Réžia:
Roberto RosselliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Renzo RosselliniHrajú:
Carmela Sazio, Robert Van Loon, Maria Michi, Harriet Medin, Renzo Avanzo, William Tubbs, Gar Moore, Dots Johnson, Alfonsino Pasca, Giulietta Masina (viac)Obsahy(1)
Vojnový film Roberta Rosselliniho je jedným z vrcholných diel talianskeho neorealizmu. V šiestich príbehoch zachytáva cestu amerických a britských vojakov od vylodenia na Sicílii až po boje v Pádskej nížine. Z jazykovej bariéry medzi nimi a domácim obyvateľstvom vzniká množstvo problémov, ktoré majú často tragické následky. (RTVS)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Smazání hranice mezi fikčním světem filmu a reálem a natáčení v autentickém prostředí se v poválečné Evropě jistě nabízí a určitě ho filmaři chápali nejen jako příležitost, ale i povinnost. Povinnost zanechat nám svědectví, a to samozřejmě děsivé a zároveň co nejobsáhlejší, protože těch hrůz přece bylo tolik. To s sebou často nese angažmá neherců, strohé výrazové prostředky a distancovanost od postav. Ovšem pro člověka, jako jsem já, je těžké se s tím vyrovnat. Já nechci jen náhledy do osudů nepřehledného množství lidí a dialogy, do kterých se lze zaposlouchat jen výjimečně, jelikož většinou jsou naprosto bez barvy. Je tu pár působivých míst a také hezký hudební motiv, ale jako celek na mě Paisa působí příliš vlažně. Ano, patří právem k (po)válečným kánonům, ale já mám radši, když se kanonizaci trošičku vzdoruje. ()
Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___ Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___ Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___ Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023] ()
Ďalší z vrcholov talianskeho neorealizmu od R.Rosselliniho. Film rozoberá v 6 epizódach vojnový dopad na ľudí - rozpráva príbehy vojakov, detí, partizánov, pouličných dievčat, mníchov či bežných ľudí. S nehercami, bez zbytočného pátosu sleduje film postupujúci front v Taliansku každý na inom príbehu z iných končín. Na mňa zapôsobil ešte viac ako daľšia slávna snímka od RR - Rím, otvorené mesto. ()
Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. ()
gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...). ()
Galéria (26)
Zaujímavosti (5)
- Původně se měl film jmenovat Sedm američanů a místo šesti měl obsahovat sedm příběhů. (Cherish)
- „Paisà“ je vokativ pro slovo „paesano“, což znamená vesničan nebo krajan (angl. fellow) a obvykle je chápáno v souvislosti s příchodem Američanů do Itálie během 2. sv. války a v kontextu vztahů, které s tímto jevem vznikaly. (HanaSolo)
Reklama