Douglas

NA TÉTO ADRESE nově najdete záznam první ze dvou dlouhých přednášek, které jsem letos na Letní filmové škole v Uherském Hradišti pronesl: „Celovečerní“ tvůrčí problém aneb kořeny českého filmového vyprávění. Záleželo mi na ní ještě víc než obvykle, protože jsem mohl konečně veřejně vysvětlit mnohé z východisek, otázek a dosavadních výsledků mého stále probíhajícího výzkumu české kinematografie. Zatímco v úvodu se věnuji obecnější problematice psaní estetických dějin českého filmu a proč se vůbec dějinám českého filmu věnovat, následně se zaměřuji na svůj vlastní výzkum dějin české kinematografie do roku 1925 a nakonec na možnosti jejího dělení, porozumění i vysvětlení skrze trojici tzv. uměleckých světů, které jsem identifikoval. 

V centru mého výkladu stojí otázky spojené s unikátní uměleckou výzvou, jež byla pro tehdejší tvůrce nová a s níž se museli nutně vyrovnat: Jak (může) vyprávět celovečerní film? Jak přitom na základě své analýzy tvrdím, každý z těchto tří uměleckých světů, tj. skupin soustavně spolupracujících filmařů, přišel s jinými postupy a způsoby, jak lze celovečerní film coby vyprávění pojmout. Svou soustavnou prací během několika let (1918-1925) přitom vytvořili trojici paralelních modelů, s jejichž dědictvím se možná potkáváme dodnes - a které tak můžeme chápat jako základ narativních možností tradice českého filmového vyprávění.

Podle pozdějších komentářů lidí v publiku byla přitom přednáška plně srozumitelná i tehdy, pokud jste žádný český němý film nikdy neviděli, což bude spíše běžnější než naopak, obávám se. :) Přednáška byla spojená s celou sekcí, již jsem dramaturgicky připravil a uvedl - a sice mou vysněnou veřejnou prezentací českých němých filmů, z nichž drtivou většinu posledních skoro sto let nikdo veřejně neviděl a jež se i díky mému výzkumnému projektu dočkaly digitalizace (za což pochopitelně vděčím vstřícnosti Národního filmového archivu). Jeden z nich, DRVOŠTĚP (1922) Karla Lamače, se navíc momentálně dostane i do programů českých Filmových klubů!

Takže kdo chce, může se se mnou vydat na stoletou cestu časem do minulosti české filmařiny!

NIKDO MNE NEMÁ RÁD, jeden z (nejen) mých vůbec nejmilovanějších filmů, se čerstvě objevil na HBO MAX aneb dodnes si živě vzpomínám, jak jsem pro sebe koncem devadesátých let právě Francoise Truffauta objevil nejen jako kritika a dotazovatele v geniálních ROZHOVORECH HITCHCOCK-TRUFFAUT, ale právě coby filmového tvůrce. 

Spolužák ze střední školy mi totiž jednoho pátku na kazetě přinesl AMERICKOU NOC, kterou jsem během víkendu fascinovaně viděl snad devětkrát a hned v pondělí po škole běžel do videotéky JAMU, kde jsem si poprvé pustil právě Truffautův (dílem autobiografický) debut NIKDO MNE NEMÁ RÁD... třikrát za sebou. 

Je pozoruhodné, že zatímco velká část Truffautovy následující tvorby je spjata s destruktivními milostnými vztahy, neschopností vzdorovat vášni a nadvládou pudů nad raciem, čemuž jsem tehdy nerozuměl (a moc se na tom nezměnilo), právě tyto dva snímky pracují spíše s každodenností, banalitou nedorozumění, pocity vyděděnosti - ale hlavně s láskou k filmu a literatuře.

V obou je přitom nějak přítomna i ona touha po vášnivé lásce i láskou řízené zkraty, ale tyto jsou zarámovány právě nějakou zastřešující institucí: školou/rodinou (NIKDO MNE NEMÁ RÁD) či kinematografií/štábem (AMERICKÁ NOC). Na velké vášně se spíše kouká či se o nich točí, ač Lleaudův hrdina se je snaží i žít, leč dosahuje toliko směšných gest, čímž je dílem nesnesitelný i strašně snadno pochopitelný.

