Červené střevíčky

Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! (11.03.2011)

Nepreafektovaný, vizuálne brilantný, kompozične novátorský, rozuzlením odvážny a nadčasovo inšpiratívny SKVOST, pri ktorého sledovaní som ani na sekundu nemohol uveriť, že bol natočený v roku 48 ! Resp. áno, na 3min., pri záverečnom (patetickom) prejave B.Lermontova. Odpúšťam. A je mi jasné, Martin, Baz, Miloš, Alan P. a ďalší, od koho ste sa učili. ZÁŽITOK. (06.07.2010)

Červená knihovna se projednou obula do britských červených technicolorových střevíčků a to v nijak krátkém osudovém melodramatu (se čtyřicetiminutovým prologem!) z prostředí baletního souboru o dvou ryšavých a jednom „Mefistovi“ v neodolatelném podání Antona Walbrooka. Mezi tímto triem hoří věčný to západní spor osobní život a láska versus kariéra a ambice. Čistě papírově tedy film beznadějně předurčený k tomu, aby se (mi) ani trochu nelíbil. Ovšem papírové předpoklady ne vždy platí. Naštěstí. A tak stejně jako Real jednou za x sezón porazí proti všem předpokladům Barcu, tak i rudé baleríny navzdory výše uvedené čer(ve)né kaňce strhávají způsobem, jakým to umí pouze ty nejlepší snímky. (06.02.2013)

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Restaurovaná technicolorová verze Červených střevíčků má až neskutečně nadupaný vizuál (a vůbec technickou stránku), který dělá i z některých mnohem mladších snímků velmi nedokonale natočené záležitosti, a hlavně plně využívá všech svých možností. Ale pro mě osobně je u filmu v drtivé většině podstatnější příběh. Ten v Červených střevíčcích mi bohužel zase tolik neučaroval, bez mučení přiznávám, že u baletu jsem schopný ocenit úsilí tanečníků, ale krásu v tomto druhu umění nevidím, to se radši soustředím na hudbu, jakože třeba u Čajkovského Labutího jezera by mi ke štěstí stačila. Co se týče souznění s postavami, to už bylo podstatně lepší, nejvíc mě však nadchnul Anton Walbrook v roli Lermontova, i když šlo v mnoha ohledech o de facto zápornou postavu. Konec, kterému předcházela téměř Sophiina volba, mě už zasáhl plnou silou, škoda, že taková vlna emocí přišla až na závěr. Silné 4*, možná, že v době vzniku nemuselo být na škodu film trochu prostříhat. (24.12.2012)