války i po válce zobrazovaly Němce jako jednostranně záporné postavy. Silně anti-válečný film Rexe Ingrama Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy (1921) v tomto nebyl výjimkou a byl dokonce kvůli podněcování nenávisti mezi národy v Německu zakázán. Snímek Kinga Vidora Přehlídka smrti (1925) zas vynikal realisticky nasnímanými scénami z bojiště a stal se jedním z nejvýdělečnějších němých filmů všech dob. Historicky prvního Oscara v kategorii Nejlepší film získal válečný film Křídla (1927), jehož hrdiny byli armádní letci, a který na mnoho let dopředu ustanovil konvence snímání leteckých soubojů. Navíc šlo o jediný němý film, který kdy získal Oscara v hlavní kategorii.

 

Rané zvukové válečné filmy

Po nástupu zvukové éry byla kina zaplavena válečnými snímky – jen v roce 1930 se na plátnech objevil nákladný velkofilm Howarda Hughese o střetech britských a německých letců Pekelní andělé, Patrola Howarda Hawkse, zabývající se pro změnu americkými piloty, Konec cesty Jamese Whalea, příběh dvou britských důstojníků ve francouzských zákopech, a Na západní frontě klid, adaptace slavného protiválečného románu Ericha Marii Remarqua o německých brancích. Podle literární předlohy Ernesta Hemingwaye byl později natočen pro změnu snímek Sbohem, armádo (1932), pojednávající o tragické lásce řidiče ambulance a zdravotní sestry během první světové války. V Německu zas líčil dění na frontě snímek režiséra G. W. Pabsta Čtyři od pěchoty (1930).

V dobrodružně-psychologickém válečném filmu Johna Forda Ztracená patrola (1934) tvořila hlavní hrdiny skupina britských vojáků, která kdesi v poušti na Blízkém východě přišla vinou zbloudilé arabské kulky o svého velitele, který se jako jediný ve vyprahlé lokaci vyznal. Snímek The Dawn Patrol (1938) se zas věnoval pilotům na britské letecké základně a prostřednictvím postav mladých letců posílaných na smrt demonstroval marnost a nesmyslnost války. O tomtéž pojednával i francouzský protiválečný film Jeana Renoira Velká iluze (1937), který si však vystačil zcela bez bojů a reflektoval přitom strach Evropy z dalších konfliktů (načež o dva roky později započala druhá světová válka).

 

Druhá světová válka

Příchod druhé světové války se stal novým impulzem pro další vlnu válečných filmů a válka samotná se pak i v budoucnu stala pro mnohé tvůrce jedním z nejvděčnějších námětů, k nimž se s oblibou vraceli. Počátkem 40. let začaly v Hollywoodu a ve Velké Británii vznikat silně vlastenecké filmy – třeba dvěma Oscary oceněný Četař York Howarda Hawkse (1941), který vycházel ze skutečného životního příběhu nejoslavovanějšího vojáka první světové války. Polovinu z dvanácti oscarových nominací proměnil snímek Paní Miniverová (1942), jenž disponoval výrazným propagandistickým tónem, stejně jako filmy Hranice temnoty (1943) nebo Severní hvězda (1943), které vyzdvihovaly zásluhy spojeneckých armád a partyzánů. Časté byly také oslavné propagandistické dokumenty, některé z nich dokonce vznikaly přímo ve spolupráci s armádou. Například v dokumentárně laděném britském filmu Target for Tonight (1941), jenž vyprávěl o pilotech bombardérů a jejich jedné konkrétní misi, účinkovali skuteční protagonisté tehdejších bojů. Propagandy se účastnili též tvůrci animovaných filmů, z nichž mnohé vzešly i z dílny Walta Disneyho – viz např. oscarový krátký film Der Fuehrer’s Face (1942), jenž si utahoval ze života v nacistickém Německu prostřednictvím postavy Kačera Donalda. Oproti tomu třeba britské filmy Moře, náš osud (1942) nebo Cesta vpřed (1944) se snažily zejména působit realisticky a propagandou tolik zatížené nebyly.

Mezi vrcholná válečná díla natočená v USA během války patřily např. snímky Guadalcanal: ostrov smrti (1943) nebo Třicet vteřin nad Tokiem (1944), které kladly důraz především na příběh – první zmíněný pojednával o boji mezi Japonci a Američany o tichomořský ostrov Guadalcanal necelý rok po útoku na Pearl Harbor a druhý zmíněný se zabýval přímo náletem na Pearl Harbor a následnou americkou odvetou. Do stejného období byl zasazen i film Byli obětováni (1945), v němž se malá americká námořní jednotka snažila bránit Filipíny před japonskou ofenzivou, zatímco události po invazi líčil snímek Bataan (1943). Film Příběh pěšáka G.I. Joe (1945) se zas zaměřil na únavu a úzkost, kterou vojáci v armádě pociťovali. Ve filmu Alfreda Hitchcocka Záchranný člun (1944) se za druhé světové války ocitlo několik pasažérů potopené lodi v jednom člunu spolu s přeživším vojákem z německé ponorky, která měla potopení lodi na svědomí. Při tvorbě dokumentárního válečného filmu Nehynoucí sláva (1945) spolupracovali američtí a britští filmaři s cílem rekapitulovat poslední etapy války. Oproti tomu v nacistickém Německu sloužily válečné filmy jako Victory in the West (1941) nebo Kolberg (1945) čistě propagandistickým účelům.

V komedii Diktátor (1940), ostře satirizující fašismus, si její režisér Charlie Chaplin zahrál dvojroli židovského holiče a tvrdého diktátora, který svým vzezřením a gesty nápadně připomínal Adolfa Hitlera. Do praktik třetí říše se obouval i komediálně-válečný snímek Být či nebýt (1942), v němž se k odboji v okupovaném Polsku přidala skupina herců, jimž byla zakázána jejich protinacistická hra. Ve filmu Sahara (1943) zas byly válečné konflikty metaforicky přítomny v příběhu o několika mužích, reprezentujících jednotlivé spojenecké armády, kteří ve vyprahlé poušti bojovali s německými vojáky o studnu. Do africké výhně byl zasazen i děj filmu Pět hrobů u Káhiry (1943), jehož hlavní hrdina náhodou objevil v egyptském hotelu stan německých velitelů. Konvoj do Murmanska (1943) se naopak odehrával v ledových mořích a nabídl řadu námořních bitevních scén. Krom toho za druhé světové války vzniklo i několik válečných filmů věnujících se starší historii – např. snímek Komu zvoní hrana (1943), natočený podle stejnojmenného románu, pojednával o partyzánech v době španělské občanské války.

