Armáda tieňov

Moc neprožívám sólový klavír. To už musí být echt! něco, aby mne to oslovilo, či dokonce draplo za srdce. Nějaká fakt výjmečná skladba. Jistě, jsou takové. Ano, správně, jedna byla zde v tomhle filmu. Plus klasika - akordeon, smyčce. Jímavé, tklivé, dokonalé tóny. Jen velká škoda, že té hudby tam bylo tak málo. Ovšem o to více jsem si ji užila. Moc nemusím válečné filmy. To už musí být echt! něco, aby mne to oslovilo, či dokonce draplo za srdce. Ano, správně, tohle je jeden z nich. Byť o hrůzách kolem války, přesto krása. Dokonalá souhra všech účinkujících, zejména Lina, Simonky a Jeana-Pierra, kteří zastínili všechny ostatní, byť i ti ze sebe taktéž vymačkávali, co se dá. Jenže co naplat, když je to Lino, Simonka a Jean-Pierre, kteří hrají (co hrají, ti to prostě s těmi postavami vyloženě prožívají, žijí!) už jen pouhým pohledem, pohybem, výrazem ve tváři, nádechem a výdechem. A charisma z nich přímo prýští. Dlouhé scény beze slov. Vypíchnout musím zejména tu po útěku Lina (doslova Němcům z lopaty) v autě, vzadu se Simonkou, jejich "rozhovor" pohledy, doteky (jak se vzali za ruce, mne píchlo u srdce), mlčením. Nebo záběry na ztýrané oběti na židli. Zchátralý dům, kde se skrýval Lino, na mne dokonce působil (i přes svou ponurost a temnotu) nečekaně romanticky. No, a o té závěrečné scéně, to už ani nemluvím. To se mi snad na nejméně půl minuty srdce zastavilo. A to jsem přitom čekala, že to nebude žádná selanka. Takovéto filmy si někdy s psychikou pohrají daleko působivěji, než nejlepší horory. Rozžvýkají ji, a vyplivnou. Ale zážitek z dokonalého filmu to naštěstí vyváží. A stojí rozhodně za tu újmu, je vidět... ["Filmová Výzva 2019" - Willy Kufalt] (01.04.2020)

Moc obtížně se mi budou hledat slova pro komentář, příliš silné emoce mnou otřásly, tuším, že tohle je jedno z nejlepších válečných dramat, co jsem kdy viděla (a samozřejmě nejsmutnějších). Uživatel flanker.27 to vystihl přesně, jak to vnímám já... pomník bez nabubřelosti, oslava bez fanfár, hold bez patosu a tiché dialogy... Atmosféra země, která je okupovaná nepřítelem, dokonale vyobrazená, jedné je z toho smutno a těžko... (18.01.2020)

A 13.2.1944 sa Philippe Gerbier rozhodol, že tentokrát nepobeží... Ešte teraz ma mrazí. V hlavných úlohách postavy, ktoré pre ich silu a odvahu nedokážem neobdivovať. Ďalej krásna réžia so zmyslom pre detail. Melancholická hudba a celková atmosféra navyše spôsobujú, že som film bral takmer až osobne a ponurých udalostí mi bolo naozaj ľúto. Scenár tomu dodáva punc reality a kompaktnosti, čiže všetko do seba zapadá. No naschvál nenapíšem, že by to dávalo zmysel, to žiadna vojna. (08.07.2014)

Pro mě jeden z nejlepších francouzských filmů. O skutečných rozhodnutích ve skutečné válce, které ovlivňují život a smrt nejbližších. Zatímco většina francouzského národa kolaborovala, a pak si po válce musela od pocitu viny pomáhat komediemi typu Velký flám (i Češi mají svého de Funese - Kolju), museli ti neodvážnější překročit hranice myslitelného. Melville pak jejich příběhy natočil s perfektně hrajícími herci tak, že se divákovi zastavuje srdce. Mimochodem, pokud někoho zajímá, jak to vypadalo v Československu, doporučuji knihu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík. Snad se najde nějaký český režisér, který ji natočí podobným způsobem jako Melville tento film. (24.05.2016)

Další z důkazů, proč jsem nikdy nepřišel na chuť filmovému klasikovi Jean-Pierre Melvillovi (s jednou vzácnou vyjímkou – Delonův Samuraj). I tady je vyprávění podivně strojené, nepřirozené, nevěrohodné. A ano, neváhám říci, v některých momentech režijně a produkčně nezvládnuté (běh před samopaly, či proč zmlácení odbojáři musí vypadat jako Romerovy rozpadající se zombíci). Navíc, to co se tam stane, neospravedlňuje obludně přepálenou stopáž, a to mám jinak pomalu vyprávěné filmy v oblibě. Na druhou stranu, Lino Venturu a Simone Signoret vždycky rád uvidím. (08.02.2020)