Malarkey

Mám čistou elektroniku tuze rád. Na té totiž nejde nic zkazit. Buď je dobrá nebo je špatná. Potažmo alternativní. Potažmo špatná...takže dejme tomu, že dnes mluvíme o té dobré. O té, které kvalitou odkazuje na ty nejlepší hudebníky jako jsou Daft Punk (samozřejmě), Fatboy Slim nebo The Chemical Brothers.

Ani už nevím, jak je to možné, ale jednou jsem se, a asi na to bude mít vliv Youtube (což je vlastně i dost neobvyklé), dostal k francouzskému (jak jinak) hudebníkovi, který všechny ty muzikanty nahoře adoruje a zároveň přichází s něčím naprosto novým.

S něčím, co už vím, že budu mít důvod se k tomu vracet. Life is Like je asi nejzajímavější kousek z toho všeho, co od něj už mám rád. Nechci říct nejlepší, protože by to nebyla pravda. A Vás by to nemuselo tak nalákat. Nicméně ten klip je boží. A hudba vlastně taky, protože je v rámci elektroniky aktuální....a hodně originální.

A to já vždycky moc rád ocením. 

French 79 je tak producent dnešní doby, který odkazuje na ty nejlepší jedné generace, kteří, jak to vypadá, už jsou nenávratně pryč...až teda na The Chemical Brothers, kteří budou boží asi až do skonání světa. 

Před docela už slušnou řádkou let jsem tu na ČSFD měl kamaráda, se kterým jsem vedl nekonečné nejen filmové diskuze a u toho jsme poslouchali geniálního ambientního mága známého pod projektem Enigma.

Doba uběhla mílovými kroky a já jsem se k Enigmě vrátil, abych zjistil, že před osmi lety vydal své dosud poslední poměrně potemnělé album The Fall Of A Rebel, kde se nachází i tento učiněný skvost. A zároveň evidentně uzavírač jedné z kapitol, které Michael Cretu, strůjce projektu, před lety napsal.

Krásná práce, ostatně jako celé album, kterého se poslední dny a týdny nemůžu nabažit. 

Sadeness (Part II)

Tak se zase rok s rokem sešel. Čím více si to připomínám psaním těchto závěrečných deníčkových sumářů, tím častěji mi vytane na mysl, že ten čas ubíhá čím dál tím rychleji. Přitom rok 2023 pro mě tentokrát neznamená, že jsem byl svědkem rozličných filmových zážitků, ale i skutečnost, že jsme od konce roku doma na ně tři. Takže je ten svět hned o chlup veselejší....a náročnější...ve všech ohledech. 

Nicméně nebudu halekat nad tím, že letos jsem měl co dělat, abych se vůbec dostal do kina. Se zdravím to také nebyla žádná sranda a když jste na věci dva, často holt musíte dát přednost i jiným věcem, než jen filmům. Pořád ale můžu říct, že vrchol všeho pro mě letos byly tři dny v Karlových Varech na filmovém festivale, kam jsme s manželkou vyrazili po dlouhých šesti letech...ano, opět se budu vracet k tomu času, protože čím delší je rozestup v porovnávaných časech, tím je to všechno horší.

Teď už ale k samotným filmovým a seriálovým zážitkům letošního roku. Takticky začnu hned českými kousky popř. slovenským žolíkem. Slovenský žolík je pro mě hodně vydařený, extravagantní a černohumorný Invalida, který Zdeňkovi Godlovi zvěstuje po Mostě věčnou slávu. Jen škoda, že po tomto filmu seknul s herectvím. Co se ale týče českých kousků, tak musím říct, že mě v druhé polovině roku hodně nadchly žánrovky Úsvit a Bod obnovy. Jedno historické dobové drama, druhé morální sci-fi. V obou případech za filmy stojí debutanti, což je pro mě příjemné překvapení. Kdyby byl debut každého v Česku takový jako tyto dva filmy, tak bych českému filmu začal i neskonale fandit. Na VOD službách jsem pak ještě zahlédl Děti Nagana, která sice úspěch tolik neznamenala, ale mojí generaci podle mě zasáhnout dovedla. V televizi mě pak nejvíce zaujala Volha, která si ustřelila nejen z doby, ale i z lidí v České televizi, což, když to samotná televize i natočí, přijde mi to poměrně sympatickým zjevením. Na závěr se mi pak opět na České televizi velice zalíbila série Příběhy starých hospod so Pepou Poláškem. Hlavně i proto, že mi je toto téma více než blízké.