 

Americké a britské filmy po druhé světové válce

Jedním z nejpozoruhodnějších válečných počinů se krátce po druhé světové válce stal britský snímek Otázka života a smrti (1946), který propojil barevně natočené drama s černobílými snovými scénami, a v němž mladý pilot o vlásek unikl úmrtí a od té doby byl navštěvován nebeským poslem. Z americké produkce se výrazně prosadily např. filmy Přímo nad hlavou (1949), líčící osudy amerických letců ve Velké Británii, V písku ostrova Iwo Jima (1949), popisujícím boje Američanů s Japonci na známém tichomořském ostrově, nebo Bojiště (1949), na šest Oscarů nominovaný příběh výsadkového oddílu, jenž byl odříznut během jedné z největších ofenziv nacistických vojsk. Film Home of the Brave (1949) se zas kriticky zaměřil na téma rasismu v americké armádě.

V padesátých a šedesátých letech pak sice již nevznikalo tolik válečných filmů jako v letech čtyřicátých, leč jejich popularita se stále držela na výši. Výjimečně se dařilo britskému snímku Kruté moře (1953), zabývajícím se bitvou o Atlantik, i Ďáblům v oblacích (1955), vyprávějícím o pilotech shazujících bomby na německé přehrady. Osm Oscarů obdržel film Freda Zinnemanna Odtud až na věčnost (1953), jenž byl v základu romantickým dramatem odehrávajícím se v přístavu Pearl Harbor, dokud v něm do milostných vztahů několika postav násilně nevstoupil nálet útočících Japonců. Film Stalag 17 (1953) se odehrával v německém zajateckém táboře, stejně jako Útěk z Colditzu (1955), jenž popularizoval útěky z takovýchto táborů. Snímek Útok! (1956) zas pojednával o rozporech uvnitř vojenské jednotky, vedené neschopným velitelem. Výjimečný byl z hlediska válečného žánru rok 1957, kdy bylo uvedeno mnoho válečných filmů, mezi nimi mimo jiné i Útěkář, Men in War či Hořké vítězství. Především však došlo v témže roce i na sedmi Oscary oceněný Most přes řeku Kwai režiséra Davida Leana, v němž bylo zneužívání moci během války demonstrováno na stavbě mostu, který v Barmě budovali spojenečtí zajatci pod dohledem japonských věznitelů.

 

Další anglicky mluvené válečné filmy ze 60. až 80. let

Sedm oscarových nominací bylo uděleno filmu Děla z Navarone (1961), pojednávajícím o akci malé diverzní jednotky s cílem zničit německá ostrovní děla. O pět zlatých sošek usiloval též velkolepý snímek Nejdelší den (1962), autenticky nahlížející na první den vylodění v Normandii z pohledu obou válčících stran. Téma útěku ze zajateckého tábora velkolepě zpracoval snímek Johna Sturgese Velký útěk (1963). Válečné filmy jako Vlak (1964) nebo špionážně laděný Kam orli nelétají (1968), jehož hrdinové se snažili osvobodit britského generála zajatého Němci na Orlím hnízdě, používaly válku především jako pozadí pro přehlídku akčních scén. Konkrétním konfliktům se pak věnovaly snímky Bitva v Ardenách (1965), Bitva o Británii (1969) či Bitva o Midway (1976).

Na psychologii a napínavé atmosféře stál protiválečný film Umírání za dlouhého dne (1968), jenž vyprávěl o třech britských výsadkářích, kteří uvízli v opuštěném statku na nepřátelském území. Protiválečný film režiséra Sidneyho Lumeta Pahorek (1965) se odehrával v kárném zařízení pro britské vojáky v lybijské poušti a kritizoval bezohledné metody velitelů zneužívajících svého postavení. Proti vzoru válečných hrdinů vystoupil film Roberta Aldricha Tucet špinavců (1967), jehož anti-hrdiny byli násilničtí zločinci, připravovaní k sebevražedné misi, zahrnující infiltraci střeženého sídla určeného ke schůzkám vysoce postavených německých velitelů. Cestou válečné satiry se zas vydaly snímky Jak jsem vyhrál válku (1967), Hlava 22 (1970) a Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu od Stanleyho Kubricka (1964), jenž si pomocí černého humoru utahoval ze studené války a z hrozby jaderné války.

Snímek Tora! Tora! Tora! (1970), jenž věcně a bez patosu vylíčil útok na Pearl Harbor z pohledu obou válčících stran, vznikl v americko-japonské koprodukci a díky své vyváženosti a nestrannosti byl úspěšný i v Japonsku. Životopisně laděný film Generál Patton (1970), jenž líčil osudy jednoho z největších amerických vojevůdců, proměnil sedm z deseti oscarových nominací. Ve druhé polovině 70. let zpracovávaly různá témata druhé světové války např. filmy Orel přistává (1976), Divoké husy (1978), volné pokračování Děl z Navarone s názvem Oddíl 10 z Navarone (1978) nebo Příliš vzdálený most (1977), vyprávějící o největší výsadkové operaci v historii. Patetičnost a nabubřelost některých amerických válečných filmů ze 60. a 70. let naboural se svou komediální fraškou 1941 (1979) režisér Steven Spielberg, který později natočil i na šest Oscarů nominované válečné drama Říše slunce (1987), v němž vylíčil dění v japonském zajateckém táboře očima jedenáctiletého chlapce. V japonském zajateckém táboře se odehrával i film Veselé Vánoce, pane Lawrenci (1983) a na válku očima dítěte se díval též snímek Naděje a sláva (1987).

