Paisà

Realistický pohled na osvobozování Itálie s působivým využitím lokací poničených válkou, největší míry neorealismu je dosaženo v poslední povídce z pádské delty. První a třetí povídka jsou pro mě nejpůsobivější, druhá polovina snímku je však trochu zdlouhavější, hlavně povídka z kláštera vystavěná kolem jednoduché myšlenky. (02.06.2009)

Jedno ze stěžejních děl italského neorealismu, zejména toho se zřetelem k válečné minulosti či takřka přítomnosti. Šest jedinečných, hluboce realistických příběhů především o tragédií italského národa z civilního pohledu - tragédii žen různé kvality (1. příběh) nebo i tragédie dětské (2. příběh).. (04.05.2005)

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

V pořadí druhý poválečný film Rosselliniho, určitě klasické dílo neorealismu. Šest epizod budí dojem přímo natáčených dokumentů bezprostředně ve válečné vřavě. Kdybychom hledali paralelu v naší kinematografii třetí republiky, asi nejblíže by stála ULOUPENÁ HRANICE režiséra Jiřího Weisse. Drcené lidské osudy, smrti, o kterých nikdo se stoprocentní jistotou nemůže říci, že byly spravedlivé a nutné, to všechno jen dále zesiluje syrovost pohledu, který se sice nemá za co schovat, a vyjevuje proto skutečnost v její nezahalené podobě, ale současně nedokáže - a asi ani nechce - kamuflovat neexistující černobílou interpretaci. Jen z hodně velké dálky je vidět citlivá režisérova ruka, která s úspěchem integrované syrovosti dává i jiný než stroze dokumentární záběr. Klasické nadčasové dílo, jež by mělo být propagováno mnohem více. Právě pro svou klasičnost a nic nepředstírající syrovost. (20.10.2007)