Perverzní průvodce filmem

"Individuální člen sociální komunity často dostává své informace skrz vizuální, symbolické kanály" = "Lidé čtou" ______ Trávit čas luštěním vět. Tohle je nemocné. ______ Narozdíl od umění (= protože není jisté co tím chtěl básník říci, tak ať si z toho vezme kdo chce co chce) to takové vždy nebývalo. Ale toto podivínství je převážně v Humanitkách - rádobyvědách. ______ Luštit každý klam - každou trpaslíkovu větu. A pak si připadat na výši. Juchů, vyluštil jsem co ten fousatej poštěvák říkal. Asi bych měl dostat medaili. Demence. ______ Ubohé, je mi zle. ______ Sounds Of Silence v praxi. doprdele. ______ Jo, abych nezapoměl, víra = zásadně nedokazuju o čem mluvím, nebo tak nějak ... nevím, kreténi, zinterpretujte si to. (01.04.2010)

Podle jedné z nejslavnějších (a nejtrefnějších) Freudových charakterových typologií se já sám řadím mezi tzv. anální typy. My anální typové máme vedle převažujících negativních charakterových vlastností (jako jsou přízemnost, úzkoprse materialistický náhled na svět či přehnaná pořádkumilovnost) i jednu vlastnost, která se mi na nás líbí: skepticismus. Jsme apriorně (analyticky) nedůvěřiví a naše nedůvěra se vztahuje v neposlední řadě na nejrůznější spekulativní teorie - počítaje v ně samozřejmě psychoanalýzu. The Pervert's Guide to the Cinema je vynikající ukázkou díla, kterému nevěříme - ale přesto mě osobně baví. Promyšlenost a komplexnost známých psychoanalytických bajek, které zde Žižek aplikuje při interpretaci hollywoodských filmů, je totiž fascinující. Samozřejmě, že je komická představa, že by třeba bratři Marxové (pod)vědomě reprezentovali superego, ego a id. Ale jako metafora, která umožňuje získat na jejich filmy nový, osvěžující a zábavný pohled, to funguje. A totéž se dá říci o dalších Žižkových myšlenkách. Cennost The Pervert's Guide to the Cinema je v jeho zábavné provokativnosti. (26.10.2008)

Řeknu na rovinu, že se s psychoanalytickým čtením filmů moc neztotožňuji, hlavně s takovým, co nezná míru a je zaslepeno samo sebou. Žižek se ještě docela držel na uzdě, jeho filmový průřez mě zezačátku dost navnadil a zaujal místy i pobavil (pocit z vracení se exkrementů z temnoty chaosu pod záchodovou mísou), ale asi po hodině už mě ničím nepřekvapil a pořád omýlal pro mě nepodstatné věci, pro které byly filmy jen jakousi záživnější kulisou. Když zpětně zhodnotím dvě a půl hodiny, překvapuje mě, jak řídký a povrchní onen psychoanalytický exkurs byl, a rozhodně ne nijak radikálně laděný, jak se může zdát z názvu snímku. Nakonec mě spíše uchvátila sama pestrost a rozsah analyzovaných ukázek než většina komentářů k nim. (08.03.2010)

„Film je perverzní umění. Neuspokojuje vaše touhy, ale říká vám, po čem máte toužit,“ otevírá tuhle filmovou přednášku slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek a svýma vykulenýma očima, divokými vousisky a neodolatelně vtipnou, lámanou angličtinou se vyklání z plátna. Ve dvou a půl hodinovém dokumentu, skoro eseji nás pak stručně provádí svojí freudiánsko-lacanovskou filmovou teorií. Další důkaz, že akademické přemýšlení a psaní o filmu není žádným intelektuálským strašákem (jak se snaží tvrdit většina našich „běžných“ filmových „recenzentů“), ale především to může být ohromná legrace. A navíc se pak máte dlouhé hodiny o čem bavit v hospodě… Žižek sám vstupuje do dekorací (i do jednotlivých záběrů) superznámých (Matrix, Vertigo), známých (Dogville, Vymítač ďábla, Rozhovor) i skoro zapomenutých filmů (Possessed). Na konkrétních příkladech tu pak rozkládá svoje někdy ulítlé jindy fascinující závěry ohledně toho, co jako diváci od filmu chceme, co od něj dostáváme i o tom, co od něj dostaneme vždycky, aniž bychom o to zrovna stáli… Dotkne se fenoménu filmového voyeurství, lidské sexuality (víte, že muž se nikdy nemiluje se ženou, ale spíš s dokonalou představou a žena tak vlastně není nic než masturbační pomůcka?!) i toho, proč je právě film průhledem do skutečného Reálna (toho smradlavého hovna na chodníku našeho běžného života). Znovu opakuji, ne všechno, co Žižek tvrdí, je úplně přijatelné, ale všechno bez výjimky je stoprocentně neotřelým úhlem pohledu a zajímavým námětem k přemýšlení (například takové květiny by se měly dětem úplně zakázat, protože snad neexistuje nic perverznějšího než rozvitý květ lákající na voňavý pyl chtivý hmyzí sosáček). A co tak interpretovat na závěr? Vezměte si takové Hitchcockovy Ptáky: Když si odmyslíme fantastickou, hororovou zápletku, co zůstane? Panovačná a trochu naivní blondýna, která si to o víkendu chce prostě stůj co stůj rozdat s ramenatým svalovcem. (14.12.2006)

Dvouapůlhodinová dávka aplikované freudiánské psychologie. Superega, libida, neukojené touhy a dominantní otcové se z plátna jen valí. Je to intelektuálské a upovídané, ale také (překvapivě) docela zábavné. Freudovým bajkám sice nevěřím, ale v Žižkově (vida, jak se může slovinský filosof - patřičně skloňován - podobat husitskému vojevůdci) předvedení rozhodně nenudí. A zajímavých postřehů je tu dost - například o Lynchových či Hitchcockových filmech. Jinde se však jedná o křečovitá znásilnění původního poselství. Takovýto násilný vykladačský přístup k uměleckým dílům však mají všechny ty redukcionistické interpretace - ať už freudovské, či třeba feministické nebo marxistické - v povaze. Tahle je ještě poměrně tvůrčí. (18.04.2007)