Osud človeka

Moje první filmové setkání s panem Bondarčukem dopadlo dobře. Osud člověka mě zaujmul svoji syrovostí, uvěřitelností (i když uznávám, že to občas trochu skřípalo), zajímavým příběhem a výborně zahraným hlavním hrdinou. Dokonce se zde našlo místo i pro trochu sentimentu. Ještě s ohledem na rok výroby a technickou kvalitu snímku to budou poctivé 4*. (27.02.2011)

Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. (09.08.2003)

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)

Není nad to, když si válečný film o svých hrdinech natočí sám stát, kterého se to týká. Žádná země ve válce nevytrpěla tolik, jako Sovětský svaz. Jakási pocta ruskému vojáku a člověku je tak na místě. Leč bohužel 90% sovětské filmové produkce, je zatížena politickou propagandou. Před tím není úniku. I zde se tomu sic v omezené míře nevyhneme. Přeci růžová pohádka šťastné soudružské společnosti měla být štěstím všech národů Evropy a světa. Tak říkala internacionála, tak říkala strana. Kultura filmová nebyla na této mašinérii nezávislá. V tomto kontextu natočil S. Bondarčuk ještě solidní nezaujaté dílo. Ruský pohled na válku a na svět je vždy svérázný. Velmi vtipná byla scéna, kdy se otec rodiny v silně podnapilém stavu vrací z pitky, sotva se drží na nohou a volá „Ženo, jsem doma.“ Žena s dítětem v náručí a s úsměvem na tváři říká „Podívej, taťka je doma.“ To je opravdu jiná kultura. :-) Další výstižná scéna, která asi dobře vystihuje ruskou mentalitu, je scéna s chlastáním na koberečku v koncentráku. Není nad to se vyhnout popravě přes flašku a obdivné pohledy esesáků nad exováním panáků ruským bohatýrem. Výslužka jako odměna samozřejmě nesmí chybět. Trochu účelově zkreslený scénář. Nepravděpodobná situace, která je však svým odlehčením vtipná. Samotné zakončení filmu dojme téměř každého. Jakoby návrat k lidským hodnotám představoval naději nových začátků. Úmysl autorů hrát na emoce je zde jasně cítit. Bondarčuk natočil film, který oslavuje jednoho obyčejného ruského člověka, jeho radosti i strasti v dobách pěkných i zlých. Je to oslava a pocta padlým ve válce, civilistům i vojákům. Děj je tomuto faktu zcela podřízen. Forma a záměr tak vítězí nad obsahem. Režisér k tomu přistoupil zcela bez okolků. Dočkali jsme se tak pohledu na válku sice zkresleného, ale i tak o mnohém vypovídajícího. 72% (03.10.2011)

Když jsem po mnoha letech Osud člověka opět zhlédl, hodně jsem o něm přemýšlel. Ne, že by neměl řadu předností, a ne, že by nevyčníval z dobové sovětské produkce, na prvotinu je to překvapivě vyzrálé dílo, jenže je tam nejedno ale. Svých nadšených obdivovatelů má konec konců Bondarčuk dost, takže se nakonec, jak bývá u mě zvykem, když jsem na vážkách, přikláním tam, kde ostatní hodnotí výš, k nižšímu hodnocení. Kdo tvrdí, že film postrádá nebo minimalizuje propagandistický rozměr, má pořádné klapky na očích. Snaha konstruovat nového sovětského člověka je ve skutečnosti výrazná. Osobně mi vadí i sentiment, kde Bondarčuk promyšleně pracuje s dětským sirotkem. Pokud jde o únik ze zajetí, tak snadno by to asi v reálu nešlo, ale asi nejvíc to skřípe ve scéně konfrontace se šéfem lágru. Tady Bondarčuk promyšleně hraje na patetickou vlasteneckou notečku. Neupírám Bondarčukovi výjimečný talent, ale mám pocit, že hrál v sovětské kinematografii podobnou roli jako u nás Otakar Vávra. Osud člověka je dobrý, ale v mých očích nikoliv výjimečný. Celkový dojem: 65 %. (31.10.2016)