Andreas

Borec není šťastný, i když by dle společenské šablony šťastný být měl. Takže to ostatní nepobírají, jelikož pro ně je štěstím žít, jak by "se mělo", být "normální". Jana by tou svou láskou mohla "milovat" naprosto kohokoli, kdo by jí tohle štěstí umožňoval. Stejně tak se vás lidi většinou ptají na to, na co by "se měli" ptát, ačkoli vás to třeba absolutně nezajímá. Nezeptají se na to, co vás zajímá, jelikož to asi nezajímá je, nebo to nenaplňuje tu jejich představu, na co je normální se ptát. V rámci rodiny se to však samozřejmě musí brát s jistou tolerancí, ti vás většinou mají rádi, což stojí nad frázemi, jen si prostě nemusíte rozumět. Existovat ve společnosti vyžaduje jistou míru přetvářky, žití svého života zase jistou míru rezignace na společnost. Jen ta láska dává člověku "zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému ze všech lidí". Psychiatr i film samotný divákovi nic nenutí, snad jen upozorňuje, že člověk prostě musí hledat v sobě. Návraty nejsou návraty do léčebny, ale návraty do života, byť na jiná místa, kde nebude tlak žít dle šablon. Ale jestli někdo našel štěstí v tom, že žije dle šablony, že žije normálně, tak ať, je to jeho pojetí štěstí, které ho může činit skutečně šťastným. Považovat to za rezignaci, by bylo stejně příkré, jako ono nepochopení "protistrany" vyčítající nenormálnost. Možná si za to může Ztracený syn sám. NA MĚ TAM JE MOC LIDÍ

Když vás přejde potřeba být tím deštěm, tak můžete ještě doufat, že zaprší z jiných mraků. A když vám holka nebude chtít odejít znuděně z kina z Taxikáře, tak můžete doufat, že je netuctová.

První ranní cigareta je zapálena téměř současně se zamáčknutím budíku. Neexistují pauzy na kouření, pouze pauzy od kouření, velice poctivě vyplněné lemtáním piva, případně pokašláváním. Mohutný knír nestačí osychat od pěny a to jej ještě večer čeká kbelík nakládaných sleďů. Chtěl jsem se vyhnout nechutnému počeštěnému slovu matesů, ale tady to fakt sedí, úplně jsem viděl Čtvrtníčka, jak je losoval, když pro ně hoši hrabali. Samozřejmě se jedná o chlapy nedodržující etiketu při močení a pedikúře, kterým byste na první dobrou jako ženský idol tipovali tu holku z Wildwechsel, z masa a kostí, krve a mléka, Evu Mattes. Čímž se přemosťuji k celkové filmové příbuznosti s Fassbinderem. Zejména v dlouhé a vskutku geniální hospodské pasáži. Guido Henderickx tomu tu kameru, náladu a porozumění prostě dává. A ty zombie tam, to zase bylo úplně jako z Lynche, když rozjedou In Dreams v Modrém sametu. Několik hodin ze života znavených lidí, kteří mají všechny dny stejné a během každého prostřídají veškeré emoce. Dopolední nepřátelství vystřídá večerní přátelství stvrzené soudržností proti Valonům. Jako se v ústech pod knírem každý den střídá cigareta s lahví piva a v ústech bez kníru vlámština s francouzštinou a rtěnkou, střídají se i pocity spokojenosti s nespokojeností a touhou utéci. Touhou utéci do minulosti, do méně unaveného mládí, kterou mladá žena cítí do chvíle, kdy se neujistí, že jednomu za těch pár rozdaných a druhému za těch pár schytaných ran, ještě stojí. Střídá se i natěšení s nervozitou z nadcházejícího jarmarku. No dobrá, to bude přece jenom trochu ozvláštněný den, ačkoli rok co rok stejný. I příští rok budou hrdinové z Verbrande brug volit místní miss, scházet se ve vraku, snít na záchodcích a především se tak roztomile trousit z hospody domů, pouze tady si možná prohodí role - kdo popadne tyč, kdo se bude motat a kdo kopat do plechovek, ovšem manželčino provinile loajální šourání se měnit nebude. Netflixu patří dík, že vedle Rolanda Verhaverta v rámci belgické sekce a kouzla nechtěného vyhrabal takový film. Až takhle mastný film.