Krom toho bylo během těchto desetiletí natočeno i nemalé množství filmů, které se navracely k událostem první světové války. Z těch nejslavnějších lze zmínit např. silně protiválečný Kubrickův snímek Stezky slávy (1957), v němž se idealistický plukovník postavil proti absurdnímu jednání svých nadřízených, nebo epochálního a sedmi Oscary oceněného Lawrence z Arábie od Davida Leana (1962), ve kterém se válečné téma snoubilo s životopisným dramatem britského důstojníka, jemuž se podařilo sjednotit arabské kmeny v boji proti Turkům. Protiválečný film Johnny si vzal pušku (1971) natočil podle vlastního románu o zmrzačeném vojákovi Dalton Trumbo. Snímek Jacka Golda o letcích za první světové války Stíhači, na start (1976) zas nabídl vzdušné souboje dvouplošníků. Australské drama Petera Weira Gallipoli (1981) pro změnu odvyprávělo příběh o bojích na tureckém poloostrově z hlediska australsko-novozélandského armádního sboru.

 

Italské a španělské válečné filmy po druhé světové válce

V Itálii byly mnohé válečné filmy ovlivněny neorealismem, jenž reflektoval sociální realitu poválečné Itálie a zaměřoval se na autentické lokace a na příběhy ze života chudiny a dělnické třídy. Na konci druhé světové války tento trend pomohl ustanovit snímek o osudech obyčejných lidí v Němci okupovaném Římě s názvem Řím, otevřené město (1945), v němž z velké části vystupovali neherci a také děti, které symbolizovaly nadějnou budoucnost italské společnosti. Následoval mimo jiné povídkový snímek Paisa (1946) a později též Horalka (1960), vyprávějící o matce s dcerou, které uprchly z bombardovaného Říma do horské vesnické komunity. Za druhé světové války se odehrávaly např. filmy Byla noc v Římě (1960), Všichni domů (1960), Čtyři neapolské dny (1962) nebo později též Dvě tváře války (1981). Oproti tomu třeba snímky Velká válka (1959) nebo Na generálův rozkaz (1970) se navracely k událostem první světové války a Bitva o Alžír (1966) se zas věnovala bojům za nezávislost Alžírska v 50. a 60. letech.

Krom toho vznikl v Itálii čistě komerční válečný žánr zvaný „guerra“, jenž byl tvořen převážně brakovými akčně-dobrodružnými filmy zneužívajícími atraktivní válečná témata, viz např. Peklo v Normandii (1967), Pouštní mise (1969) nebo Válka v týlu nepřítele (1970). Laciné guerra filmy se ve stejné době natáčely i ve Španělsku, viz třeba Poslední tank (1969) nebo Komando špiónů (1970). Serióznějším španělským válečným filmům nicméně vévodila témata španělské občanské války a následného frankistického fašismu, která však byla řádně reflektována až po diktátorově úmrtí, tedy od druhé poloviny 70. let. Život za války a po válce zobrazovaly např. filmy Duch úlu (1973) nebo Bicykly jsou jen na léto (1984). Z dalších španělských válečných snímků lze zmínit především satirickou Kravičku (1985) nebo mnoha cenami oceněný film Ach, Carmelo! (1990).

 

Evropské válečné filmy po druhé světové válce z dalších zemí

Čestného Oscara a řadu dalších mezinárodních ocenění získalo francouzské válečné drama Zakázané hry (1952), jehož hrdiny byla dvojice dětí bavících se lehce morbidními hrami. Spousta dalších francouzských válečných filmů vznikala v mezinárodních koprodukcích, často s Itálií, Španělskem nebo se Západním Německem. Mezi ty nejznámější se řadí např. Taxi do Tobruku (1960), Karabiniéři (1963), Víkend na Zuydcoote (1964), Armáda stínů (1969), Stará puška (1975), Poslední metro (1980) nebo Mrchožrouti (1984). Oblíbené byly i francouzské válečné komedie Velký flám (1966), Bažanti (1971) nebo Kam se poděla sedmá rota? (1973). V Německu se úspěchu dočkaly filmy jako Most (1959) nebo Plechový bubínek (1979) a za zmínku stojí i východoněmecké snímky jako Hvězdy (1959), Případ Gleiwitz (1961), Nahý mezi vlky (1963) či Ten, který přišel (1985).

V Polsku byl jedním z hlavních představitelů válečného filmu režisér Andrzej Wajda, jenž proslul kupříkladu snímky Nezvaní hosté (1955), Kanály (1956), Lotna (1959), Samson (1961) nebo Krajina po bitvě (1970). Z dalších polských válečných filmů stojí za vyzdvihnutí např. Eroica (1957), Krzyz walecznych (1958), Rodný list (1961) nebo třídílná válečná komedie Jak jsem rozpoutal druhou světovou válku (1969). V Československu vznikla v rámci válečného žánru např. populární dvojice humoristických filmů Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957), zasazená do období první světové války, a poté mimo jiné snímky Kapitán Dabač (1959), Práče (1960), Smrt si říká Engelchen (1963) nebo Atentát (1964) a také film o československých letcích ve službách Britského královského letectva s názvem Nebeští jezdci (1968). Výrazný byl i pozdější protiválečný film Signum Laudis (1980), kritizující na pozadí dvou příběhů z první světové války zneužívání moci a fanatické slepé plnění rozkazů, a také v koprodukci s Polskem natočená Kukačka v temném lese (1984).

Z Jugoslávské produkce se nejvýrazněji zapsaly do historie především válečná dramata Bitva na Neretvě (1969), natočené jako pocta jugoslávským partyzánům bojujícím ve druhé světové válce, a Okupace v 26 obrazech (1978), v němž válka rozdělila trojici kamarádů z bohatých dubrovnických rodin. Opomíjet by se neměly ani snímky Dívka (1965), Diverzanti (1967), Jitro (1967), Krvava bajka (1969), Valter brani Sarajevo (1972) nebo Pád Itálie (1981). Za pozornost stojí i finský Neznámý voják (1955), jeho stejnojmenná předělávka z roku 1985 a také Zimní válka (1989). Dále kupříkladu švédská Hanba (1968), maďarská Pátá pečeť (1976), nizozemský Oranžský voják (1977) nebo též film Poznamenaní (1948), natočený krátce po druhé světové válce ve švýcarsko-americké koprodukci.