Tak či onak, právě podmanivá, unikavá i nebezpečná moc umění - zejména kinematografie a literatury - je tu více než kde jinde v Truffautovi určující energií. Obdivovat přitom lze nejen onu tematickou, (přiznejme si to) svého druhu fetišistickou rovinu obou filmů, nýbrž i jejich povahu jako uměleckých děl, citujících různé kinematografické tradice, dynamicky měnících rytmus a nabízejících podmanivé montážní sekvence.

Ba co víc, portrét vnímavého chlapce, který žije v nemilující rodině, s nastupující pubertou směšně revoltuje a na konci se snaží uprchnout... kam vlastně?, je podobně jako příběh štábu o řadu let později suverénně uchopen coby komplexní narativní mozaika každodenních banalit, napříč dny jdoucích motivických sérií a zastřešujících, často spíše emocionálně než kauzálně vystavěných osobních příběhů. 

A zatímco ono odzbrojující okouzlení AMERICKOU NOCÍ u mě žel s přibývajícími léty trochu pominulo, NIKDO MNE NEMÁ RÁD pro mě ze své síly nepozbylo vůbec nic, ať už mluvím o celkové struktuře, anebo o konkrétních drobnostech od chlapce bojujícího s inkoustem přes bolestivou dvojici balzacovských scén či vigovské opouštění učitele na vycházce městem až po legendární závěrečný pohled. 

Takže kdo jste neviděl, doporučuji vám zamířit na HBO MAX!

Oslovili mě z Českého rozhlasu Vltava, jestli bych si nepřipravil a nenačetl esej do cyklu "K čemu je dobré dobré umění?". Dlouho jsem se bránil, ale nakonec podlehl a rozhodl se pojmout svůj osmiminutový příspěvek nikoli jako obecnou úvahu nad potřebou uměleckých filmů na výši, jak by možná bylo lze očekávat, nýbrž jako úvahu nad obdobími krize, vztahem mezi řemeslem a uměním, (současnou) populární kinematografií - a rolí filmů na streamovacích platformách.

K poslechu už jen do sobotního rána. 

"FILMAŘI, POPULÁRNÍ FILMY... A OBDOBÍ MOŽNÉ KRIZE"

Na své knížce o vyprávění v (nejen) televizních seriálech jsem soustavně pracoval přes deset let a v prodeji je už přes pět let. Ba co víc, soudě z dostupných dat se k mé radosti nejen prodává, nýbrž i čte. Po půli dekády jsme se nicméně s nakladatelem dohodli, že dáme SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ: ROZBOR MOŽNOSTÍ SERIÁLOVÉHO VYPRÁVĚNÍ k dispozici rovněž zdarma online: TADY.

Jelikož mají SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ čtvercový formát, dva sloupce a stovky obrázků, je samozřejmě pohodlnější číst je ve fyzické podobě, jež je stále k sehnání. Ale to už nechám na čtenářích, k nimž se dostanou kupříkladu právě díky své elektronické podobě a kteří o nich možná dodnes vůbec nevěděli, protože na ně v knihkupectví nenarazili.

Podobný typ monografií to má samozřejmě trochu těžké. Kniha na jedné stranu  pojednává o populárním fenoménu televizních seriálu, což by mohlo být její plus, ale intelektuálové se jí kvůli tomu vyhnou. Na druhé straně o něm však pojednává způsobem, který se běžnému diváctví vymyká, nesestavuje žebříčky, nechce hodnotit a jde napříč mnoha podobami děl. 

Co navíc vím, leckoho odradil zejména první blok knihy (SERIALITA JAKO SOUSTAVA), jenž je značně teoretický a vysvětluje abstraktní vztahy, které možná trápí mě a další analytiky vyprávění, leč většině světa jsou srdečně fuk. Z odborného hlediska jej nešlo vynechat, ale vždycky mě mrzelo, když jsem se to dověděl. Takový čtenář se totiž nedostal k druhému bloku knihy (SERIALITA JAKO REJSTŘÍK MOŽNOSTÍ), který by jej - jak věřím - mohl naopak velmi zaujmout.

Právě dvojici kapitol o seriálovém vyprávění jako rejstříku uměleckých alternativ, jak pracovat s naší pozorností, totiž považuji za těžiště knihy. Dílo jako zdroj otázek, které nás tvůrci nabádají si klást, abychom si udrželi zájem o další vývoj - a dílo jako střetávání se oblastí světa. S jakými strategiemi a taktikami tvůrci pracují?

