Persona

Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... (07.07.2005)

(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. (28.07.2009)

Pro mne to není drama dvou rozdílných a přesto v něčem podobných žen.Cítím to jako jedinou ženu. Žena - Persona zobrazená jako herečka (vždyť kolik rolí v životě všichni hrajeme) a vnitřní žena-ošetřovatelka ( svým způsobem naše schopnost sebeléčby). Zobrazení vnitřního monologu ,jež nastavuje nekompromisní zrdcadlo-osamělost ,strach ,lhostejnost ,nenávist ,zraňování ,avšak záchvěvy pochopení a přijetí sama sebe.Opět Bergmanovské zkoumání schopnosti lásky a zde navíc i lásky mateřské.Drama ,před kterým není úniku ,tak jak on mistrovsky umí.Ať chcete nebo ne ,dotkne se vás ve vaší třinácté komnatě i když je zamčená a na ní sedm pečetí.Bergman mě dokázal přibíjet na kříž......Nykvistova krásná kompozice ,opět ta jeho hra se stíny a velké detaily ženské tváře ,to nádherně spolu s krásnou hudbou dotváří. Bibi a Liv obdivuji za jejich vynikající výkon ,protože jim věřím každé mrknutí oka.Ten závěr ,kdy tváře obou se spojí v jednu a vlastně to není ani jedna ,ani druhá a přesto oběma tolik podobná.....Těším se až přijde čas a budu si moci dovolit podívat se na Personu znovu.Teď si ,ale musím jít odpočinout..... (09.03.2008)

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)

Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. (16.08.2007)