Aidan

Stařenčino ekologické apokalyptično pro mne bylo místy zu viel, ale zároveň ladilo k chátrajícímu sídlu a zpustlým zahradám kolem. Poezie zanikání.

Příliš agitující. Jinak čirý úžas.

Výborný příběh, který morálně kulhá. Souhlas s Hedkou.

Ateistova křížová výprava proti lacinou útěchu skýtajícím, iluzivním formám duchovnosti, jakož i proti duchovnosti pokrytecké a duchovnosti démoničnem přitahované vlastně skrývá sveřepou vášeň pro pravdu. "I won´t avert my eyes." ... Neodvrátím oči před zlem a před lží, budu hledat vraha, i když mě to bude bolet a celý život mi to rozvrátí. A se stejnou úporností poběžím za pravdou, byť nebude hřejivá a milá. "Ti, kdo se ve jménu pravdy odvrátí od Krista, nakonec zjistí, že skončili v jeho náručí," pravila Simone Weilová. A právě o tom - o pesimismu, který na dně najde naději - je tento film. Tedy alespoň pro ty, kdo se jim prochmurní až na konec. Funguje tu vše: jen ta zbytečná kopulace v každé druhé epizodě plodí pocit trapna (něco takového zjevně zvyšuje sledovanost... ale hledět druhým do ložnice mi přijde podobně pitomé jako natáčet je, když zrovna na míse trůní...). Kam se podělo umění náznaku?

Chytré, vtipné, nápadité, a dokonce ani můj etický sensor nezablikal červeně. Nejde jen (jako v půlce všech velkých vyprávěnek) o Záchranu Celého Lidstva Před Velkým Nepřítelem, ale také o záchranu lidství hlavního hrdiny. Je to vlastně příběh o dorůstání zbabělce v muže schopného sebeobětování. Tahle zábava nevyvolává pocit viny nad proplýtvaným časem. A další plus: vzhledem k žánru se tu sympaticky šetří krví i pornografickým vystavováním lidského těla.

Zdálo se to nejprv přepjaté a patetické, jako by kdos bez Vláčilova citu pro výtvarno a nedořečeno zkoušel natočit Adelheid. Nefungovalo to zejména ve chvílích, které měly naznačit prchavou idylu (vyjížďka na ryby nebo hrátky s kolem jak ukradené z Butche Cassidyho). Ale nakonec se nedalo polské (respektive mazurské) tragice nepodlehnoutl. Tadeusz je vzorový vzor chlapa a smělý kandidát na nejkladnějšího necomicsového hrdinu v dějinách filmu. Jeho neústupnost tváří v tvář mnohotvárnému poválečnému zlu, tváří v tvář všem těm hrubým, hrbatým a slizkým řešením, jeho schopnost být skutečný muž a nebýt macho, zatímco byl obklopen machovitými nemuži, si mě získala, takže i občasnou polopatičnost bylo filmu snadno odpustit. Za vyždímané emoce jsem se nestyděl.

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky".

Všechna zpracování příběhu - od povídky z pera Gertrud von le Fort, přes Bernanosovo drama až po Poulencovu operu - jsou skvělá. Platí to i o tom pozapomenutém filmu, který sice klade menší důraz na souvislost mezi úvodní "zástupnou" agónii matky představené a Blančinu odvahu, ale o to víc si bere na paškál "velkou" francouzskou revoluci. Každopádně je to duchovní hostina.

"The boy grew up believing that he´d never truly be happy until the day he met ´the one´. This belief stemmed from early exposure to sad British pop music and total misreading of the film The Graduate." --- Ano, taky jsem za poslechu The Smiths takhle snil. --- Jenže hravý humor tu mýtus osudové romantické lásky nejprve podrývá, aby ho v závěru o to více přiživil. Škoda. Jinak je to kouzelný film.

Mnohé kvality tohoto filmu popsali kolem jiní. Mě ale něco na autorově rukopisu iritovalo. Cítil jsem v pozadí té jinak vlastně velmi lidské výpovědi o přátelství mezi sociálně vyloučenými osamělci jakousi krutost, nihilismus a zálibu v perverzitě. Je to dojem příliš vágní, než abych ho ramenatě hájil před odpůrci. Což však nic nemění na tom, že mě Elliotův humor často spíš zarážel, než bavil