Kohokoli, kdo se na seriály především kouká a kdo se nijak zvlášť netrápí abstraktními otázkami spojenými se systematickou teorií vyprávění a fikce, směřuji proto po úvodu rovnou k druhému bloku knihy. A naopak, čtenáře zaujaté teoretickými disputacemi směřuji i k poznámkám na konci, kam jsem většinu debat umístil.

Chci věřit, že ve svém online životě najdou SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ nové čtenáře a umožní jim vidět (nejen) televizní seriály novým, snad i vzrušujícím způsobem. Žijeme ostatně v éře seriálů, s nimiž se setkáváme nejen v televizi a v komiksech, ale i v kinech, na streamu či v literatuře. Jejich světy pokračují všude kolem nás.

A na závěr prosba: Sdílejte, i když to nikdo nesmaže!

Přednáška o filmových seriálech, kterou jsem pronesl na letošním ročníku Letní filmové školy a již se rozhodli i zaznamenat (i obrazově, nenechte se zmást prvními vteřinami), zavedla posluchače hluboko do dějin kinematografie - a přesto říká leccos i o kinematografii současné. Se vzestupem komiksových filmů totiž právě zažíváme již pátou velkou seriálovovou vlnu kinematografických dějin.

Současná seriálová vlna se nicméně v řadě ohledů blíží té první, o které hovořím v přednášce. Ta probíhala zejména v teprve se rodící se či velmi mladé hollywoodské kinematografii na jedné straně a v tehdy velmi mocné francouzské kinematografii na straně druhé. A jako taková je propojena s řadou dalších významných jevů tehdejší éry, např. nástupu celovečerního filmu.

Jak vysvětluji, pojetí seriálu se v Americe a ve Francii hned v několika ohledech významně odlišovalo. i první seriálová éra našla svého velkého umělce: Louise Feuillada. Jak vysvětluji v poslední části přednášky, tento neuvěřitelně plodný, talentovaný a eruptivně tvořivý umělec zdaleka nenatočil jen FANTOMASE, UPÍRY či JUDEXE.

Každá přednáška je pochopitelně živá událost - a jako taková se nevyhne přeřekům, nepřesnostem a nejasnostem. Celý záznam navíc působí trochu mrtvolně, protože zvuk se snímal výhradně z jednoho ručního mikrofonu, takže bohužel není slyšet sebemenší reakce publika... a to včetně hlasitě pronášených dotazů z první řady.

Věřím nicméně, že i tak se zájemci dozví o seriálové historii ledacos nového... Moje žena říká, že o němých filmech ode mě mnohem raději poslouchá, než se na ně kouká. Takže kdoví, třeba bude výklad o raných filmových dějinách zajímavý i pro ty z vás, jejichž setkání s němou kinematografií byla dosud spíše sporadická či rozpačitá. ;)

Jak možná někteří zaznamenali, před měsícem jsem se na celé dvě hodiny (prostřednictvím domácí kamery) sešel a popovídal si s Petrem Cífkou alias Civalem v rámci jeho talkshow na stránkách MovieZone.cz.

Ty kdysi spoluzaložil a i po dlouhých patnácti letech od svého vzniku představují nejen velmi živý populární časopis o filmu, ale především partu pořád stejně nadšených filmových psavců kolem. Partu, s níž jsem ostatně před ještě delšími dvaceti lety jako (stejně) mladé ucho začínal psát na stejných webech, potkával se ve stejných kinech a diskutoval ve stejných hospodách.

Generační spřízněnost i společné začátky ostatně do rozhovoru vnesly témata z mého mládí, na která jsem vlastně zapomněl... případně bych na ně raději zapomněl. Povídali jsme si o filmech a o psaní o nich, o generační proměně filmových nadšenců, o filmové vědě, o filmových režisérech od Spielberga, Scorseseho, Hitchcocka a Finchera přes Dreyera až k Taušovi - i o tom, jak jsem coby náctiletý filmový nadšenec s sebou nosíval bič. ;)

Jak vidno a slyšno, mnohokráte jsem zapochyboval, že naše povídání může někoho zaujmout... ale světe-div-se, setkalo se s příznivějšími ohlasy, než jsem se vůbec odvážil očekávat. Každopádně Petrovi děkuji za pozvání, redakci MovieZone za jejich soustavnou práci... a nám všem přeji brzký návrat do kin.

