Kagemuša

Trochu jsem se obával, že to bude další Kurosawův příspěvek na téma, jak pronudit tři hodiny. I začátek mne utvrzoval v tom, že opět budu svědkem dramatu, kdy se o válčení maximálně kecá vsedě. Naštěstí jsem se mýlil. Kagemuša přes svou délku nenudí, je plný zvratů, kvalitních (někdy až teatrálních) hereckých výkonů a zejména bezchybné Kurosawovy režie. Budu toto dílo považovat ze to lepší, co natočil. (24.01.2010)

Velmi prudce nudny Kurosawa. Ma to barvy a epicke ambice jako Kurosawuv pozdejsi Ran, ktery je ale mnohonasobne kvalitnejsi ve vsech ohledech. Kagemusha je az prilis protahly a oplyva naprosto nulovou porci zabavnosti. Konference upovidanych samruajskych lordu jsou nezajimave a podstatne delsi a castejsi, nez by mely. Bitevni sceny to vubec nezachranuji, naopak, namisto grandiozniho audio/vizualniho bonbonku, ktere byly k dispozici v Ran jsou zde pouze totalne nezazivne komparzisticke party, ktere nemaji sebemensi sanci divaka uspokojit. Akira je sice velky reziser tocici velke filmy, coz ale nemusi nemusi nutne znamenat, ze jsou take kvalitni. Tenhle tezce prehodnoceny Kurosawuv kousek je typickym prikladem. Mozna ani ty 2* si to nakonec nezaslouzi. 3/10 (25.06.2010)

Kagemuša je monumentálním filmovým počinem slavného Japonce v jeho pokročilejším věku. Síla efektu obrazového opojení výrazně převažuje nad prožitkem. Intimnost obrazových kompozic se předkládá s obřadní vznešeností a girlandou fanfár, masívnost je přesycena sebestřednou žranicí, tvůrce je uchvácen odhalením okamžiku zásadního pohybu naplnění velkolepého osudu vyvolených. Choreografie je formována disciplínou, hemžení a strnulost přesvědčení vlastního vědomí o důležitosti vytváření dějinných milníků se nadřazuje nad ducha zemřelého. Nehmotný stín se odváží dotknout se hmotnosti, přesvědčení není rozhodující. Očištění je rozprášeno v mukách marnivosti. Hlavním symbolem opulentní podívané je Šingen Takeda, jeden z nejmocnějších pánů středního Japonska 16. století, a jeho zprvu nesmělý stín a loutka osudu Kagemuša (zajímavý Tacuja Nakadai). Stín se učí životu vyvoleného, jednota klanu je nestabilní ve ctižádostivosti jednotlivců s pocitem ublíženosti. K výrazným postavám patří Šingenův bratr Nobukado Takeda (sympatický Cutomu Jamazaki), pravá ruka důvěryhodnosti mystifikující lahůdky. Zájem rodu je nade vším. Nejzahořklejší postavou je Kacujori Takeda (snaživý Keniči Hagiwara), Šingenův nejstarší syn, přehlédnutý v dědickém nástupnictví. Uraženost se nevzdává vlastních cílů. K výraznějším patří také hlavní generál rodu Takeda Masakage Jamagata (Hidedži Ótaki), hlavní autorita politických a vojenských kroků mocného rodu. Z dalších rolí: hlavní ochránce Kagemuši na cestě za světlem Sohačiro Cučija (Džinpači Nezu), mladý, schopný a ctižádostivý Šingenův mocenský rival Nobunaga Oda (Daisuke Rjú), Nobunagův věrný spojenec Iejasu Tokugawa (Masajuki Jui), přední generálové rodu Takeda Nobufusa Baba (Hideo Murota) a Masatojo Naito (Takajuki Šiho), další Šingenův zatvrzelý mocenský soupeř Kenšin Uesugi (Eiiči Kanakubo), či Šingenův rozmazlovaný vnouček a preferovaný dědic trůnu Takemaru (Kota Jui). Kagemuša je efektní vizuální podívaná samurajské odvahy a rituální obřadnosti. Efekt je upřednostněn i umocněn patetickým výrazem. Fanoušci jsou nadšeni, ostatní se přizpůsobí. (14.12.2018)

Původně měl hrát hlavní roli Shintaro Katsu, ale po neshodě s mistrem byl odejit a roli převzal právě Nakadai, zlí jazykové tvrdí, že kdyby Kurosawa oslovil Mifuneho, dopadl by film lépe. To nelze hodnotit, ale Nakadai podává dobrý výkon (je zajímavé si ale představit, nakolik by měnilo atmosféru, kdyby hlavní roli hrál Mifune nebo Katsu). Příběh je tradičně silný, odehrává se na pozadí konce jedné historické éry a v naprosto skvostném vizuálním provedení. AK je velkým znalcem člověka a života a kdyby nenásledoval Ran, dostala by ode mě Kagemusha *****. Obrázky, kterých namaloval při psaní scénáře desítky, jsou opravdu krásné - ve filmu je vlastně jen rozpohyboval (pokud se nepletu, nebylo to u něj neobvyklé). (23.01.2008)

Jakože kostýmní předehra k Ranu, v jejímž vytáhlém stínu se samotný Ran zcela utopil. Kagemusha svého následovníka převyšuje ve všech myslitelných rovinách: tempem vyprávění (a to je delší!), vizuální bombastičností, příběhem, hereckými výkony i nápaditostí (sen). Je to epochální historický výlet, výtvarně i stylisticky fascinující cesta do hlubin duše, a to s příchutí, možná již tradiční, ale stále milované, tragédie shakespearovského rozpětí. A kdo chce, může se nechat pohltit i silně protiválečným poselstvím, které se sice táhne Kurosawovou tvorbou jako korálovec, ale zde nabývá mnohem naléhavějšího rázu. K absolutnímu štěstí mi chyběl pouze bájeslovný Toshirô Mifune, ale Kurosawa mu vypočítavě (a snad i z nostalgie) našel obstojného hereckého dubléra. Smutným faktem zůstává, že sic je Tatsuya Nakadai více než uspokojivou náhradou, nikdy se nedokáže plně oprostit upomínky na svůj nepřekonatelný předobraz: Mifune přebývá v jeho akcentu, v jeho gestech, v jeho mimice. Příznačně to z něj činí dvojnásobně tragickou postavu. Leč, takový už je úděl herecký... (28.10.2008)