Druhým bodem tohoto mého zesumírování bych se rád podíval na seriály letošního roku. Když začnu u sérií, tak jsem si vysloveně užil 2. sérii Vítejte ve Wrexhamu (to co se v tom welšském městě poslední roky děje je čirá fotbalová fantazie a radost to sledovat), 3. sérii Mandaloriana (byť první už nenabízí dílčí side-questy, ale regulérní příběh záchrany světa Mandalorianů), 1. série Last of Us (kde HBO dokázalo opět nadchnout a měl jsem se konečně týden za týdnem důvod těšit na pondělí), 3. série Teda Lassa (která ze seriálu dělá geniální dílo, co podle mě skončilo příliš brzo), 2. sérii Medvěda (který mě šoknul první sérií, abych zjistil, jak se dělá opravdový fine-dining a zároveň mi ukázal vycházející hvězdu Hollywoodu - Jeremy Allen Whitea), 2. sérii Lokiho (která je to jediné, co letošní Marvel nezazdil), 3. sérii Jen vraždy v budově (které jsou spolu se Steve Martinem, Martinem Shortem a Selenou Goméz tou nejpohodovější detektivkou posledních několika let) a 5. sérii Co děláme v temnotách (kteří jsou tradičně fantastičtí ve všech ohledech). Překvapením na sklonku roku byl polský seriál 1670, který si utahuje z Polska, šlechty a doby, podle které je rok pojmenovaný. Vše formou trapnodoku humoru, který když budete mít rádi, tak budete chrochtat blahem. Tento seriál je pak dohledatelný na Netflixu. Stejně jako Pád domu Usherů, kde Mike Flanagan geniálně zkombinoval povídky Edgara Allana Poea a natočil moderní young adult horor. Dále opět Netflix udeřil seriálem Zabiják bolesti, kde z Amíků udělal závisláky na prášcích a ještě ten námět založil na skutečné události a akční seriál Na maděru, který sice vypadá hodnocením blbě, ale je to čirá béčková zábava, která když bude osmnáct plus, tak to bude ještě hodně málo. Na Disney+ se pak objevila Ahsoka, což je spolu s první a druhou sérií Mandaloriana to nejlepší, co fanouška původní trilogie Hvězdných válek mohlo potkat. Na HBO se objevilo drama Láska a smrt podle skutečné události, kde jedno zahnutí vytvořilo koloběh událostí, které by si nevymyslel ani nejbláznivější režisér na světě. Zároveň mě tento seriál uhranul fantastickou Elizabeth Olsen. No a poslední seriál si pro sebe uzurpoval AppleTV s názvem Terapie pravdou. Milá a nenáročná dramedie z prostředí terapeutů, kde hlavní role hrají Harrison Ford a Jason Segel. Pokud je máte rádi, zklamáni nebudete.

No a teď už k samotným filmům. Těch je totiž docela dost, které stojí za to zmínit. Tak postupně začal bych asi zážitkem v Karlových Varech. Tam jsem se letos totiž setkal s celou řadou vydařených kousků, které statisticky vzato udělalo z tohoto ročníku pro mě kvalitou nejúspěšnější ročník. Prvně bych moc rád zmínil romanci Minulé životy, kde se hlavní hrdinové, platonické lásky, v dětství rozdělili emigrací, aby se na Facebooku po mnoha letech opět našli. Pak africké Mami Wata vnášející tamní tradice do dnešního realistického světa pro mě bylo zajímavým zpestřením. Pracovní síla pak asi nejsilnějším dramatem letošního roku, Ve jménu cti nejlepším historickým kouskem (vyhrál i ocenění diváků na festivale) a nakonec i Suzume, u které stálo za to si do večera počkat, protože mi po dlouhé době potvrdilo, že není na škodu si jednou za čas nějaké to anime pustit.

