radektejkal

Vojáci na vesnici, jak to může dopadnout? Ať už někde v brazilského státu Bahia či kdekoli jinde. Latentní síly bídy a odporu, mysticismu a fanatismu může uvolnit cokoli, třeba i událost, kterou popisuje česká lidová (zde zobecněná): Střelil do ovce / trefil důchodce / dúchodce už leží a louce. Tím to ovšem nechci zlehčit, spíš ztížit, mnohá prkotina mívá nečekané důsledky. Pokud bychom mluvili o rozporu města a vesnice jako střetu dvou kultur, našli bychom jej i zde v poměrně vyhraněné formě. Nakonec má ale vždycky navrch ten, kdo má "os fuzis".

V jedné ze čtyř recenzí se tu dozvídám, že nedostatek vody v Egyptě (potažmo v Etiopii a jinde na světě) je něco nepochopitelného a lhostejného. Stejně tak se to zřejmě má i s ornou půdou, nájezdy ladifundistů, bojem za právo a spravedlnost, a nakonec i samotnou touhou přežít u těch, kteří nejsou nejschopnější (survival of the fittest). Alard znamená v egyptské arabštině zemi, možná i půdu, nikdy ne krajinu (jak se film označuje v češtině; zřejmě jde přitom o podobné nepochopení), která tu nehraje žádnou roli. Na druhé straně známe různá "hnutí odporu" a jak se projevují v různých zemích; tato egyptská forma je skutečně v mnohém zvláštní, i když stejně končí tím, čím všechny ostatní.

Další Kolski po několika více letech; tentokráte bez onoho velkého nadšení a vzrušení "pohřbu bramboru". Rámcový příběh "vynálezu biografu" jako by nebyl s to zahrnout kovářskou ságu a přidružené příběhy chlapců a milenců.

Blues bylo vždycky mnohem víc než jazzová odrůda založená na "modrých tónech", ale spíš postoj či metoda, jak zvládat obtížné životní situace: invalliditu, sexuální a jiné frustrace, alkohoismus a podobné návyky, šikanu a další druhy násilí. A také celospolečenský rozklad a kryptofašismus. "Podivné přátelství" taxikáře Ivana a saxofonisty Alexeje" se odehrává v Moskvě tak, jak by se mohlo odehrávat v Chicagu za Muddyho Watterse nebo Johna Lee Hookera. Ruská specifičnost je tu ovšem až příliš zřejmá.

Silentium: ticho, klid, mlčet, zamlčet, neprozradit. Upozornění na problém, který sice již obecně zamlčován není, v české odborné literatuře se však o něm dozvíte velice málo - třeba na rozdíl od knih a studii vydávaných v (katolickém) Polsku. I Murnbergerův film je pouhým upozorněním na jistou "katolickou skutečnost", na které leží tabu silentia: o tom se nemluví. Navíc mi film přišel zajímavý i jako detektivka. Samozřejmě by se to dalo celé zbagatelizovat spikleneckou komedií, ale hledejme jádro pudla... a tím je luxus a perverze nejvyšších společenských vrstev.

Lordan Zafranovič. Týž Zafranovič, který natočil "Okupace ve 26 obrazech" a "Večerní zvony"? a jako svůj "poslední" film toto "české tango podpergolowe"? Určitě! i takové věci se dějí; viz Mencl či Jakubisko. Na druhé straně film byl dobrý v tom, že jsem si uvědomil, že jsem běžný filmový divák, pro něhož "obsah a výraz" jsou důlěžitější, v životě i ve filmu, než obsah zatížený originalitou a výraz (s)expresivitou. Jako aktuální obraz první poloviny devadesátých let dobré, jako detřektivka bomba, jenže já mám radší Colomba.

Ulrich Seidl zřejmě prochodil část svého života ve společnosti Dlouhého a Širokého. Na všem, na co sáhne - a bohužel sahá jen na to, co chce - je patrný jeho bystrozrak. Nechte Seidla jednou natočit "Černé ovce" a budeme se všichni divit, co uvidíme a uslyšíme; rozhodně poznáme, co je to být "investigativní". Jde o to uchopit čerta za rohy tak, aby poznal a uznal, že je čertem. Ale jak? Jak v pohádce! Naivitou a vtipem!

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne.

"Čtyři šedé sametové mouchy"; přiznávám, že jsem se díval jen kvůli názvu. Jinak na filmy tohoto typu nejsem stavěn a dívat se na ně už ani nemám čas.

André Breton by měl z filmu asi větší radost než já. Vyhlédl si své předchůdce, není však bohužel možno vyhlédnout si své následovníky, pokud za jeho života dosud netvoří. Dle něj byl jedním z jeho předchůdců Comte de Lautréamont. Jeho maldororovská etika špatnosti "Mal", česky často označovná  jako "Zlo", se ve filmu neskrývá jen  v postavě chlapce Mala, ale především v atavistické podstatě oceánu (ve filmu spolehlivě akcentovaném), který polyká, přetváří a znovu vyvrhuje to, co bylo již zdánlivě překonané. Zpodobnění oceánu jako nevědomí lidské psychiky je sice lákavé, ale neoprůkazné.