Orfeus

Nemám rád filmy, pro jejiž pochopení potřebujete vysokou školu. Cocteau míchá dohromady teorie, které byly v jeho době populární - Junga (moderní výklad archetypálního příběhu, Freuda (dva základní pudy), Husserla (vědecky luštíme kódy a zapomínáme na přirozený svět), Heideggera (existenciály)... Spíše jde o zprávu o uměleckém poválečném kvasu, než o skutečný film. Naštěstí zůstalo Cocteauvo originální filmové vidění a María Casares je smrtelně krásná. Ovšem pohádková čistota Krásky a zvířete je fuč. A mimochodem, Juliette Greco je mizerná herečka. (16.04.2011)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)