Recenzie (9)
Slavoj Zizek je fenoménom svojej doby. Médiami stavaný do pozície šaša, akademickou obcou odmietaný za svoje širokospektrálne a často až na hrane obhájitelnosti a provokatívnosti sa pohybujúce názory spájajúce Lacomskú psychoanalýzu, učenie Marxa spolu s rôznymi kultúrnymi špecifikami súčasnej spoločnosti ako aj (pre potešenie filmových nadšencov) filmu- podľa jeho slov vypovedajúcemu viac o realite ako ona sama o sebe. Tí, ktorí už s touto, jedným mojim kamarátom nazvanou, "pozitívnou celebritou" stretli, vedia že nás nebude unavovať neprerušeným prúdom filozofovania, ale vyšperkuje ho svojim osobitým humorom, mimikou, gestikuláciou a prístupom k svetu vôkol seba. To ale vôbec nepodkopáva hodnotu samotných myšlienok, práve naopak, robí ch prístupnými pre širokú verejnosť. V tomto dokumente nahliadame trochu do jeho súkromia ako i profesionálneho života hosťujúceho pedagóga, ba dokonca nádejného prezidentského kandidáta v rodnom Slovinsku. ()
Přístupný základ pro ty, co jsou Slavojem netknuti (dvouminutová hitparáda toho novějšího zde), spojený se střídmým náhledem do jeho soukromí (ideologická analýza lego postaviček je roztomilá). Především v závěru se tu ale vyjevuje, proč je onen spor mezi kulturálními studiemi a neoformalismem na poli filmové teorie vlastně v samém jádru pomýlený. Problém totiž je, že kognitivisté vyčítají ideologickým přístupům (marxismu, psychoanalýze...) dogmatičnost, která je ovšem - alespoň v Žižkově podání - jejich nevyhnutelnou součástí, ke které je třeba se hrdě hlásit. Jinými slovy jde o otevřeně deklarovanou oddanost svému ideologickému přesvědčení a ochotu přijmout jej úplně, navzdory zjevným nedostatkům. Souvisí to mimo jiné i s tím, co Žižek říká o lásce (lidi mají problém říct upřímně "miluju tě", protože jim to přijde až příliš děsivé). Neoformalismus se naopak nálepce dogmatu snaží úzkostlivě vyhýbat, když kromě jiného (bottom-up přístup místo top-down) předem deklaruje, že jde o systém nedokonalý, respektive přístupný neustálým korekcím. (Vtipné samozřejmě je, že největší současná postava neoformalismu David Bordwell hájí své závěry často právě jako něco svatého a nezpochybnitelného a jen zřídka a neochotně uznává, že se kdy mýlil.) Z pohledu Žižkovy lacanovsko-marxistické kritiky tak neoformalismus (potažmo v dokumentu zmiňovaný derridovský dekonstruktivismus) přesně odpovídá současnému "post-ideologickému" paradigmatu, v němž se naopak ideologie skrývá za excesivní sebeuvědomělostí a cynicko-ironickým odstupem, jež akorát maskují tiché uplatňování všeobecně platných "pravd" a konstant. Ochota k neustálé sebekorekci, zabudovaná už jako neoddělitelná vlastnost teoretického přístupu, paradoxně umožňuje prosazovat platnost toho přístupu s o to větší vehemencí. Je to jako s tím tradičním autoritativním otcem a tím postmoderně permisivním - první dává jasně formulované příkazy, které se za nic jiného neskrývají a lze se vůči nim autenticky vymezit, zatímco druhý přikazuje implicitně, ale tváří se jako že jde o vlastní zodpovědnost každého, kterou si navíc musíme užívat. Ve skutečnosti kulturální teorie a formalismus můžou dobře existovat vedle sebe, jelikož usilují o úplně odlišné věci, které si vzájemně ve svých závěrech nijak nepřekáží. ()
Myslím, že Komunismus je jako model společnosti dostatečně zdiskreditován, dalším pokusům se, prosím, vyhněme. Což takhle konečně vyzkoušet kapitalismus!:) A tím nemám namysli ten paskvil státem pokřiveného trhu, ve kterém žijeme dnes a který z podstaty věci, protože není zcela SVOBODNÝ, správně fungovat nemůže. Jeden příklad za všechny: sanace bank - too big to fail - to je, vážení, vítězství socialismu, nepleťte si pojmy. Ve svobodné společnosti by takto zrůdně banky nemohly narůst, natož, aby je někdo zachraňoval z peněz nezainteresovaných lidí. Achjo. K další četbě doporučuji: www.mises.cz a cokoliv od tria August von Hayek - Murray Rothbard - Ludwig von Mises. Tu ne cede malis! ()
S Žižkem je opravdu legrace. Ani tento dokument mi nedal jednoznačnou odpověď na to, zda je SŽ intelektuální šarlatán, záměrný provokatér či skutečně hlubokomyslný filozof, jehož mix Hegela, Lacana a Marxe představuje originální inspirativní výzvu pro radikální levici. – Nejvíce jsem se pobavil, když Žižek ve svém bytě komentuje televizní pořad, v němž o psychoanalýze hovoří tajnosnubně samotný Lacan, těmito slovy: Jsem osvícený a racionálně uvažující člověk a na rozdíl od Lacana preferuji jasné a srozumitelné vyjadřování. ()
Levičáci v tom mají jasno: Slavoj Žižek je nejobjevnější a nejvýznamnější myslitel současnosti. Akademická pop-star. Na sklonku roku 2009 ho pasoval známý americký plátek New Republic za nejnebezpečnějšího politického filozofa na Západě, bývá charakterizován coby impozantně brilantní představitel psychoanalýzy, a ve skutečnosti kulturní teorie vůbec, jaký se v Evropě vynořil za několik desetiletí, a i u nás pomalu zdomácněl díky obětavé práci Michaela Hausera. S většinou se dá souhlasit, nicméně bych se nerozpakoval jít ještě dál a dít následující: Bude-li někomu patřit 21. století, pak Žižkovi. ()
Reklama