 

Sovětské válečné filmy

Nejslavnějším sovětským filmem němé éry byl Křižník Potěmkin (1925), který se zapsal do historie mimo jiné sugestivní scénou masakru na oděských schodech, a jehož režisér Sergej M. Ejzenštejn se stal jedním z hlavních představitelů sovětské montážní školy. K desátému výročí ruské říjnové revoluce pak Ejzenštejn natočil Deset dní, které otřásly světem (1927) a ze stejného důvodu vznikly též filmy Konec Petrohradu (1927) a Moskva v říjnu (1927). O dalších okamžicích ruské občanské války vypovídaly mimo jiné snímky Čapajev (1934) a Nezapomenutelný rok - Lenin v roce 1918 (1936) a později také např. Komisařka (1967), jejíž hrdinkou byla členka Rudé armády, rozervaná mezi revolučním fanatismem a mateřskými city. Díla natáčená během druhé světové války pak byla často ovlivněna propagandistickými záměry, běžné bylo zobrazoval patriotismus, chrabrost a odhodlání hrdinných ruských vojáků a německého nepřítele naopak očerňovat poukazováním na jeho zrůdné činy. Např. filmy Moskevské nebe (1944) či Nebeský louda (1945) vyprávěly o hrdinných sovětských letcích. Snímek Syn pluku (1946), pojednávající o sirotkovi schovaném pod křídly dělostřeleckého oddílu, zas cílil prostřednictvím svého dětského hlavního hrdiny na mladé diváky.

Oddaní vlastenci a nezlomní hrdinové z řad obyčejného dělnického lidu byli častým tématem i po válce – např. Příběh opravdového člověka (1948) líčil skutečnými událostmi inspirované drama sestřeleného pilota, který se dokázal po pádu na nepřátelské území navzdory těžkým zraněním dobelhat na svobodu. Od druhé poloviny 50. let však řada sovětských filmů pozbyla důrazu na vlastenectví a místo toho válku kritizovala a radikálně reflektovala její negativní dopady na krajinu, na společnost a na individuální osudy lidí. Kupříkladu ve filmu Michaila Kalatozova Jeřábi táhnou (1957) bylo na příběhu mladé moskevské ženy poukázáno na to, jak válka krutě zasáhla do života většiny populace, a v Osudu člověka od Sergeje Bondarčuka (1959) zas válka připravila takřka o vše otce od rodiny, jenž byl povolán na frontu. Obrazy země zdevastované válkou nabídla Balada o vojákovi od Grigorije Čuchraje (1959), jejíž mladý dobrosrdečný hrdina byl za zneškodnění nepřátelských tanků odměněn propustkou, kterou využil k daleké cestě za matkou. Režisér Andrej Tarkovskij se ve svém debutu Ivanovo dětství (1962) věnoval pro změnu příběhu jedenáctiletého chlapce, jemuž byla za války zavražděna matka.

Režisér Jurij Ozerov proslul epickými rozsáhlými kronikami, jimiž byla např. pětidílná filmová série Osvobození (1969-1971), sedmihodinové válečné drama Vojáci svobody (1977), šestihodinový epos Boj o Moskvu (1985) nebo tříhodinový Stalingrad (1990), který již nebyl nijak ideologicky zaujatý a na jednu z nejzásadnějších bitev druhé světové války nahlížel víceméně vyváženým pohledem. Výrazná byla též partyzánská trilogie režiséra Igora Gosteva tvořená snímky My se vrátíme (1974), Fronta v týlu (1977) a V týlu nepřítele (1981). Film Hořící sníh (1972) popisoval příběh ruských dělostřelců snažících se zničit německé tanky při obléhání Stalingradu. Snímek Blokáda (1974) obdobně pojednával o obléhání Leningradu. Pozoruhodným byl na Oscara nominovaný válečný film …a jitra jsou zde tichá (1972), v němž byl veliteli dobrovolnických oddílů přidělen vojenský pluk složený ze samých žen. Řady ocenění se dočkal i Bondarčukův film Bojovali za vlast (1975), věnující se ústupu sovětských vojsk před Němci mířícími ku Stalingradu, dále Vzestup režisérky Larisy Šepiťko (1977), vyprávějící o osudech dvou běloruských partyzánů v německém zajetí, a také drama Elema Klimova Jdi a dívej se (1985), jež líčilo válečné hrůzy z perspektivy čtrnáctiletého partyzána, jehož přibývající psychická traumata se postupně podepisovala na jeho fyzickém vzezření a proměňovala jej k nepoznání.

 

Válka ve Vietnamu

Téměř dvacet let trvající konflikt na území Vietnamu, v němž se Amerika výrazně angažovala, nebyl téměř až do jeho skončení v Hollywoodu nijak reflektován – filmařské odvětví bylo tou dobou v krizi a téma Vietnamu bylo navíc kvůli silným protestům ohledně účasti USA ve válce velmi citlivým tématem. Jednou z mála výjimek byl vlastenecký snímek Zelené barety (1968), jenž vznikl ještě během války, a který pojednával o plukovníkovi pověřeném úkolem unést vietnamského velitele. Komediálně laděný a na pět Oscarů nominovaný snímek Roberta Altmana M.A.S.H. (1970) se sice odehrával v Koreji, ale jinak byl jednoznačně narážkou na válku ve Vietnamu. Filmaři se však tomuto tématu začali pořádně věnovat až ve druhé polovině 70. let, přičemž vietnamské vojáky často ve filmech prezentovali stereotypně, přisuzovali jim přílišnou nelidskost a krutost, a vietnamské civilisty zas většinou pojímali jako pasivní oběti nebo prostitutky. V kontrastu proti tomu stál např. vietnamský film Divoké pole (1979), jenž přistupoval k nepřátelským Američanům naopak se shovívavostí a pochopením.

