Detičky

Film není určen pro ty kteří dělají rádi ťuťu ňuňu a naschvál šišlají. Je to poutavě natočený dokument a sestřih toho jak tyto malá mimina objevují svět. Perfektní kamera doplněná o příjemnou hudbu. Mimina ukazují též sociální rozdíly ve kterém mohou děti vyrůstat - např. to, že africké děti vyrůstají v prachu a špíně a i přesto se dokáží radovat - mrazivé! Délka ani obsah nenudí. Zasloužené čtyři hvězdy. (02.10.2011)

Čtyři mimina z různých koutů světa vedou přes stejnost svého biologického vývoje už od narození velmi rozdílné životy, protože jejich rodiče mají velmi rozdílné možnosti. A Thomas Balmes je s pomocí "svých" kameramanů hezky snímá. A hraje k tomu Bruno Coulais. A to je všechno. Škoda, mohlo to být daleko zajímavější, takhle máme jen prvosignální "kulturní šoky", třeba z toho, jak africké domorodkyně řeší hygienu novorozenců. A ty mě osobně navíc ani nešokují. Něco si z toho vzít jde dost těžko, protože máte čtyři zcela individuální nebo chcete-li unikátní rodiny, takže z toho nemáte ani co vyvodit, zobecnit, nějak se k tomu postavit... prostě jen sledujete jakéhokoliv dramatu prosté dokumentární šup sem, šup tam cvičení. 70% max. (01.01.2015)

Myslím že cílové publikum budou ženy, což asi napadne každého. Výborný psycholog Jeroným Klimeš říká, že chlap když přijde domu k zobrazované rodině , cítí to jako prudu, protože jediné co může dělat je začít žvatlat s dítětem. Také říká, že obličej dítěte je přitažlivě roztomilý do šesti let a společnost starších dětí vyhledávají už jen ti, které to baví jako vedoucí kroužků, učitelé apod. Řemeslně je dokument zvládnutý dobře i když trochu monotónní. (04.04.2021)

Je to něco opravdu okouzlujícího, vidět, jaké zvyky, způsoby výchovy, a vůbec životní styl miminek ve čtyřech naprosto odlišných světech, přitom v lecčem je to úplně to samé, ať už je to Afrika, nebo Asie. Jakmile jsem se začala dívat, vtáhlo mě to do děje tak, že už nepustilo. Chtěla jsem vidět víc a víc, zaujatě jsem sledovala některé až nepochopitelné zvyky, které mají v některých zemích. Rozkošná stvořeníčka, ale kdoví, co z nich jednou vyroste.. (30.12.2012)

Třebaže je možné, že již od narození sídlí v dětech zárodky jejich povahy, málokdo asi zvládne ji v tak krátkém dokumetnu postřehnout, zvláště když pozornost neustále těká mezí čtyřmi ratolestmi. A tak člověku, kterého pramálo fascinuje dětská loztomilost, nezbývá než se soustředit na rozdílnosti a podobnosti prostředí pro výchovu dětí v Mongolsku, Namibii, USA a Japonsku. Pozornost si divák musí nasměrovat sám, neboť žádný komentující vypravěč se tu nevyskytuje. Divák tak sice získává nad prožitkem filmu větší kontrolu a stává se aktivnějším (pokud na to má), ovšem nabízené podněty mu nemusí přijít přespříliš podnětné. Ano, něco postřehne: v Mongolské pustině taky mají telky, v Africe si jinak představují hygienu, Japonsko se mu představuje jak zemička dbající nejvíc na vzdělání (počítadlo) a USA materiálním blahobytem prostoupená zem. Všude se pije mateřské mléko, v Americe se ovšem nejdříve stáčí do lahví. Žel, divák zřejmě bude mít tendenci pozorované skutečnosti generalizovat na celé národy, ba civilizace, což na příkladu čtyř rodin nepovažuji za šťastné. Děcka... všechna v podstatě stejná, lezoucí, žvatlající, věcmi třískající, brečící, řvoucí, spící, zvědavá... Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že Balmes v tomhle kousku zřetelně šahá po vypínači lidské soudnosti a sází na to, že ta nemotorná stvoření rozvzdychají každou dušinku, přičemž tomuto cíli pomáhá i lobotomizující, pozitivními emocemi nabitou hudbou. Já však s láskou dokážu koukat na mimina jen tehdy, vzešla-li by z mých genů, a i to jen díky vědomí: "Jednou vyrostou." Raději bych se od tohoto režiséra shlédl filmy, na něž lákal obal DVD. Papuánec dávající se na křesťanství či revizor Nokie jedoucí na kontrolu do čínské továrny této firmy - opravdovější "střet" kultur než zde. Tady jsou kultury prostě pohozeny vedle sebe a střetávají se jen v divákově hlavě, která ale asi pro všechno to pištění pojede na nejnižší výkon. Slabé ***. (23.04.2011)