V novém čísle časopisu ILUMINACE vyšla má rozsáhlá programová studie "Česká kinematografie jako regionální poetika", v níž vycházím ze svého dlouhodobého výzkumu - a formuluji důležitost, možnosti, omezení a ambice výzkumu mnohem dlouhodobějšího: české regionální poetiky coby základu pro porozumění estetickým dějinám českého filmu.

K PŘEČTENÍ ZDE

Článek je rozdělen na čtyři bloky. První blok je metodologický, zakotvuje studii v diskusi o psaní a stavu dějin (českého) filmu a vysvětluje vlastní výzkumnou tradici. V reakci na nejzjevnější problémy navrhuje ve vztahu k estetickým dějinám nový koncept "regionální kinematografie", resp. její "regionální poetiky".

Druhý blok je polemický, když na příkladu období před vznikem Barrandova a pomocí teze o dvojí kontinuitě demonstruje, proč bychom měli ve snaze o porozumění estetickým dějinám českého filmu přestat primárně vycházet ze srovnávání s jinými kinematografiemi (zejm. hollywooodskou) a s mezinárodními trendy.

Třetí blok je analytický, přičemž se soustřeďuje na film VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI, na jeho výstavbu a na míru jeho ne/návaznosti na předchozí období, zejména s ohledem na žánr krimi a styl. Ukazuje i to, ze při rozpoznávání estetické periodizace dějin filmu se nelze přidržovat ani periodizace průmyslové.

Čtvrtý blok má povahu epilogu, obecnější úvahy nad možnostmi, které nám takový projekt nabízí rovněž při kritickém porozumění dějinám českého filmu - a to nejen těm nejoslavovanějším obdobím, nýbrž i takříkajíc opomíjeným obdobím přechodovým nebo současné české kinematografii.

Ačkoli ve svém článku odkazuji toliko k průběžným výsledkům svého analytického bádání, vnáším do debaty nová data, zjištění i tvrzení. Tolik let se v souvislosti s českou kinematografií řeší, čím nebyla a není, čím neměla a nemá být, případně čím by být měla, že se vlastně nikdo nikdy pořádně nepokusil porozumět, čím a proč česká kinematografie byla a je.

Můj článek tímto směrem vykračuje. Můžete mít pochopitelně pocit, že dvacátá a třicátá léta minulého století nám toho o současnosti české kinematografie napoví málo. Podle mě však klíč k pochopení jejích posledních desetiletí tkví právě v pochopení jejích desetiletí prvních.

Jistě, je to akademický text, ale přeskočíte-li některé otevřeně teoretické části prvního bloku, chci věřit, že je schopen hovořit k mnohem širšímu publiku.

Vydal jsem nový příspěvek na blogu, a sice k - mnou připravované - retrospektivě filmů Bustera Keatona na právě začínající LETNÍ FILMOVÉ ŠKOLE. Věřím nicméně, že může být podnětný i pro ty z vás, kdo se letos do Uherského Hradiště nepodívají. A to proto, že Buster Keaton pro ně snadno může být velkým objevem.

Keaton totiž patří mezi ty (mistrovské) tvůrce, jejichž jméno a životní příběh jsou sice známé, ale s jejich (mistrovským) dílem je to mnohem slabší. Rozpoznají sem tam nějaký gag díky dokumentů o dějinách kinematografie či videí na YT, ale ty filmy jsou fascinující jako celky - které jsou dodnes strhující, filmařsky i divácky.

"Frigo na Letní filmové škole: K poetice Bustera Keatona"

Clintu Eastwoodovi bylo devadesát - a třebaže jsem původně na svůj blog plánoval napsat jen kratičkou gratulaci, vznikl mi z toho pod rukama delší článek. Věřím nicméně, že Eastwood byl, je a bude takový frajer, že delších analytických článků o jeho práci není nikdy dost, zejména když svoje hypotézy vysvětlují na filmech, o nichž se jinak příliš nepíše... jako třeba PRAVDA ZABÍJÍ (True Crime, 1999):

"Eastwood, žánry a světy: na pozadí poznámek k filmu PRAVDA ZABÍJÍ (True Crime, 1999)"

"Spiral, Slasher, and Sequel: Case of HAPPY DEATH DAY (2017) and HAPPY DEATH DAY 2U (2019)"

V akademickém časopise Panoptikum nedávno vyšel další příspěvek k mému výzumu tzv. spirálových narativů, ve kterých se hlavní hrdina či hlavní hrdinka stále dokola probouzí do stejného okamžiku - a musí se s tím nějak vyrovnat. V tomto případě řeším jiné otázky než v předchozím článku, přičemž hlavním nástrojem výkladu jsou mi filmy VŠECHNO NEJHORŠÍ a VŠECHNO NEJHORŠÍ 2.