Mezi nejslavnější filmy z tohoto období se řadí kupříkladu pěti Oscary ověnčené psychologické válečné drama Michaela Cimina Lovec jelenů (1978), jež pomocí příběhu několika mužů traumatizovaných válečnými hrůzami vykreslovalo kontrast mezi idylickým životem před jejich nástupem do války a nesnadnou existencí plnou zklamání a skepse po jejich návratu, nebo na osm Oscarů nominovaná Apokalypsa Francise Forda Coppoly (1979), která přibližovala atmosféru válečného pekla ve vietnamské džungli prostřednictvím osudů amerického kapitána, pátrajícího po záhadně zmizelém tajuplném plukovníkovi. Komorní protiválečný snímek Hala Ashbyho Návrat domů (1978) se naopak válečné vřavě vyhnul, věnoval se totiž strastem vojáka a jeho ženy, která se během manželovy nepřítomnosti zamilovala do postiženého válečného veterána. Zásadním příspěvkem do žánru válečného filmu byla též Četa (1986), kterou její režisér Oliver Stone natočil na základě vzpomínek na vlastní působení v americké armádě na vietnamské půdě. K tematice Vietnamu se pak Oliver Stone vrátil ještě ve filmu o ochrnutém válečném veteránovi Narozen 4. července (1989) a v dramatu Nebe a země (1993). Do historie válečného filmu se zapsal i režisér Stanley Kubrick, a to se snímkem Olověná vesta (1987), jehož první polovina se odehrávala v drsném výcvikovém středisku námořní pěchoty a druhá již byla zasazena na vietnamskou frontu.

Z dalších filmů zabývajících se válkou ve Vietnamu lze zmínit např. snímek Rambo: První krev (1982), jehož hrdinou byl veterán, který se po návratu domů nebyl schopen přizpůsobit běžnému životu, a jeho výrazně akčnější pokračování Rambo II (1985), v němž explozivní pobíjení desítek komunistických nepřátel sloužilo Američanům jako lék na národní mindráky z prohrané války. Poté došlo mimo jiné i na Coppolovy Zahrady z kamene (1987), na Hamburger Hill od Johna Irvina (1987), na Velitele čety (1988) a Oběti války (1989) nebo na Dobré ráno, Vietname od Barryho Levinsona (1987), vyprávěné z perspektivy populárního hlasatele z armádního rozhlasu. Ve filmu Forrest Gump (1994), jenž proměnil šest ze třinácti oscarových nominací, byla válka ve Vietnamu zachycena z pohledu prosťáčka, který byl na své životní pouti vždy osobně přítomen u nejzásadnějších událostí americké historie od 50. do 80. let. Z pozdějších filmů pojednával o bojích ve Vietnamu např. Tábor tygrů (2000), Údolí stínů (2002), Nejvyšší pocta (2019), Danger Close: The Battle of Long Tan (2019) nebo Bratrstvo pěti (2020) v němž se čtveřice veteránů vracela po letech do Vietnamu s cílem najít ostatky svého padlého velitele a zakopaný zlatý poklad.

 

Ponorkové válečné filmy

Ponorkové filmy představují v rámci válečných filmů specifický sub-žánr, orientovaný na námořní operace odehrávající se pod mořskou hladinou. Zápletky takových filmů se točí okolo dění v ponorce a jejich postavy tvoří členové nepříliš početných posádek, čelících útokům nepřátelských plavidel, typicky torpédoborců či jiných ponorek. Ponorkové filmy běžně stojí namísto divoké válečné akce spíše na budování psychologického napětí, stupňovaného pomocí práce s atmosférou (klaustrofobické pocity ze stísněného prostoru, okolního tlaku a neustále hrozícího nebezpečí technické závady nebo mechanického poškození pláště), se zvukem (pípání sonaru, skřípění kovových spojů, více či méně vzdálené exploze hlubinných náloží…) a s tichem (neb posádka se obvykle snaží při střetu s neviděným nepřítelem ani nedutat). Většina ponorkových filmů se zaobírá událostmi první a zejména pak druhé světové války, leckteré se však odehrávají i během studené války. Mezi ponorkové filmy se řadí též neválečné filmy o ponorkách, spadající např. do žánru sci-fi.

Ponorky se objevovaly ve snímcích vznikajících už během první světové války a po jejím skončení, plnohodnotné ponorkové filmy se však začaly natáčet až o něco později. Například film Franka Capry Submarine (1928) vyprávěl o dvou bývalých přátelích, z nichž jeden uvízl v rozbité ponorce a druhý se jej coby zkušený potápěč vydal zachránit. Většina děje německého filmu Morgenrot (1933) se již odehrávala v útrobách ponorky, stejně jako v případě amerického filmu Johna Forda Ponorky hrozí (1938). Hrdinové britského snímku The Spy in Black (1939) si zas museli poradit s německými špiony a s kapitánem ponorky, který dostal za úkol potopit britskou flotilu. Během druhé světové války pak vznikaly ponorkové filmy jako Rychlé ponoření (1943), Směr Tokio (1943) nebo Příběh jedné z nich (1943), ale též čistě propagandistický 49th Parallel (1941). Po válce na sebe výrazně upozornily mimo jiné filmy Operace Pacifik (1951), Nad námi vlny (1955), Nepřítel pod hladinou (1957), Pluj tiše, pluj hluboko (1958) nebo Torpedo Run (1958).

Mezi ponorkové filmy odehrávající se během studené války se poté zařadily např. snímky Bedfordský incident (1965) či Ponorka na dně (1978) a později také Hon na ponorku režiséra Johna McTiernana (1990), jehož hlavní hrdina měl za úkol dokázat, že sovětské ponorce blížící se k USA velí ve skutečnosti kapitán toužící po emigraci, nebo Krvavý příliv Tonyho Scotta (1995), vyprávějící o vzpouře na nejničivější jaderné ponorce americké armády. K událostem druhé světové války se vrátil režisér Wolfgang Petersen ve svém německém válečném eposu Ponorka (1981), jenž byl nominován na pět Oscarů a dodnes platí za jeden z nejlepších ponorkových filmů v historii kinematografie. Krátce po přelomu tisíciletí byly natočeny filmy Ponorka U-571 (2000), akční příběh o pátrání po dešifrovacím přístroji Enigmě na palubě poničené německé ponorky, a K-19: Stroj na smrt (2002), pojednávající o snaze opravit jaderný reaktor v sovětské ponorce hrozící ničivou explozí. Z pozdějších počinů lze vyzdvihnout kupříkladu akční válečný film Útok z hlubin (2018) nebo méně akční drama Kursk (2018), inspirované skutečnou událostí z roku 2000, kdy došlo po náhlé explozi několika torpéd v ruské ponorce k jejímu potopení i s celou posádkou.

