Děti Hirošimy
Genbaku no ko
Children of Hiroshima
Réžia:
Kaneto ŠindóScenár:
Kaneto ŠindóKamera:
Takeo ItóHudba:
Akira IfukubeHrajú:
Nobuko Otowa, Miwa Saitó, Cuneko Jamanaka, Eidžiró Tóno, Taidži Tonojama, Sumie Sasaki, Tanie Kitabajaši, Šinsuke AšidaObsahy(1)
Několik let po hrozném výbuchu atomové bomby se vrací do Hirošimy učitelka Takao, která zde dříve žila. V myšlenkách vidí před sebou strašnou katastrofu, které padlo za oběť 200 000 lidí. Při návštěvě svých bývalých schovanců ve školce se dovídá osudy jednotlivých rodin. Po krátké době opouští Hirošimu a odváží si s sebou malého sirotka Taró, kterého adoptovala. Film byl uveden na VIII. MFF v Karlových Varech v r. 1954, kde dostal Ceny míru za otřesné vylíčení následků útoku atomovou bombou. (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (9)
Děti Hirošimi je neskutečně mrazivý a nádherný dojemný film o utrpení a přežívání japonského obyvatelstva Hirošimi. Herecky je to zahráno bravůrně a nechybí i silné emotivní scény. O příběhu který značnou část filmu připomíná dokument se nemá snad ani smysl rozepisovat. Tomu že se film natáčel 7 let ve vybuchlé Hirošimě se člověk musí poklonit za režisérovu zručnost. Japonci jsou neuvěřitelný národ zkuste schválně najít 10 rozdílů: http://www.bbc.co.uk/czech/specials/images/144_hirosima/5163743_2.jpg a http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/HiroshimaNight.jpg Samotné provedení filmu si zaslouží 4* vzhledem k závažnosti filmu a mému respektu k Japonsku dávám 5*. ()
Po emoční stránce velmi silná sonda do života přeživších Hirošimy. Film o beznaději, ale také o tom, že i z těch nejtemnějších zákoutí se dá najít cesta ven. K tomu, abychom uchopili nabídnuté pomocné stéblo, musíme opustit vše, co máme tak rádi, ale co je nám zároveň na obtíž. ¤¤¤ LFŠ 2013 (Kino Reduta 1) ()
Obyvatelé Hirošimy smíření se svým osudem berou tragédii jako něco strašného, ale zároveň přítomného, tedy fakt, se kterým musí přirozeně žít a vyrovnat se s ním. Film mě překvapil neagresivním pohledem, který nikoho konkrétního neobviňuje (ani císaře), pouze bombu, válku, tedy disponuje pacifistickým přístupem k věci. Ke konci je už snímek trochu zdlouhavý, hlavně kvůli krapet nešťastnému věnování se pouze linii s žebrákem. Na druhou stranu nechybí několik silných scén, zvláště z dopadu bomby a následků radiace. Po Šindóově Ostrovu docela příjemné překvapení, slabší 4*. ()
Americká okupační správa zavedla v prvních letech po porážce Japonska cenzuru, která měla národ přivést na cestu demokracie a očistit od nacionalistické ideologie, která jej nasměrovala do války v Tichomoří. Vedle toho, že byly zakázány filmy odehrávající se v minulých stoletích, protože by mohly utužovat monarchistickou a kastovní ideologii spojenou s císařstvím, týkala se cenzura také zobrazování samotné války a obzvláště jejího rozhodujícího okamžiku – svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki. Dle rétoriky okupačních úřadů by obrazová dokumentace či slovní popisy následků výbuchů mohly narušit veřejný pořádek. Okupace oficiálně skončila 28. dubna 1952 v návaznosti na podepsání Sanfranciské mírové smlouvy a téma Hirošimy a Nagasaki se stalo nejen v Japonsku, ale i celém světě předním tématem veřejné diskuse. Jednu z prvních emotivních reflexí událostí v Hirošimě představuje kniha učitele a doktora Araty Osady Genbaku no ko (Děti atomové bomby), v níž sebral básničky a příběhy od dětí, které přežily výbuch bomby a reflektují svůj současný život. Adaptací knihy do filmu pověřil Kaneta Šindóa levicový Japonský svaz učitelů, který si od projektu sliboval apelativní dílo, které by vinu za tragédii dávalo Američanům. Šindó, jež se v Hirošimě narodil, nicméně snímek pojal jako sentimentální pacifistickou ódu na potřebu se s tragédií vyrovnat a čerpat z ní sílu pro lepší budoucnost. Vyprávění koncipoval jako mix melodramatu a faktografické reportáže, kde se mladá učitelka během letních prázdnin vrací do rodné Hirošimy a pátrá po osudu svých bývalých studentů. Její setkání s lidmi poznamenanými výbuchem a radiací zavdávají ke konstatování faktů vyjadřujících různé následky exploze. Film obsahuje první rekonstrukci devastujícího efektu výbuchu v celovečerním filmu. V ní režisér opustil tradiční styl a vytvořil impresivní koláž sugestivních výjevů, v nichž ženská těla coby symboly vitality skrápí krev a svrašťuje bolest. Děti Hirošimy se díky své glorifikací smířlivého pacifismu staly prvním Šindóovým filmem, který sklidil uznání v zahraničí. Zatímco Japonský svaz učitelů nespokojený se sentimentálním vyzněním snímku inicioval vznik ideologicky vyhrocenějšího filmu Hirošima (1953), Šindó se tématu atomové bomby věnoval i v některých svých dalších dílech. Nejkritičtějším z nich bylo sociální drama Smrtonosný mrak (Daigo fukurjú maru, 1958), které pojednává o posádce japonské rybářské lodi vystavené radiaci následkem amerického testu atomové bomby na atolu Bikini. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()
Výborný protiválečný film natočený záhy po ukončení americké okupace. Působí dost realisticky (sám Kaneto Šindó se v Hirošimě narodil), ovšem nechybí ani "surreálnější" momenty, jako třeba záběry zachycující okamžiky bezprostředně po výbuchu bomby. Označení hibakuša, tedy osoby přeživší útok jadernými zbraněmi, skrývá tisíce anonymních a zapomenutých osudů (jednou z mála výjimek je příběh Cutomu Yamagučiho, který přežil výbuchy v Hirošimě i v Nagasaki), a třeba právě tento příběh, ač fiktivní, může pomoct tomu, aby se na ně nezapomnělo nadobro. Velmi oceňuju, že příběh krásně plyne, daří se mu vyhýbat epizodičnosti; hudba je použita uměřeně, málokdy jsem ji zaregistrovala, ale když už, stálo to za to (viz scéna svatební hostiny). V závěrečné scéně nakonec pociťujete stejnou úzkost jako hlavní představitelé, i když víte, že žádná další bomba už nehrozí. Na archive.org ke stažení v nekvalitní kopii, na youtube je k nalezení lepší. ()
Reklama