Na Netflixu z toho obrovského množství filmů, co rok co rok vytasí se taktéž skvělo pár dobrých kousků. Nicméně na úkor množství je to jako třídit zrna od plev. Pořád ale překvapily následující filmy: Ještěr - hodně slušným temný thriller o jednom vrahovi, kterému Fincher (milovník podobných námětů) může tiše závidět. Krev a zlato - tarantínovka z druhé světové války, která je technicky vybroušená, akční a sakra hodně zábavná. Navíc natočená v Česku, což každý patriot v porovnání s kvalitou musí ocenit. Leo - asi nejlepší film s Adamem Sandlerem v hlavní roli za posledních několika let...a je úplně jedno, že tu "jen" namlouvá hlavní roli ještěra. Mastičkář - důkaz, že Poláci jsou borci rok co rok. Dobové epické drama se vším všudy. Nech svět světem - jak to může vypadat, když končí svět? Třeba takto...místy až geniálně nasnímaný zánik civilizace tak, jak ho běžně známe. No a nakonec Nyad - drama o jedné plavkyni, která dle pravdy dokázala nemožné. V hlavních rolích fantastická Annette Bening a Jodie Foster. 

Z tech dalších filmových zážitků mě pak v kinech velice mile překvapili výrazně vážnější Strážci Galaxie: Volume 3, Indiana Jones a nástroj osudu, který tu dobrodružnou zábavu vrátil kvalitou někam mezi první a třetí díl, Přízraky v Benátkách, které konečně dokázali, že Kenneth Branagh je Hercule Poirot na svém místě a v neposlední řadě Babylon, který byl zároveň prvním kino zážitkem hned z kraje letošního roku. Také ale tenhle zánik amerického němého filmu a příchod zvukového formátu dokázal, že Damien Chazelle je jeden z největších filmařů současné éry. 

Na závěr pak nesmím zapomenout ani kreslené Vocasy na tripu, kteří z psího hulváctví udělali přednost. Pak The Covenant, který vrátil kvalitu válečným filmům a Jake Gyllenhaal se vrátil do pozice vojáka, která ho zjevně tak baví. A hlavně je v ní sakra dobrej. No a nesmím zapomenout ani na Tetris, kterým mě letošní AppleTV hodně překvapila. Nápaditá, originální a zatraceně zábavná filmařina a příběh, o kterém jste netušili, že může být tak zajímavý. No a abych to tu zakončil tím nejlepším, tak letos to u mě jednoznačně vyhrál Dungeons and Dragons: Čest zlodějů. Fantasy komedie, kterých je jako šafránu a navíc ze světa počítačových her, u kterých jsem prožil dětství - tedy u Baldur´s Gate nebo Icewind Dale. Film, který se u mě stane tradicí a zařadí se po bok těch pár filmů z dnešní dekády, které si tak rád opakuji.

Nakonec ten letošní rok po filmařské stránce nebyl úplně marný, když se nad tím zamýšlím. Nakonec byl docela i plodný. Jen je třeba řádně třídit. A to třídění se bohužel týká i tvůrců, kteří svoje kvality dokázali již v minulosti a letos je mnohdy úplně nepotvrdili. Nebo neříkám, že nepotvrdili, ale minimálně se nepřekonali. No, uvidíme příště, tak vítej roku 2024. Ať jsi zábavnější, úspěšnější a šťastnější, než rok letošní. Bylo by to fajn se také konstantně ze života několik měsíců jen radovat a ne jen se strachovat. Co si budeme....no tak ahoj příště! :-)

Říkali, že končí, že je doba už moc digitální a plná robotizace. Že prý s tím nechtějí mít nic moc společného a raději to zabalí včas a na vrcholu. Pak ale došlo k deseti letému výročí jejich poslední desky Random Access Memory a francouzští průkopníci elektronické scény zveřejnili pár nevydaných kousků, které se jim do dnes válely v šuplíku. Třeba právě Infinity Repeating s Julianem Casablancas.

Vzhledem k nákupu jablečných produktů se nám již po druhé podařilo dostat k Apple TV na tři měsíce zdarma. Poprvé mě mnohdy naprosto nečekaně zaujaly hodně slušné minisérie a stejně tak se to u nich povedlo i pro tentokrát. Nabídka je dle očekávání nejmenší ze všech VOD služeb, ale když už narazíte na něco, co Vás zaujme, většinou Vás to přiková v křesle až do samotného závěru. Třeba posledně se to povedlo u minisérie Volavka.