 

Čínské a japonské válečné filmy

V Číně se válečný žánr začal výrazněji prosazovat od přelomu 30. a 40. let, přičemž vznikající filmy byly obvykle silně vlastenecké, což ještě podtrhlo komunistické převzetí moci v roce 1949. Už třeba ve filmu Noví hrdinové a hrdinky (1950), líčícím boje rolníků v čínsko-japonské válce, byla hlavními protagonisty dvojice hrdinných venkovanů, revolucionářů a členů oslavované komunistické strany. O vítězných bojích čínské Lidové osvobozenecké armády vyprávěl též válečný snímek Od severu k jihu (1952). Silně propagandistická byla poté v nadcházejících desetiletích většina (nejen válečných) čínských filmů, od dramatu Battle on Shangganling Mountain (1956), zachycujícího hrdinská obětování čínských vojáků při bojích s Američany ve válce v Koreji, po film Sparkling Red Star (1974), natočený během Čínské kulturní revoluce.

Změna přišla až s válečným filmem One and Eight (1983), za nímž stála nová generace ideologicky nezatížených filmařů, zaměřující se na příběh, postavy a umělecké hodnoty filmu, čímž vydláždila cestu dalším snímkům, jako byly Wreaths at the Foot of the Mountain (1985) nebo Rudé pole (1987). Měnící se politickou situaci Číny vykreslilo na pozadí příběhu jedné rodiny válečné drama Huo zhe (1994), do druhé světové války byl zasazen děj filmu Hrdinové války (2007), jenž se snažil napodobit válečné filmy americké produkce, a snímek Nanking! Nanking! (2009) zas pojednával o masakru čínského lidu japonskými vojáky ve druhé polovině 30. let, k němuž se ostatně průběžně vracelo mnoho filmařů. Moderní válečné filmy jako Sky Hunter (2017), Operace Rudé moře (2018) nebo filmová série Wolf Warriors (od roku 2015) byly divácky úspěšné coby oddechové akční atrakce s vlasteneckým tónem, jehož cílem bylo prezentovat Čínu jako neporazitelnou mocnost, s níž si není radno zahrávat.

V Japonsku vznikaly za druhé světové války zejména propagandistické filmy, které však v následujícím desetiletí vystřídaly protiválečné filmy zaměřené na duchovně-pacifistická poselství (viz poetická Barmská harfa z roku 1956) a individuální lidské osudy (viz Ohně na planinách od téhož režiséra z roku 1959). Významným počinem byla monumentální šestidílná a téměř desetihodinová válečná freska Lidský úděl, natočená v letech 1959 až 1961 a líčící osudy mladého vojáka během druhé světové války. Tradičnějšími válečnými filmy byly oproti tomu např. snímky Japan’s Longest Day (1967) nebo The Battle of Okinawa (1971). S poválečnými traumaty zas pracovaly filmy Pod vlajkou vycházejícího slunce (1971), Děti Hirošimy (1952) nebo Děti z Nagasaki (1983). Válečná témata krom toho reflektovala i japonská anime tvorba, mimo jiné ve snímcích Bosý Gen (1983), Hrob světlušek (1988) či In This Corner of the World (2016).

 

Americké a britské válečné filmy v 90. letech

Poctou americké posádce proslulého bombardéru britského letectva za druhé světové války byl snímek Memphiská kráska (1990), jenž vynikl realisticky natočenými leteckými scénami. Do období druhé světové války byl zasazen též snímek Hlídka v Ardenách (1992) a také devíti Oscary ověnčené romantické válečné drama Anglický pacient (1996), v němž raněný voják vyprávěl ošetřovatelce své vzpomínky na události před válkou i během ní. Film Neila Jordana Michael Collins (1996) se zas točil kolem muže, jenž založil Irskou republikánskou armádu a dokázal sjednotit davy při bojích Irska o nezávislost. Odvaha pod palbou (1996) a komediálně stylizovaný snímek Tři králové (1999) byly pro změnu inspirovány válkou v Perském zálivu, stejně jako pozdější Mariňák režiséra Sama Mendese (2005), situovaný do sluncem zalité arabské pouště. Režisér Terrence Malick ztvárnil ve filmu Tenká červená linie (1998) bitvu Američanů s Japonci o tichomořský ostrov Guadalcanal, přičemž se nesoustředil tolik na válečnou vřavu, jako spíš na psychologický ponor do duší vojáků plných strachu a nejistoty.

Steven Spielberg, jehož velebený holocaustový film o obchodníkovi a zachránci stovek židů před koncentračními tábory Schindlerův seznam (1993) obdržel sedm Oscarů, slavil další úspěchy se snímkem Zachraňte vojína Ryana (1998), jenž proměnil pět z jedenácti oscarových nominací a vštěpil žánru válečného filmu moderní novátorskou formu. Výpravný příběh o záchranné misi uvozený takřka půlhodinovou, naturalistickou a na ruční kameru natočenou sekvencí vylodění v Normandii se stal i divácky velmi úspěšným a znovu oživil zájem o válečné filmy s tematikou druhé světové války. Tematicky na něj navázaly např. snímky Nepřítel před branami (2001), Hartova válka (2002) nebo Pearl Harbor (2001), v němž režisér Michael Bay smíchal zápletku o napadení známého havajského přístavu s příběhem o milostném trojúhelníku.

 

Americké a britské válečné filmy po roce 2001

Události z 11. září roku 2001 vedly k válce USA proti terorismu, která inspirovala mimo jiné film 30 minut po půlnoci (2011), vyprávějící o armádním zátahu na Usámu bin Ládina. O následné válce v Afghánistánu pojednávaly např. filmy Na život a na smrt (2013) nebo 12 hrdinů (2018) a válce v Iráku se pro změnu věnovaly snímky Posel (2009), Zelená zóna (2010), na šest Oscarů nominovaný Americký sniper (2014) a také šesti Oscary oceněné válečné drama Smrt čeká všude (2008), které se zabývalo životem armádních pyrotechniků. Válečné drama Ridleyho Scotta Černý jestřáb sestřelen (2001) se zaměřilo na osud elitní jednotky americké armády, která zásadně podcenila sílu nepřítele v chystané operaci v Somálsku. V různých afrických zemích se poté odehrávaly též snímky Slzy slunce z roku 2003 (Nigérie), Hotel Rwanda z roku 2004 (Rwanda), Bestie bez vlasti z roku 2015 (Libérie) nebo 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází z roku 2016 (Libye).

