vypravěč

„Ale ruce jsou již složitý organismus, jsou deltou, v níž se stéká z dálek přišlý život, aby se vlil do velkého toku činu. Ruce mají své dějiny, mají opravdu svoji vlastní kulturu, svoji zvláštní krásu; přiznáváme jim také právo na vlastní vývoj, vlastní přání, pocity, nálady a záliby.“ (Rainer Maria Rilke)

V dalším ze svých zásadních společenskokritických dokumentů z šedesátých let odhaluje Štefan Kamenický, jak masově ztrácejí Slováci usazení v českém pohraničí svou národní identitu. Vedle toho, že odkrývá lživé strategie při náborech do „zaslíbené země“, se režisér soustředí na oblast jazykové kultury a sleduje, jak postupně přesídlení ztrácejí schopnost komunikovat v rodné řeči, aniž by si přitom spolehlivě osvojili český jazyk. Desetitisíce vykořeněných migrantů tak přicházejí i o prožitek domova a ocitají se v jakémsi trvalém neklidu, prohlubujícím nedůvěru v soužití obou národů. Vedle rozhovorů s dotčenými navozují tento alarmující stav nepřikrašlující záběry na neobyvatelné domy po vysídlených Němcích, pustou krajinu a nekonečnou práci, k níž jediné jsou vylákaní Slováci předurčeni.

Průměrná komedie, které by prospělo obsazení opravdu komickými talenty a věrohodněji podaný příběh. Takto místy působí jen jako nedbale odvyprávěná anekdota z říše fantazie. Ojedinělá zábavná místa probleskují temnotami nahodilostí a nepravděpodobností, které houstnou mělkostí odbytě naskicovaných povah. Divák, do příběhu nikterak vtažený, tak spíše jen eviduje přijatelnější lapsy a dobrodružství na plátně neprožívá a s hrdiny se neztotožňuje.

Jako bych odněkud slyšel: "Vezmem chudobného, / co nemá žádného, / a ten može maširovat / do pole širého."

Na romantických historických filmech Andrého Hunebella mi vadí, jaký význam se v nich přikládá celé té maškarádě, pod jejímž leskem se ztrácí psychologická jedinečnost (většiny) postav. Zpravidla na tomto schematismu nejvíce tratívá Jean Marais, jenž musí ustavičně bojovat a svůj charakter manifestuje zpravidla mimořádným sebezapřením a obětí. Naopak Bourvil z něj zpravidla těží: rozehrává své druhořadé postavy barvitě a vtipně. Tak i zde se Maraisův hrdina pořádně rozehrává až ve své „roli“ hrbáče, k níž vede cesta nespočetnými souboji a bezčasím, během něhož pečuje o ušlechtilou schovanku, která právě tak úchvatně dospívá a zraje, jako on nečekaně mládne. Toto naivní zborcení věkové bariéry doprovází úžasné zazrcadlení v dvojroli Sabine Sesselmannové, kdy téměř nelze obě postavy odlišit.

Úvodní, lehce sebeironická persifláž vzdělávacího semináře svým košatým humorem, reagujícím na nejrozmanitější podněty pedagogického (mikro)světa (nejen) devatenáctého století mě oslovila podstatně více než následující divadelní hra. Ta víceméně exploatuje principy absurdního divadla, ale přes jistou jazykovou bravuru v dílčích sekvencích (především v té úvodní) zůstává na povrchu a záhy také ztrácí dech. Opakováním se tematizované zevšednělé šílenství nestupňuje, ale trivializuje a začíná nudit. - Otázkou zůstává, do jaké míry hra čerpá z vlastní zkušenosti svých tvůrců. O nadčasovosti všemožných výchovných úskalí ovšem svědčí řada starších svědectví, především slavná slova Otokara Březiny: „Učitelství je těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu, děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné, vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním“.

Strašlivým patetickým živým obrazem příjezdu sovětských tanků příznačně uzavřený příběh o převozu zbraní pro pražské povstání jen víceméně eviduje kroky ústředního hrdiny, které neústupně a neodchylně vedou (jak to on sám formuluje) k splnění stranického úkolu.

„Mám obavu, že auta a letadla nebyla v plánu božím…“ (Jan Zábrana)

Cesta Paříží s košem croissantů mohla poskytnout prostý koncept k originálnímu dobrodružství; zůstalo však u banálně zanimované evidence nejrozmanitějších dopravních střetů. Pramálo humoru nevyváží ani zvolené francouzsky stylizované tvarosloví, které zdaleka není ani původní ani neotřelé.

Nečekaně psychedelické entrée není překvapivě tím nejabsurdnějším, co Leopoldo Savona svým filmem zasazeným do mimořádně nepražské Prahy, poskytl…