Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Posledné recenzie (564)

plagát

Duna: Časť druhá (2024) 

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů.

plagát

Mŕtvy muž (1995) 

Dneska jsem se o tomto Jarmuschově filmu bavil s kolegyní antropoložkou, která se na něj (brzy po)dívá ze své odborné perspektivy, neboť jej bude uvádět i při veřejné projekci našich studentů. A když jsem následně nakoukl sem - veden zvědavostí, kterak si stojí u současného publika -, lehce mě překvapilo, že jsem před sedmi lety nenasdílel svůj svůj video-úvod k MRTVÉMU MUŽI. Chci věřit, že je v něm dodnes několik fajn nápadů, pročež tak i s oním časovým odstupem činím. :)

plagát

Pred súmrakom (2004) 

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ.

Posledné hodnotenia (6 840)

Animatrix: Neznámé území (2003)

16.03.2024

Animatrix: Detektivní příběh (2003)

16.03.2024

Animatrix: Poslední let Osirise (2003)

16.03.2024

Animatrix: Dětský příběh (2003)

16.03.2024

Umberto Eco –⁠ Knihovna světa (2022)

10.03.2024

Pán Dokonalý (2015)

09.03.2024

Land of Bad (2024)

08.03.2024

Duna: Časť druhá (2024)

02.03.2024

Madame Web (2024)

21.02.2024

Reklama

Posledný denníček (24)

Záznam mé přednášky o kořenech (české) filmařiny tváří tvář výzvě celovečerního vyprávění

NA TÉTO ADRESE nově najdete záznam první ze dvou dlouhých přednášek, které jsem letos na Letní filmové škole v Uherském Hradišti pronesl: „Celovečerní“ tvůrčí problém aneb kořeny českého filmového vyprávění. Záleželo mi na ní ještě víc než obvykle, protože jsem mohl konečně veřejně vysvětlit mnohé z východisek, otázek a dosavadních výsledků mého stále probíhajícího výzkumu české kinematografie. Zatímco v úvodu se věnuji obecnější problematice psaní estetických dějin českého filmu a proč se vůbec dějinám českého filmu věnovat, následně se zaměřuji na svůj vlastní výzkum dějin české kinematografie do roku 1925 a nakonec na možnosti jejího dělení, porozumění i vysvětlení skrze trojici tzv. uměleckých světů, které jsem identifikoval. 

V centru mého výkladu stojí otázky spojené s unikátní uměleckou výzvou, jež byla pro tehdejší tvůrce nová a s níž se museli nutně vyrovnat: Jak (může) vyprávět celovečerní film? Jak přitom na základě své analýzy tvrdím, každý z těchto tří uměleckých světů, tj. skupin soustavně spolupracujících filmařů, přišel s jinými postupy a způsoby, jak lze celovečerní film coby vyprávění pojmout. Svou soustavnou prací během několika let (1918-1925) přitom vytvořili trojici paralelních modelů, s jejichž dědictvím se možná potkáváme dodnes - a které tak můžeme chápat jako základ narativních možností tradice českého filmového vyprávění.

Podle pozdějších komentářů lidí v publiku byla přitom přednáška plně srozumitelná i tehdy, pokud jste žádný český němý film nikdy neviděli, což bude spíše běžnější než naopak, obávám se. :) Přednáška byla spojená s celou sekcí, již jsem dramaturgicky připravil a uvedl - a sice mou vysněnou veřejnou prezentací českých němých filmů, z nichž drtivou většinu posledních skoro sto let nikdo veřejně neviděl a jež se i díky mému výzkumnému projektu dočkaly digitalizace (za což pochopitelně vděčím vstřícnosti Národního filmového archivu). Jeden z nich, DRVOŠTĚP (1922) Karla Lamače, se navíc momentálně dostane i do programů českých Filmových klubů!

Takže kdo chce, může se se mnou vydat na stoletou cestu časem do minulosti české filmařiny!

Záznam mé přednášky o kořenech (české) filmařiny tváří tvář výzvě celovečerního vyprávění

Ovládací panel
7. naj používateľ Česko
4 430 bodov