Perverzní průvodce filmem

Za nejzajímavější teorii bych označila tu, že Mulholland Drive a Lost Highway jsou vlastně stejné filmy. Jinak musím Žižekovi zatleskat, jakým krásným způsobem se vypořádal s pomstychtivostí za válečné útrapy v bývalé Jugoslávii. Nešel na Američany s roznětkou, ale svou naprosto unikátní výslovností angličtiny jim dozajista všem utrhal uši. (29.11.2015)

Slavoj Žižek je určitě jeden z nejzajímavějších filosofů dvou posledních dekád, a navrch akademická pop-star (točí se o něm/s ním filmy a je mu věnován International Journal of Žižek Studies, což se žijícím autorům zpravidla nepoštěstí). The Pervert's Guide to the Cinema je fascinující a notně bizarní jízda filmem jako klíčem k moderně. Ta bizarnost spočívá v tom, s jakou rychlostí Žižek servíruje své myšlenky, což pro nepoučeného diváka (takového, který zná Lacana/Žižkova Lacana jen podle jména) musí být mnohdy matoucí. Žižek se nezřídka vědomě dopouští nadinterpretací, což ale patří k jeho provokujícímu myšlení (stejně jako výroky typu „Ano, jsem leninista.“) a, samozřejmě, i každá taková interpretace je relevantní (nebo zminitelná) prostě z instituce interpretovatelnosti jako takové. A zásadní otázka, která se přes(nebo možná právě skrze něj) Hegela, který nenápadně prolíná celým „výkladem“ a tak posouvá ho jiným směrem, neustále vznáší ve vzduchu je: vykládá Žižek film pomocí psychoanalýzy, nebo psychoanalýzu pomocí filmu? (23.01.2008)

Během filmu jsem stále netušila, k čemu je tedy film dobrý (pro diváka). A zda je vůbec dobrý, nebo ho jen manipuluje tam, kam režisér chce, aby naplnil kasu. Nakonec to Slavoj Žižek prozradí a celkem mě jeho vysvětlení uspokojilo. Perverzní průvodce filmem je jedno velké dobrodružství. Zabývá se většinou filmy, které jsem neviděla, protože se jim z nějakého důvodu vyhýbám. Tarkovskij, Lynch, Bergman. Možná jsem do jejich sledování ještě nedospěla nebo je to otázka mého ega, superega, ID či jiných psychoanalytických oblastí (?) Film doporučuji všem, kteří se chtějí zamyslet nad tím, na co vlastně koukají/nekoukají a proč tomu tak je. Velmi dobrá analýza. (01.05.2017)

Slavoj vládne mocným nástrojem jménem psychoanalýza a tím nástroje dokáže otevírat temné a nesymbolizované prostory za obrazem a odhalovat, že celá kinematografie je vlastně jedna velká rázová vlna ze záchodové mísy... což je mimochodem ta největší poklona, kterou ji slovenský enfant terrible a nejnebezpečnější filozof západu může složit. Neobyčejně zábavný, podnětný a atmosférou přetékající dokument, který sice opisuje základní Slovincovy neduhy (eklekticismus, oblibu v nadhození myšlenky a jejímu zakecání i občasné nadměrné spekulativnosti), ale jinak se od něj nelze odtrhnout... tedy za předpokladu, že ve vás jména jako Lacan či Freud vzbuzují něco jiného než odpor. (31.01.2011)

Dvouapůlhodinová dávka aplikované freudiánské psychologie. Superega, libida, neukojené touhy a dominantní otcové se z plátna jen valí. Je to intelektuálské a upovídané, ale také (překvapivě) docela zábavné. Freudovým bajkám sice nevěřím, ale v Žižkově (vida, jak se může slovinský filosof - patřičně skloňován - podobat husitskému vojevůdci) předvedení rozhodně nenudí. A zajímavých postřehů je tu dost - například o Lynchových či Hitchcockových filmech. Jinde se však jedná o křečovitá znásilnění původního poselství. Takovýto násilný vykladačský přístup k uměleckým dílům však mají všechny ty redukcionistické interpretace - ať už freudovské, či třeba feministické nebo marxistické - v povaze. Tahle je ještě poměrně tvůrčí. (18.04.2007)