Během druhé světové války se odehrával děj filmů Enigma (2001), Odpor (2008) i na sedm Oscarů nominovaného Pokání (2007), které proslulo na jeden záběr natočenou scénou z pláže v Dunkerku a postmoderním meta-fikčním závěrem. Režisér Clint Eastwood natočil v roce 2006 dvojici filmů věnovanou bitvě na ostrově Iwo Jima – americký pohled na věc poskytl ve snímku Vlajky našich otců a japonskou perspektivu obsáhl v Dopisech z Iwo Jimy. Hlavním hrdinou filmu Valkýra od Bryana Singera (2008) byl válkou poznamenaný plukovník pověřený atentátem na Hitlera – přičemž Hitler se poté objevil i ve snímku Hanebný pancharti (2009) od Quentina Tarantina, který zavítal do vod alternativní historie, když v příběhu o vojenské jednotce specializované na zabíjení vysoce postavených nacistů zásadně pozměnil vývoj druhé světové války. Steven Spielberg se vrátil ve filmu Válečný kůň (2011) až do první světové války a natočil ji z perspektivy hlavního hrdiny – koně.

Ve filmu Kód Enigmy (2014), nominovaném na osm Oscarů, byl hlavním hrdinou matematik a kryptoanalytik Alan Turing, jehož tým zvládl během druhé světové války prolomit kód šifrovacího přístroje Enigma. Ke druhé světové válce se vracel též tankistům věnovaný snímek Davida Ayera Železná srdce (2014), Spojenci od Roberta Zemeckise (2016), v nichž manželskou dvojici britských válečných špionů rozervala vzájemná podezíravost, a na šest Oscarů nominovaná Nejtemnější hodina od Joea Wrighta (2017), která se zabývala osobností Winstona Churchilla. Dále třeba na osm sošek nominovaný a na divácké smysly útočící Dunkerk od Christophera Nolana (2017), jenž pojednával o evakuaci spojeneckých vojsk ze severu Francie, Bitva u Midway od Rolanda Emmericha (2019), předělávka stejnojmenného filmu z roku 1976, a Greyhound Aarona Schneidera (2020), který líčil příběh námořního kapitána v bitvě o Atlantik. O první světové válce zas vypovídalo na deset Oscarů nominované válečné drama Sama Mendese 1917 (2019), vyprávějící o cestě dvou vojáků za záchranou jednotky mířící do pasti nepřítele, které představovalo vizuální požitek podpořený opojnou kamerou zpřítomňující pomocí dlouhých záběrů čas a prostor.

 

Ruské, polské, francouzské a německé válečné filmy od 90. let

Režisér Nikita Michalkov získal Oscara za své poeticky melancholické drama z období stalinistických čistek Unaveni sluncem (1994), avšak v jeho volných pokračováních Unaveni sluncem 2: Odpor (2010) a Unaveni sluncem 3: Citadela (2011) se nečekaně vydal cestou spektakulárního válečného patosu. Po něm usiloval o zlatou sošku režisér Sergej Bodrov s komorním snímkem Kavkazský zajatec (1996), v němž samotářský horal zajal ve svém domě dva vojáky ve snaze vyměnit je za svého vězněného syna. Akčně-válečný film Válka (2002) se odehrával během čečenské války, film 9. rota (2005) se zas věnoval sovětsko-afghánské válce, film Kukuška (2002) vyprávěl o dvou zběhlých vojácích nacházejících útočiště u mladé Laponky na konci druhé světové války a Admirál (2008) se navracel až k dobám ruské občanské války. O dalších nejrůznějších událostech druhé světové války vyprávěly mimo jiné snímky Leningrad (2007), Brestská pevnost (2010), Bitva o Sevastopol (2015), Bitva o Moskvu (2016), Legenda jménem T-34 (2018) nebo Neznámá bitva (2019), z nichž většina se opírala především o co nejefektněji vyobrazenou akci.

Oceňovaným filmem Evropa, Evropa (1990), zabývajícím se osudy židovského mladíka vláčeného událostmi druhé světové války, na sebe výrazně upozornila polská režisérka Agnieszka Holland, která se pak ke stejnému období vrátila ještě ve filmu V temnotě (2011), vyprávějícím o skupině Židů schovávajících se před nacisty v městské kanalizaci. Velkou osobností polského válečného filmu byl nadále i režisér Andrzej Wajda, který po životopisně laděném snímku Korczak (1990) a po psychologickém dramatu Velký týden (1995) natočil velmi osobní film Katyň (2007), v němž zachytil masakr polských důstojníků sovětskou tajnou policií v roce 1940. Z dalších polských snímků odehrávajících se během druhé světové války stojí za vyzdvihnutí např. Joanna (2010), Kameny na pevnost (2014), Varšavské povstání (2014), Město 44 (2014) či Volyň (2016), pojednávající o etnických čistkách polského lidu vykonávaných ukrajinskými nacionalisty.

Z francouzské produkce zabodovalo na Oscarech válečné romantické drama Indočína (1992), situované do 30. let, kdy byl Vietnam francouzskou kolonií. O deset let později vznikl v koprodukci Francie, Německa, Polska a dalších zemí třemi Oscary ověnčený Pianista režiséra Romana Polanského (2002), zabývající se osudy židovského hudebníka v nacisty okupovaném Polsku a ve varšavském ghettu. Mezinárodně oceňované byly i francouzské Příliš dlouhé zásnuby (2004), odehrávající se za první světové války, stejně jako film Šťastné a veselé (2005), pojednávající o situaci v zákopech na Štědrý den v roce 1914. Do druhé světové války pak zavítaly mimo jiné francouzské filmy Síla odvahy (2008), Odsun (2010) nebo Z Paříže do Paříže (2017). V Německu vznikl film Stalingrad (1993), který se na slavnou bitvu u sovětského města díval z pohledu německého důstojníka a jeho strádající čety, a na východní frontě se odehrával i pozdější německý film Bílé peklo (2001). Opěvovanou senzací se stal německý Pád Třetí říše (2004), vyprávějící o posledních dnech Adolfa Hitlera v jeho úkrytu v berlínském bunkru. Úspěchu se dočkal i film o devítiletém židovském uprchlíkovi Běž, chlapče, běž (2013) a také snímek Kapitán (2017), líčící příběh vojáka, jenž se vydával za důstojníka a pozvolna propadl opojení mocí.

