Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Posledné recenzie (562)

plagát

Pred súmrakom (2004) 

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ.

plagát

Ferrari (2023) 

Mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání. Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Tentokrát nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil svůj nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější film. Film, k němuž na svém blogu po prvním zhlédnutí předkládám soubor dílem analytických, dílem interpretačních cinefilních postřehů... určených těm, kdo už jej viděli.

plagát

Vojnové hry (1983) 

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá!

Posledné hodnotenia (6 833)

Duna: Časť druhá (2024)

02.03.2024

Madame Web (2024)

21.02.2024

Oceán ohňa (2004)

21.02.2024

Zóna záujmu (2023)

19.02.2024

Argylle: Tajný agent (2024)

13.02.2024

Válečné tajnosti pražské (1926)

13.02.2024

Hrozba smrti (1989)

10.02.2024

Metóda Markovič: Hojer - Ženská obeť (2024) (epizóda) (E02)

03.02.2024

Metóda Markovič: Hojer - Možnosť liečby (2024) (epizóda) (E01)

03.02.2024

Reklama

Posledný denníček (24)

Záznam mé přednášky o kořenech (české) filmařiny tváří tvář výzvě celovečerního vyprávění

NA TÉTO ADRESE nově najdete záznam první ze dvou dlouhých přednášek, které jsem letos na Letní filmové škole v Uherském Hradišti pronesl: „Celovečerní“ tvůrčí problém aneb kořeny českého filmového vyprávění. Záleželo mi na ní ještě víc než obvykle, protože jsem mohl konečně veřejně vysvětlit mnohé z východisek, otázek a dosavadních výsledků mého stále probíhajícího výzkumu české kinematografie. Zatímco v úvodu se věnuji obecnější problematice psaní estetických dějin českého filmu a proč se vůbec dějinám českého filmu věnovat, následně se zaměřuji na svůj vlastní výzkum dějin české kinematografie do roku 1925 a nakonec na možnosti jejího dělení, porozumění i vysvětlení skrze trojici tzv. uměleckých světů, které jsem identifikoval. 

V centru mého výkladu stojí otázky spojené s unikátní uměleckou výzvou, jež byla pro tehdejší tvůrce nová a s níž se museli nutně vyrovnat: Jak (může) vyprávět celovečerní film? Jak přitom na základě své analýzy tvrdím, každý z těchto tří uměleckých světů, tj. skupin soustavně spolupracujících filmařů, přišel s jinými postupy a způsoby, jak lze celovečerní film coby vyprávění pojmout. Svou soustavnou prací během několika let (1918-1925) přitom vytvořili trojici paralelních modelů, s jejichž dědictvím se možná potkáváme dodnes - a které tak můžeme chápat jako základ narativních možností tradice českého filmového vyprávění.

Podle pozdějších komentářů lidí v publiku byla přitom přednáška plně srozumitelná i tehdy, pokud jste žádný český němý film nikdy neviděli, což bude spíše běžnější než naopak, obávám se. :) Přednáška byla spojená s celou sekcí, již jsem dramaturgicky připravil a uvedl - a sice mou vysněnou veřejnou prezentací českých němých filmů, z nichž drtivou většinu posledních skoro sto let nikdo veřejně neviděl a jež se i díky mému výzkumnému projektu dočkaly digitalizace (za což pochopitelně vděčím vstřícnosti Národního filmového archivu). Jeden z nich, DRVOŠTĚP (1922) Karla Lamače, se navíc momentálně dostane i do programů českých Filmových klubů!

Takže kdo chce, může se se mnou vydat na stoletou cestu časem do minulosti české filmařiny!

Záznam mé přednášky o kořenech (české) filmařiny tváří tvář výzvě celovečerního vyprávění

Ovládací panel
7. naj používateľ Česko
4 429 bodov