Douglas

Westernová serie Anthonyho Manna a Jamese Stewarta patří mezi nejneobvyklejší projekty v dějinách žánru, neb každý jeden film jeho hranice i aspekty posouvá, jakkoli se v jádru jeví stát relativně tradiční modely vývoje. Jistě, oním mistrovským dílem je dozajista WINCHESTER 73, tragický příběh pušky, pomsty a postupně odhalovaného bratrského vztahu. WINCHESTER 73 je ovšem od začátku vypravěčsky experimentální, zatímco o něco mladší MUŽ Z LARAMIE je konstruovaný mnohem nenápadněji, leč členitěji a z mého pohledu pozoruhodněji, neboť do popředí staví právě ona klasická schémata - z nichž nakonec žádné skutečně nevyužije. ___  Škatulka psychologického westernu je ale podle mě příliš těsná, protože v MUŽI Z LARAMIE jako by se western potkával s půlkou revizionistických prostředků a rámců kinematografie padesátých let: jezdec z neznáma, oidipovská trajektorie, detektivka drsné školy, nečekaný padouch, přehodnocení role indiánských kmenů, šokující odhalení a postupně odhalovaný hrdina. Je to drama, krimi, sága i romance s několika paralelně vyprávěnými příběhy v přítomnosti i několika odhalovanými příběhy v minulosti, přičemž jsme hned několikrát ve svých očekáváních svědeni někam úplně jinam, než se dalo předpokládat. Což všechno funguje díky tomu, jak sympatickou i zneklidňující, racionální i živelnou, chlapáckou i zranitelnou postavu dokáže James Stewart bez zaváhání suverénně uhrát. ___  MUŽ Z LARAMIE je navíc nejpozoruhodněji natočený z mannovsko-stewartovských filmů. Precizní širokoúhlé kompozice s významotvorným inscenováním figur, odhalování vztahů bez nutnosti o nich mluvit čistě gesty, pohledy a úhyby pohledů, dlouhé panorámy a občas jízdy s necekanými přesuny důrazu i pointami - a krásné barvy. Western, kde se skoro nestřílí. Detektivka, kde si detektiv na odhalení prostě počká. Romance, o níž nikdo explicitně nepromluví (zatímco se druhá romance vyklube zcela nečekaně). Bezmála antická tragédie maskovaná za přímočarý western, na němž není přímočarého vubec nic. V ledasčems vlastně připomíná jeden z mých nejmilovanějších filmů vůbec, o tři roky mladší VELKOU ZEMI. ___  Parádní film. Mrkněte na něj!

Už řadu měsíců jsem neodcházel z kina s větším nadšením. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je film vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní.

Když jsem se svým zahraničním studentům rozhodl pustit MLČENÍ JEHŇÁTEK, nenapadly mě hned dvě věci. Zaprvé to, že někteří se budou z projekce třiatřicet let starého snímku vzpamatovávat ještě desítky minut po závěrečných titulcích. A zadruhé, jak moc po těch letech svou promyšlenou strukturou překvapí mě samotného.  ___  V mých vzpomínkách byl totiž psychotický Buffalo Bill významnější postavou, zatímco nyní jsem jej vnímal především jako dynamický funkční prvek, který uvádí do pohybu tři klíčové příběhy, na jejichž průsečíku je film vystavěn: aspirantky FBI Clarice Starlingové, uvězněného psychiatra Hannibala Lectera a unesené dívky Catherine Martinové.  ___  Každá z těchto postav přitom vyjednává s problémem, který je soustředěn do jiného časového pásma: Claricin příběh je zakotvený v hluboké minulosti, Lecterův příběh směřuje k vidíně budoucnosti - a oba jsou úzce propojení s příběhem Catherine, která v psychotikově jámě řeší zatraceně současný problém a zbývající čas jí dochází (tik-tak-tik-tak). ___  První půlhodina filmu je přitom vystavěna na intelektuálním oťukávání se Clarice a Lectera: oba objevují svoje schopnosti i svoje metody, učí se vzájemně respektovat, je to souboj myslí. Clarice vyřeší první hádanku, ale zároveň je nám skrze ní naznačeno trauma minulosti spojené se ztrátou otce. Lecter pro změnu nabídne pomoc při vyšetřování, dostane-li příslib budoucnosti. ___  Teprve nyní do vyprávění vstoupí Catherine, jejíž únos z vyšetřování případů někdy dříve činí případ vysoce aktuální a do dialogu Clarice s Lecterem vnáší novou dynamiku, protože Catherinina matka je mocná žena. Intelektuální souboj se stává vyrovnaným - a Clarice z něj vychází vítězně: Lectera obelstí a získá klíčové vodítko. ___  Stane se nicméně ještě něco jiného: vzájemně na sebe začnou působit, protože (a) Clarice je jediný člověk, v němž Lecter nevidí nástroj svých her, nýbrž ji začne respektovat a jednat víceméně nezištně, ač to tak nevypadá, (b) Lecter se vlastně stává Clariciným terapeutem a učitelem, motivuje ji pojmenovat trauma, překonat je - a trénuje ji v kriminalistických taktikách.  ___  Oba se objeví v jednom rámu - a následně se film přesně v polovině změní, a to ve vyprávění s třemi protagonisty. Lecterova linie se odděluje a vrcholí šokující demonstrací jeho schopností, Catherine začne bojovat o život a Clarice s nepřízní nadřízených. Lecter do vyšetřování vstoupí už jen nepřímo, čímž se symbolicky ukončuje Claricin výcvik. Stejně jako Catherine je na to sama. ___  Do fikčního světa jsme vstupovali dlouhým nájezdem na přibíhající Clarice a opouštíme jej dlouhým odjezdem od odcházejícího Lectera, přičemž prvním slovem filmu bylo její jméno, zatímco jejím posledním slovem je ve filmu Lecterovo jméno (načež zazní už jen v druhém plánu krátký dialog muže s neradostnou budoucností). ___  MLČENÍ JEHŇÁTEK je konstručně fascinující dílo, symetricky scelené začátkem a koncem, a přesto rozdělené na dvě odlišné části: (a) intelektuální hru protagonistky s antagonistou, (b) trojici protagonistů v boji o svobodu... v různých slova smyslech, přičemž nejdrásavější scéna těží z ustavených vodítek (můra, výcvik a noční vidění) a jsme hned dvakrát podvedeni křížovými sekvencemi. ___  Brilantní film.