Vzostup

Ak existuje Boh, v čo napriek mnohým nezodpovedaným otázkam verím, tak na záver mal chlapík odvisnúť s ostatnými, prípadne sa o niečo pokúsiť, zachrániť aspoň ženu, ktorá mala deti, lebo prejsť na druhú stranu, zradiť, prípadne zabiť svojho pre záchranu svojho života, to v takom prípade, vzhľadom na to, že to čaká každého, by nemalo zmysel a ako sme mohli vidieť, bolo to zlé. No ak by nebol, aký by to malo zmysel sa zachrániť a zostať na takom svete? Možno, keby existovala nesmrteľnosť, tak by sa nad tým v takom prípade dalo uvažovať, no zas by to bolo brutálne nemorálne a iba o pude sebazáchovy, ale ak by skutočne nebol, tak by ani tá morálka nemala nejaký zmysel. Tiež nechápem, ako dokáže byť niekto kvôli chvíli, ktorú strávime našimi životmi, tak krutý, keď vlastne neverí v nič po tomto živote, vlastne možno viem, väčšina takých sa sem do tohto bodu rozmýšľaním asi nedostane. Najväčšie dilema je ohľadom života a smrti ženy, ktorá mala deti, toto je aj z náboženského hľadiska najťažšia téma, ktorá nebola ústrednou časťou deja a možno je to chyba, lebo tam by to asi tak jednoznačné nebolo. Tento film bol ďalším silným dielom, no viem si tam predstaviť aj silnejšie psychologické momenty v uvažovaní o smrte a živote, napríklad ako som si pouvažoval ja. Toto bolo síce dosť zdĺhavé, spracovaním kvalitné, niektoré veci vystihujúce, no koľko ľudí z toho padne takpovediac na zadok? Asi veľa nie, napriek oceneniam, aj taký Stalker je známejší ako pozorujem, čiže niekde sa chyba asi stala, aj keď to tiež nie je veľmi dobre vypovedajúci faktor. (28.05.2014)

Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. (30.06.2019)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)

Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. (23.02.2015)

Tak to je síla tohleto. Jenom tolik rovin a možností, co se naskýtá při výkladu duševních pochodů jednotlivých postav. Neni to ani trochu černobílý, naopak, dalekosáhlý a hluboký. Nešteřil bych superlativy, ale uvedu toto. Večer předtím jsem se díval na Mizogučiho Ukřižovaný milence, což je fantastický kino, a Vzestup byl pro mě ještě o stupeň silnější zážitek. (17.11.2009)