Zaprvé mě v článku zajímá, jak sami tvůrci uvažují o spirále jako o inovativním prostředku, který jim umožňuje ozvláštnit osvědčené vzorce vyprávění, v tomto případě  teenagerské vyvražďovačky alias slashery.

Zadruhé jsem se ptal, jaké lze najít paralely či ekvivalence mezi jimi proklamovanými cíli a uměleckými problémy - a mezi systémy vyprávění výsledných filmů.

Zatřetí mě zajímalo, proč vlastně producentům připadá jako dobrý nápad investovat do dalších a dalších filmů o časové smyčce, kdy jde o relativně opakující se model vývoje.

A nakonec, což je důvod, proč jsem se věnoval právě těmto filmům, mě - začtvrté - hrozně lákalo zjistit, jak si poradili se sequelem. Žádný film se spirálovým narativem se totiž dosud sequelu nedočkal. V případě NA HROMNICE O DEN VÍCE (1993) se o něm mluvilo, ale nikdy se k žádné skutečné přípravě ani nepřistoupilo. V případě NA HRANĚ ZÍTŘKA (2014) už od prvního filmu uplynulo šest let, leč navzdory všem prohlášením se za vývojovou fázi žádný konkrétní projekt jeho pokračování neposunul - pouze se pořád dokola tvrdí, že už už se začne točit. Důvodem může být stěží řešitelný rébus, že pokud je spirála nástroj, jak inovovat něco jiného... jak pak inovovat samotnou inovaci? Tvůrci VŠEHO NEJHORŠÍHO 2 se do toho rozhodli pustit a umožnili mi výše načrtnuté otázky efektivně rozšířit, a to v dimenzi kreativní, estetické i výrobní.

...aneb co máte dělat coby cinefil za časů koronaviru, zatímco se snažíte proniknout do tajů programů na online vyučování a není kam jít? Třeba psát filmové analýzy jen tak pro radost jako za starých časů. Měl jsem už dlouho chuť podívat se po mnoha letech na daltonovskou bondovku DECH ŽIVOTA (The Living Daylights, 1987) a ačkoli jsem ve chvíli, kdy jsem si ji pouštěl, neměl v plánu strávit s ní celé odpoledne, večer i následující ráno, prostě to tak dopadlo.

"Uhýbání pohledem, dvojí vědění a komplexnost vyprávění: poznámky k bondovce DECH ŽIVOTA (The Living Daylights, 1987)"

...které jsem poprvé viděl v roce 2019, najdete na mém blogu (ano, jsou mezi nimi i filmy z letošního roku :)).

PS: Doplnil jsem rozsáhlejší komentář k filmu SKLENĚNÝ, jenž pro leckoho bude v mém soupisu představovat tu nejméně pochopitelnou položku. ;)

Na Academia.edu (ke stažení pro registrované) nebo na stránkách Masarykovy univerzity (PDF ke stažení zde)  najdou zájemci o filmové vyprávění první rozsáhlejší výstup z mého současného výzkumu a příští knížky, a sice článek "Spirála coby inovativní schéma filmového vyprávění".

Vezměme si námět o protagonistovi, jenž prožívá stále tentýž časový úsek pořád dokola, ví o tom a snaží se s tím nějak vyrovnat, přičemž jako diváci procházíme tímtéž časovým úsekem s ním. Snímek NA HROMNICE O DEN VÍCE a jeho napodobeniny? Chyba lávky, existuje mnoho desítek filmů pro kina, televizních filmů, VOD filmů, televizních epizod i celých seriálů, jejichž tvůrci s tímto východiskem pracovali - a první vznikly ještě před slavným Ramisovým snímkem a zrod tohoto vzorce můžeme následovat ještě mnohem hlouběji do historie. Neoriginální přístup? Spíše naopak... ozvláštňující!

Mým východiskem je předpoklad, že spirálový narativ je vyprávěcí schéma, k němuž se tvůrci opakovaně obracejí ve snaze INOVOVAT rozmanité žánrové náměty, dlouhotrvající seriály či příval tematicky spřízněných filmů během vánočních svátků. A v posledních letech více než kdy dřív, ba dokonce nás brzy čeká první sequel - VŠECHNO NEJHORŠÍ 2 (přičemž o NA HRANĚ ZÍTŘKA 2 se stále diskutuje)!

