Tobruk

Nejodvážnější český filmový projekt za poslední léta. V době, kdy domácí produkci v uplynulé dekádě suverénně vévodí "chcípácký film", pro mě Tobruk představuje něco jako malý zázrak, malé zjevení. Bez záruky návratnosti se pustit na české poměry do tak velkého plánu, nezbývá mi než před tvůrci smeknout. Přiznám se, že jsem snímku nevěřil. Nicméně zvědavost zvítězila a do kina jsem zavítal. Naštěstí byly mé obavy rozptýleny hned po několika minutách projekce. V hlavě mi utkvěla poslední věta Bluntmanova komentáře k tomuto filmu. Gitaiovy filmy Tobruk opravdu připomíná, nejvíce Kippur (tematicky nejblíže), jeden ze tří, které jsem měl možnost od Amose Gitaie zhlédnout. Vcelku mě zaujal článek o autorském záměru publikovaný na oficiálních stránkách, pod nímž je podepsán režisér a scénárista Václav Marhoul. Tam doslova píše: "Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. [...] Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout." O tomto tvrzení by se dalo sáhodlouze polemizovat. Můj názor je takový, že Tobruk, ač se navenek tak možná tváří, osudy jednotlivých vojáků téměř neodkrývá, divák o nich neví téměř nic. Jsou jen náhodně vybranými, na kterých je bitva o Tobruk zobrazena. Přijde mi, že si režisér ve výše dvou zkráceně uvedených tvrzeních protiřečí. Právě klasický válečný film je určen většinovému obecenstvu, jelikož nároky na diváckou pozornost a spoluutváření děje nejsou příliš vysoké. Tento film není pro každého, proto osobně neočekávám nějaké závratné tržby. Velkou nápovědu mi dal samotný konec, který bude konzumnímu diváku dle mě spíše proti srsti a z kina odejde "nespokojen". Také mi občas přišlo, že Marhoul motá páté přes deváté, jako by občas nevěděl, co přesně chce natočit. Nicméně je až s podivem, že podobný film mohl vzniknout právě u nás. Tobruk je kvalitním počinem, ale minimálně v domácím prostředí zůstane nedoceněn, i když Český lev za kameru je téměř jistý. Dvěma slovy: minimalistický (velko)film. A taky za tu odvahu musím dát 4*. (30.09.2008)

První pokus jsem podnikla 16.5.2014. Tehdy jsem film po chvíli vypnula. Jak se zdá, ten správný okamřik nastal až letos. Ocenila sjem, že nejšlo ani o přehlídku zbraní ani o detailní záběry rozstřílených lidských těl. Bylo tam mnohem víc psycholigie, bať ne zcela dotažené do konce. Věřím tomu, že velkou část ve válce zabíralo i čekání a snaha zabít nudu. (16.05.2014)

Ani nepamätám, kedy som si naposledy zašiel do kina na český film. Po naozaj dlhom čase som to skusil s týmto novým vojnovým snímkom. Domov som odchádzal pomerne sklamaný. Očakával som predsa len trochu viacej. Z pohľadu českej produkcie je to mierne nadpriemerný film, ale vo svetovej konkurencii nedosahuje ani len priemeru. Myslím si, že si neskúsený režisér Václav Marhoul naložil príliš veľa, keď sa pustil do historickej vojnovej drámy. Tie tri hviezdičky dávam asi len preto, že som to zhliadol na veľkom plátne v kine. *** (28.11.2008)

Sympatické snažení v předem prohraném boji. Udělat totiž v českých podmínkách funkční, vypovídající nebo adekvátně vypadající válečný příběh se může povést jenom jedinečnému projektu, jakým byl Tmavomodrý svět. Proto se nestačím divit, že se Marhoul pustil do tak nevděčného úkolu pomocí divácky lehce nepřátelského scénáře. Přesto zůstávám spokojen. Válečná, přátelská i dusivě bezvýchodná linka fungují parádně, bezradné přešlapování bez děje, které podráží v tuzemské kinematografii často nohy napětí, v tomhle ošemetném prostředí nehrozí, takže kde je zádrhel? V tom, že ona uvěřitelnost je někdy podávaná skrz zbytečně nepochopitelné momenty typu honičky s kohoutem nebo epizodek s prostitutkou. Ve výsledku 70% posílených o dojem nečekaného překvapení. (26.10.2009)

„My máme fabriku. A víš co v ní teďka dělá můj táta? Vyrábí pro Wehrmacht.“ Tobruku jsem se opravdu hodně dlouho vyhýbal v obavě z nudy a amatérismu (ve srovnání se zahraniční válečnou produkcí). A teď už vím, že nebyl důvod. Nad technickou stránkou mi při vědomí českého původu srdce plesalo. Nádherná kamera, přesný střih (výborně natočené i bojové scény), krásně čistý zvuk, dokonale pasující hudba…prostě kvalitka. Ale klady filmu naštěstí neskončily jen u toho. Třeba z hereckého hlediska filmu nemůžu absolutně nic vytknout, i když sázka na neokoukané tváře jistě byla risk, v tomhle případě šlo opravdu o zisk. Partu vyjukaných kluků, která spolu byla od začátku až do konce, jsem si postupně oblíbil a maximálně jim při jejich učení se odvaze a sounáležitosti se spolubojovníky-kamarády fandil. Při tom jak přežívat a zvládat nejen všudypřítomný písek s větrem či ostřelující nepřátele, ale i vlastní strach (a s ním spojené i nejedno dilema). Výborný byl i konec. Přes nějaké ty rezervy hodnotím solidními 4*. (05.05.2017)