Sandiego

Úsilí a odhodlání dotáhnout projekt do konce je bezesporu za plný počet. O to víc je člověku líto, že výsledku schází to klíčové - přesvědčivá motivace a obsahové palivo, které stály za tu energii, risk a léta života. Ambicí spíš bylo natočit úctyhodné dílo posvěcené světově proslulou předlohou (což se podařilo), méně již snaha adekvátně přenést hlubší prožitek na plátno a volbu předlohy tím obhájit. Z Nabarveného ptáčete jsem měl neodbytný pocit důstojně ilustrovaného leporela, které neustále ubíhá před očima a není v něm prostor nechat spatřené patřičně doznívat a odstínit. Kamera Vladimíra Smutného svou obrazností fascinuje a strhává na sebe pozornost za cenu toho, že naplnění její narativní funkce je na pováženou. I přes náročnou důsledně epizodickou a fragmentární strukturu (která nicméně nepostrádá gradační koncepci) lze zachytit linii chlapcova vnitřního posunu, nicméně její strohá náznakovost nedokáže dostát sugestivnosti vnitřního monologu literárního protagonisty. Jestliže byly filmy Jdi a dívej se a Volyň bezprostřední výpravou do východoevropského pekla, do nějž je bezmocný divák vtažen společně s ústřední postavou, Nabarvené ptáče spíše připomíná lehce vzrušivé posezení u diapozitivů, které o této výpravě jen vzdáleně a netečně svědčí.

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku.

Ojedinělý televizní počin vzhledem k tomu, že dramaturgie po roce 2000 sáhla po předloze zahraničního autora. Škoda, že zdrženlivost vůči autorským právům vedla brzy nato k odklonu od ambiciózních adaptací, které vždy patřily do zlatého fondu ČT i díky pozoruhodným hereckým příležitostem, Falladův román patří k mým vrcholným čtenářským zážitkům díky neskutečně preciznímu ponoru do psychologie jedinečných postav a mentality německého národa v období Třetí říše. I když Vernerova rozsáhlá adaptace nemohla obsáhnout takovou šíři nuancí a řadu situací vypustila a zjednodušila, esence díla a v ní přetrvala. Minisérie však není jen o skvěle zvládnutém scénáři, nesmírně ji povyšuje kongeniální souznění herců se svěřenými postavami - Alois Švehlík a Jana Hlaváčová upoutají svou střízlivostí, zatímco Miroslav Donutil s Miroslavem Táborským jedinečně rozehrávají své tragikomické party dvou morálně nalomených hochštaplerů. Ve vedlejších rolích zaujali především Boris Rösner, Jiří Dvořák a sugestivní Zdena Procházková. Dušan Klein i s omezeným rozpočtem a lokacemi dokázal vytvořit plnohodnotný dojem a expresivnějšími vizuálními momenty správně dávkovat naléhavost osudů postav. Vytvořil podle mého názoru své vrcholné dílo, jež by si zasloužilo zvláště v dnešní době reprízovat - což se dá nyní, když uběhlo od Falladovy smrti 70 let a autorská práva jsou volná, očekávat.