Deverant

Je symptomatický, že většina těch, kdo tady Grassův kraťas komentují, vůbec nepochopila, o čem vlastně pojednává. Upřímně řečeno, trochu to zkorigovalo můj pohled na něj, protože jsem po jeho shlédnutí měl dojem, že je příliš polopatický a prvoplánový. V některých koutech světa očividně stále není dost polopatický. Jeho tématem je samozřejmě námezdná práce, že tam kde vidíme jen věci, samozřejmost toho že fungují, že za tím vším se někde skrývá lidská práce. Vykořisťovaná lidská práce.

Víte co je skutečně geniální tah? Nechat nás věřit, že stále dokola opakované příběhy, které stvrzují stále ty samé hodnoty, jsou jenom nutným zlem a že ten pravý smysl je v tom, co tenhle příběh umožňuje rozehrát: odkazy, hlášky, vtípky, všechny ty cool detaily. Tak se pro nás ty příběhy, které jsou ve skutečnosti příběhy těch hodnot (daleko spíš než příběhy dokola k uzoufání nudných, schématických postav outsiderů, kteří ke štěstí přijdou, protože když budete sám sebou a zasloužíte si dobrý konec, tak se vám ho dostane) stanou samozřejmými. Už se ani neobtěžujeme je zpochybňovat, mluvíme o pravidlech žánru nebo hollywoodské kinematografie. Nejhorší jsou v tom pak filmoví kritici, kteří jsou natolik obeznámeni se svým řemeslem, že zapomínají na to, že tam kde oni vidí neobvyklou hru narace nebo zajímavou rekonstrukci fikčního světa skrze fokalizaci několika charakterů, většina diváků vnímá podstatně víc ideologické kódy filmu. Dá se to ilustrovat například na tom, že mojí generaci byl, primárně právě skze filmová díla, vcelku jednoduše vštípen jakýsi nereflektovaný dojem, že druhou světovou válku vybojovali hlavně Američané, nebo že to oni byli hrdiny a v lepším případě obětmi Vietnamské války. Proč tyhle stesky v komentáři k filmu o surfujících tučňácích? Protože mě mě míra schématičnosti doslova urážela. Protože u amerických animáků se to samé schéma opakuje jako v ničem jiném. Protože vštěpuje jisté hodnoty, které nejsou neutrální, ale jsou těmi známými hodnotami mlčící většiny Dicka Nixona. Protože cílí primárně na děti. Protože mě tahle propaganda prostě už nebaví.

Fitzgeraldův román mě nijak zvlášť nezasáhl. Ne že bychom se minuli zcela, ale i vzhledem k tomu, že v jeho generaci bylo několik autorů, kteří jsou mi nesrovnatelně blíž, jsem si byl až příliš vědom překotnosti vyprávění, motivací nedostatečně životně a srozumitelně spjatých s činy a prchavostí, skicovitostí a vlastně trochu přepjatou tezovistostí postav. A přece: právě v postavách, jejich křehkosti a bezbrannosti, jejich neschopnosti vybrat si jednu realitu a pak se jí oddat, spočívá půvab Velkého Gatsbyho, to co na něm nemohu neocenit. Jediná scéna, v které se tuhle, podle mého nejdůležitější, kvalitu románové předlohy povedlo Luhrmanovi převést na plátno, je ta z hotelového pokoje. Jinak se v první půlce utápí ve svém typickém manýrismu, aniž by to mělo větší oprávnění (Gatsby je jako román velmi komorní), v dovysvětlování do písmene všeho, co ve své nejasnosti v textu jen zdůrazňuje povahu vztahů mezi postavami. Ano, důraz na Gatsbyho snahu prožít minulost znovu a lépe je oprávněný, to že je s ní Jay Nickovými ústy konfrontován ale ubírá celé myšlence na síle, právě v neslučitelnosti jejich chtění a jejich reality se měl necházet onen třpytivý opar jazzového věku, ne v karnevalové povrchnosti večírků, které musely táhnout Kanye a Jigga, aby divák pochopil, jak se tehdy lidé dokázali nevázaně bavit, když ještě neměli žádné pořádné drogy. Důraz na doslovnost pak musí odsunout do pozadí další linii románu, kterou je příběh samotného Nicka Carrowaye (a částečně Jordan Bakerové). Část jeho vyústění zazní v hotelové scéně (začátek osamělého desetiletí), ale jeho umístění do sanatoria na počátku a pohrávání si s jeho vypravěčstvím dokonale zlikviduje to, jak se Gatsbyho příběh stane pro něj osobně jistým prozřením či dospěním (Nick totiž do NY opravdu vlastně utekl). To co začalo v pozlátku končí v hysterii, doslovnost ubíjí melancholii, jež je další nezpochybnitelnou devizou Fitzgeraldova románu..."Bylo mi třicet. Přede mnou se rozprostírala hrozivá, zlověstná cesta nového desetiletí. Třicet - příslib desetiletí osamělosti, řídnoucí seznam svobodných mužů, s kterými se budu znát, řídnoucí obsah tobolky nadšení, řídnoucí vlasy."