Šepoty a výkriky

Bergmana mám rád, ale (jako hodně lidem, jak tak koukám) Šepoty a výkřiky mi ne úplně sedly. Narozdíl od gouryelly nevidím chybu v přehnaném množství výkřiků, ale naopak v přehnaném množství šepotů. Film začíná asi sedmiminutovým vstáváním nemocné sestry. Já vím, že na tom Bergman ukáže její zoufalství, strach ze smrti a vůbec všechno, co by jiný filmař musel nacpat do čtvrthodinového dialogu. Obdivuju ho za to. Ale nic to nemění na tom, že dívat se skoro deset minut na ženu, která vstává z postele, je to pro diváka ubíjející. Některé záběry mi přišly až moc nerealistické (tím nemyslím snové pasáže), což se dá skousnout třeba v Personě, ale ne v realistickém dramatu. Přesto tenhle film doporučuju. Některé scény jako kdyby Bergman netočil, ale maloval (např. slavná scéna, kde služka má v klíně umírající a utěšuje ji - hotový barokní obraz). (25.08.2007)

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

Ako svoj druhý Bergmanov film som si chcel vybrať niečo príjemné a ľahko stráviteľné... A takto to dopadne, keď si vyberám film podľa obalu a nie podľa obsahu. Príšerná umelecká depresívna nuda, ktorá zaujme len hereckými výkonmi. Nominácia za scenár musel byť vtip, veď dej a dialógy boli niečo otrasné. O umierajúcom človeku som videl veľa zaujímavých filmov, smutných, mierne odľahčených, citlivých, ale toto nebolo ani jedno z toho, ťažko pomenovať, čo to malo byť a čo tým pán Bergman myslel. (13.01.2019)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Předně musím říct, že ačkoliv je mé hodnocení pětihvězdičkové, není stoprocentní. Tento film disponuje naprosto dokonalou první částí, která způsobila, že mé srdce začalo krvácet a brečela jsem kvůli ní asi čtvrt hodiny. A ne jen takové to obvyklé zavzlykání a pár ukáplých slziček, opravdu hluboký, vnitřní pláč. Předčasné umírání ženy na nemoc je téma, které se mě bytostně dotýká a to, jakým způsobem to téma režisér pojednává, je shodné s mými vzpomínkami. Nekomentovaná, agonická smrt bez úsměvů a prohlášení o tom, jak se dotyční těší na lepší svět. Ne. --- To, co se děje zhruba od 45 minuty, už se nese v jiném duchu a tam už zaujímám jenom roli pozorovatele, nikoliv toho, kdo to celé prožívá, jako u první části. Pořád to zůstává velmi dobrým filmem, ale nemám ten dojem, že by se mě skleněný střep někde dotknul. I kdyby jen nepatrná smrt. ♥ (06.02.2011)