Ve svém článku se přitom na příkladu analýzy (zatím jen) filmových děl ptám, jaké podoby na sebe toto inovativní schéma může brát, jaké funkce může plnit, jaké estetické normy následuje, jak pracuje s diváckou pozorností i z jakých estetických tradic čerpá. Odlišuji je rovněž od jiného schématu, a sice smyčkového narativu (např. LOLA BĚŽÍ O ŽIVOT) - a nakonec nabízím historickou osu ustavení spirálového narativu v americké popkultuře. Netřeba se bát toho, že jste některé filmy neviděli, zaprvé jsem s tím počítal a zadruhé je analýza filmu 12:01 doprovázena několika desítkami zvětšených filmových okének.

Jsem samozřejmě nervózní z obav, zda se mnou někdo bude sdílet touhu na tyto otázky najít odpověď, leč i tak s vámi zkusím své průběžné odpovědi sdílet já. Tato studie budiž prvním výkopem, a to nejen k spirálovým narativům, kde mě ještě spousta analytické práce čeká, ale i k hlubšímu poznání funkcí dlouhodobě využívaných inovativních schémat v populárních vyprávěních.

Navíc se blíží Vánoce... a o právě o nich vyprávějí skoro všechny televizní filmy se spirálovými narativy: CHRISTMAS EVERY DAY, KAŽDÝ DEN JSOU VÁNOCE, SVATBA O VÁNOCÍCH a řada dalších, takže je to vlastně k tématu. ;)

Za vaše komentáře a podněty budu vděčný!

Zatoužil jsem konečně si ověřit, nakolik je pravdivá moje hypotéza, že česká hraná kinematografie je kinematografií kratších filmů. A byl jsem upřímně překvapen, když jsem po několika hodinách prohrabávání dat z internetových databází zjistil, že...

IMDb (hraniční čas 105 minut, bez stanovené spodní hranice):
1. Do roku 1992 bylo natočeno přibližně 94 filmů, které trvají déle než hodinu a tři čtvrtě, což je ca. 4,7 %. (Z toho deset snímků natočil Otakar Vávra.)
2. Po roce 1992 se ten poměr o deset procent zvyšuje, vzniklo jich asi 99, což činí ca. 14,7 %. (To je s ohledem na zahraniční normy stejného období stále úžasně málo.)
3. Přes dvě hodiny trvá ještě mnohem méně českých filmů, celkově pouhopouhých ca. 1,6 %.
4. A na závěr to nejlepší - 73 % natočených českých filmů je zřejmě kratších než 91 minut. (Pro srovnání, v dějinách amerického zvukového filmu je to podle mých zjištění ca. 40,3 %.)

FDB (hraniční čas 101 minut, spodní hranice 61 minut):
1. 89,6 % celovečerních fikčních filmů natočených do roku 1992 bylo kratších než 101 minut.
2. 72,9 % celovečerních fikčních filmů natočených po roce 1992 bylo kratších než 101 minut.
3. 85 % českých celovečerních fikčních filmů je kratších než 101 minut.
4. 1,9 % českých celovečerních filmů je delších než 120 minut.

...který jsem stejně jako videokomentáře níže natočil s Romanem Zmrzlým pro letošní běh Letního kina Brno-střed. Mám přitom upřímnou radost, že fenomén letních kin se stává živějším a živějším, každý rok nějaká nová přibudou, předhánějí se v neotřelosti programové nabídky a jsou populární zejména mezi mladým publikem, a to zřejmě nejen ve větších městech.

...kteří představují velký režisérův návrat k síle klasického hollywoodského vyprávění.

Přemýšleli jste někdy, jak by asi vypadal svět bez filmové kritiky? Dopis čtenáře do redakce KINEMATOGRAFICKÉHO VĚSTNÍKU, napsaný na jaře roku 1919, hovoří z právě takového světa... a naléhavě volá po filmové kritice, ba dokonce i po novinářských projekcích. :)

...který natočil Jim Jarmusch a můžete jej vidět na plátně v neděli 6. srpna na náměstí brněnské radnice. :) 

...jehož projekce v Letním kině už sice byla, ovšem za zhlédnutí stojí naprosto kdykoli. :)

...na který se zítra můžete zajít podívat na náměstí brněnské radnice do Letního kina Brno-střed. :)