Stalingrad

Oproti pozdějšímu německému Stalingradu z roku 1993 je tohle takové míň životné, zejména bojové scény nebo obrazy zkázy města a utrpení jeho civilních obyvatel. Totéž se vlastně dá i říct o jednotlivých hlavních postavách, kterým je obtížné jejich chování a určité naivní nadšení věřit. Na druhé straně co se týče chronologie bitvy a třeba Stalinových chyb, vcelku mi to přišlo jako odpovídající. (20.12.2023)

Ozerovův Stalingrad se do velké míry podobá poválečnému filmovému zpracování bitvy o Stalingrad, podobně dokumentární vzezření zobrazující posloupnost událostí prostřednictvím plánů vojenských akcí zkombinovaných s bojovými záběry a scénami politických jednání. Liší se ale díky už částečně díky uvolněnějším politickým poměrům v Sovětském svazu. události, jako zabití mladíka Chruščovovým synem nebo zabíjení vojáků a důstojníků z vlastních řad za útěk z bitvy. Na druhou stranu se nevyhýbá kritice spojeneckých vojsk a karikování Winstona Churchilla, jako tomu bylo např. u Pádu Berlína. Komické je i symbloické znázornění slabosti Angličanů oproti Rusům ve scéně popíjení osobních strážců Stalina a Churchilla. Ani sám Stalin se neprojevuje jako neomylný vojevůdce, když se se svými poradci zmýlil ve vyhodnocování německých úmyslů ohledně směru útoku. O dva roky novější německý film o bitvě o Stalingrad má hlavní devízu v tom, že má divák možnost se ztotožnit s obyčejným vojákem, což mě osobně u Ozerovova eposu se nepodařilo. (31.03.2008)

Nejdřív zaútočíme na střed, potom nepřítele obklíčíme a pak obětujeme obě křídla. Přístup obou "hlav pomazaných" mi připomínal strategii generála v Šíleně smutné princezně. Záběr na mapu, záběr na pole, vojáci jedné a druhé strany někam jdou (jedou) a člověk zjišťuje, že se opět v bitvě ztratil. Krátké průstřihy do osobních životů postav nedokázaly předstírat, že film má kromě bojů nějaký děj. K přemýšlení mě přiměla jediná postava, Ivan, vlastně spíš představitel Ivana. Uvažovala jsem o tom, jestli umí doopravdy střílet. (18.01.2011)

Dvoudílný válečný film, kterým Ozerov dokompletoval svoji Velkou vlasteneckou válku. Vzhledem k roku vzniku zde už nevidíme Stalina jako hodného strýčka, který naslouchá svým generálům, ale jako diktátora, který se nebojí jít do konfliktu s Žukovem, který vydává proslulý rozkaz číslo 227: "Ani krok zpět" a tím pádem střílení do vlastních vojáků. Je to pěkné vidět pravdivější sovětské podaní svých dějin. Film jako takový je rozdělen na dvě části. První a slabší, pojednává o počátcích operace Blau, není až tak vojenská, jak by někdo mohl čekat. Druhá ovšem naplno ohromí samotnou bitvou o Stalingrad. Bylo vidět, že tvůrci si pohráli s ateliéry rozbořeného města, Rudého náměstí nebo nádraží. Škoda jen některých záběrů převzatých z Boje o Moskvu. Samozřejmě řežbu jako v Nepříteli před branami nečekejte, Rusové to holt točili po svém, ale jejich Stalingrad už není komunistická propaganda, což z něj děla slušný válečný film, který rozhodně neurazí. (10.08.2015)

Jeden z poslednich Ozerovových režijních činů představuje v rámci ruských poměrů nezaujatý, vyvážený, vlastně evropský pohled na přelomovou bitvu druhé světové války. Právě univerzálnost tohoto záběru víceméně zcela překrývá některé některé nedůslednosti filmové realizace. Je až neuvěřitelné, jak skvěle zastoupil zmizelý starý most zříceniny ruského povolžského historického města. (28.02.2008)