 

Válečné filmy od 90. let z ostatních evropských zemí

Španělský snímek Libertarias (1996) realisticky vykreslil občanskou válku ve Španělsku z pohledu ženského revolučního hnutí a do stejného období byl zasazen i děj filmů Země a svoboda (1995), Balada o smutné trumpetě (2010) a Než skončí válka (2019). Válečné drama Nepřátelská zóna (2017) se pro změnu věnovalo španělským jednotkám bojujícím v Afghánistánu. V Itálii zas slavil největší úspěch třemi Oscary oceněný komediálně-válečný snímek Život je krásný (1997), v němž židovský číšník před svým malým synkem předstíral, že jejich pobyt v koncentračním táboře je ve skutečnosti součástí hry zorganizované k jeho narozeninám. Úspěšná byla též Maléna (2000), zabývající se osudy mladé válečné vdovy v okupované Itálii a dospívajícího chlapce, jenž se stal posedlý její krásou. Z maďarské válečné tvorby se dařilo mimo jiné snímkům Člověk bez osudu (2005) nebo Velký sešit (2013), zdaleka největší ohlas však vyvolal oscarový a formálně vynalézavý Saulův syn (2015), jenž syrově a naturalisticky vykreslil hrůzy holokaustu z pohledu židovského vězně snažícího se v koncentračním táboře pohřbít tělo dospívajícího chlapce.

V České republice se po vzoru filmu Copak je to za vojáka (1987) uchytily na počátku 90. let další komedie z prostředí účastníků povinné vojenské služby Tankový prapor (1991) a Černí baroni (1992). Později se dočkalo značného věhlasu válečnému dramatu o československých letcích ve službách Britského královského letectva Tmavomodrý svět (2001) a také filmu Tobruk (2008), jenž se věnoval československým vojákům účastnících se za druhé světové války bojů v lybijské poušti. Několik českých snímků se zabývalo atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha a následnou nacistickou odplatou, mezi nimi např. Protektor (2009), Lidice (2011) nebo Anthropoid (2016), natočený v koprodukci s Velkou Británií a Francií. Mezinárodního úspěchu dosáhl též film Nabarvené ptáče (2019), v němž byl na pozadí příběhu o strastiplném putování malého chlapce po východní Evropě znázorněn stav společnosti poznamenané druhou světovou válkou.

Dánským hitem bylo vztahové drama Bratři (2004), točící se kolem traumatu, které si jeden z jeho hrdinů přivezl po návratu domů ze svého zajetí v Afghánistánu, a později také válečné drama V písku - Příslib svobody (2015), věnující se události z konce druhé světové války, kdy dánská armáda přinutila německé zajatce odstraňovat nášlapné miny z dánského pobřeží. V Norsku zas zabodoval letecký válečný film Kříž cti (2012), natočený v koprodukci se Švédskem. Značného věhlasu se dostalo srbskému filmu režiséra Emira Kusturicy Underground (1995), jenž byl válečnou freskou jugoslávského lidu, Oscarem oceněné Zemi nikoho od Danise Tanoviće (2001), satirickému příběhu několika znepřátelených vojáků a jedné nášlapné miny z války v Bosně, i nizozemské Černé knize Paula Verhoevena (2006), jejíž hrdinkou byla židovská členka odboje, která dostala za úkol vetřít se do přízně velitelů gestapa. V rozsáhlé mezinárodní koprodukci vznikla dvojice filmů natočená Stevenem Soderberghem, Che Guevara (2008) a Che Guevara: Partyzánská válka (2008), věnovaná kubánské revoluci, postavě známého partyzánského revolucionáře a též jeho guerillovým bojům v Bolívii.

 

Válečné televizní seriály

V 50. letech patřily k nejpopulárnějším americkým válečným pořadům seriály Navy Log (1955-1958), zabývající se příběhy amerického námořnictva během druhé světové války, a The Silent Service (1957-1958), popisující osudy členů ponorkové posádky. V 60. letech na ně navázaly seriály popisující boje vojáků válčících za druhé světové války v různých koutech Evropy The Gallant Men (1962-1963), Combat! (1962-1967) či letecký 12 O’Clock High (1964-1967), a do popředí se začaly dostávat též komediálně-válečné seriály a sitkomy jako McHale’s Navy (1962-1966), Hogan’s Heroes (1965-1971) nebo britský Dad’s Army (1968-1977). V 70. letech se stal fenoménem válečný sitkom M.A.S.H. (1972-1983), sledující příhody z mobilní vojenské nemocnice ve válce v Koreji. Populární byl též dramatický válečný seriál Letka černých ovcí (1976-1978) a britský seriál Wings (1977-1978), vyprávějící o pilotovi bojujícím v první světové válce. Z 80. let stojí za zmínku např. sedmidílná minisérie Vichry války (1983) a také dvojice seriálů zabývající se válkou ve Vietnamu, Četa v akci (1987-1990) a China Beach (1988-1991).

Nebývalou událostí se stala výpravná desetidílná série Bratrstvo neohrožených (2001), která realisticky zobrazovala osudy elitní jednotky americké armády během druhé světové války, a ustanovila novou laťku pro kvalitu televizní produkce. Navázaly na ni především seriál Jednotka zvláštního určení (2006-2009), minisérie Generation Kill (2008), zasazená do období počátku americké invaze v Iráku, a desetidílný The Pacific (2010), pokrývající události po útoku na Pearl Harbor. Následný nárust televizní a internetové VOD produkce vedl např. ke zrodu seriálů Our Girl (2014-2020), Seal Team 6 (2017-2018), Tým SEAL (od roku 2017), Ponorka (od roku 2018), Hlava 22 (2019) nebo Liberator: Operace Avalanche (2020).

Filmmaniak