Když si přečtete popisek, asi Vás napadne, že se nejedná nic objevného. Hlavní hrdina, kterého hraje Taron Egerton se dostane do vězení za prodej drog na dlouhých deset let. Jelikož je ale huba prořízlá a umí se poměrně snadno spřátelit se všemi gangy, záhy dostane nabídku, která se neodmítá. Ubytovat se v jedné z nejhorších věznic v USA, dostat se pod kůži nedoznanému sériovému vrahovi a zjistit, kde jsou zakopané všechny jeho oběti. Když to dokáže, dostane svobodu, když ne, dostane se na svobodu sériový vrah, protože je v prozatímní vazbě a nemají na něj mnoho přímých důkazů. Mise, která může ovlivnit celý jeho život. Tak proč to nezkusit

V tu chvíli se rozjíždí kolotoč situací a momentů, které podkreslují exkluzivní herecké výkony. A to jak hlavního psychotika, kterého zde luxusně hraje Paul Walter Hauser, tak i táty Tarona, kterého zde nádherně zvěčnil Ray Liotta, coby jeden z jeho posledních hereckých koncertů. A určitě jeden z těch nejvíce zapamatování hodný. Vše je pak umocněno hlavní rolí, které se zhostil Taron. Jeho role se během šesti epizod tak neuvěřitelně proměňuje, že Vás musí bavit každá další minuta nejen jeho hereckého koncertu, ale celkově i celého seriálu, který ve mně rezonoval ještě dlouhé dny poté.

Vše podkresleno faktem, že se jedná o příběh založený na základě skutečné události.

A muziku k této minisérii dělala skotská kapela Mogwai. Kdo má rád post-rock, tak jí určitě okamžitě pozná. 

Letos zatím tolik příhodné počasí na výlety nebylo, ale i tak se nějaké zrealizovat již podařilo. Třeba na zámek Kačina nacházející se kousek od Kutné Hory. Ten je zároveň jedním z nejvýznamnějších památek empírové architektury v Česku. A pravděpodobně i proto ho rádi volí filmaři do svých filmů.

Objevil se například ve dvou dílech seriálu Dobrodružství kriminalistiky nebo ve štědrovečerní pohádce České televize – O vánoční hvězdě, kde se z tamní knihovny stalo hvězdné nebe.

Ze světové kinematografie se tu pak objevili herci jako jsou například Jeremy Irons, Matt Damon, Jean Reno, Orlando Bloom nebo Johnny Depp. Natáčela se tu jedna z adaptací Bídníků, mysteriózní thriller Z pekla, francouzská komedie Návštěvníci 3: Revoluce, historická freska Marie Terezie nebo fantasy seriál Carnival Row.

Když tedy budete mít chuť na výlet, určitě neváhejte, dělají i speciální komentované prohlídky právě o natáčení těchto filmů.

No a až načerpáte energii procházkou po obří zámecké zahradě, po jednotlivých křídlech zámku, které mnohdy neberou konce, jak jsou dlouhé, popřípadě se pokocháte tamní bylinkovou zahradou, neváhejte se zastavit i ve vedle položené vesnici Nové Dvory, která k panství Chotků také patřila a tak se v ní nachází celá řada dalších zajímavých barokních staveb. Mimo jiné i hodně slušná hospoda U Hájků, kde u výčepního Kozla naservírovali super jídlo.

Jednoho podzimního propršeného víkendu, kdy jsem byl doma sám, jsem náhodně zabruslil na HBO Go a proklikával seriály, který by mě na první dobrou mohl zaujmout. Po pečlivém zkoumání pak oči mé stočily se na minisérii Malá bubenice. Kromě žánru - špionážní thriller - jsem vůbec netušil, do čeho jdu. O to více došlo k údivu a překvapení.

Malá bubenice vychází z jednoho z nejslavnějších příběhů Johna le Carré, který se právě psaním špionážních thrillerů proslavil. Ze strany námětu tedy můžete předpokládat kvalitu. Stejně tak i ze strany režiséra, kde Jihokorejec Čchan-uk Pak je slavný především trilogií Pomsty, která zašla i hluboko za hranice Jižní Koreje.

Příběh začíná někde na jihu u Středozemního moře, kde parta kamarádů užívá uprostřed léta 70. let života. Mezi nimi je i Charlie, která je tak trošku drzá, tak trošku vyzývavá, ale hlavně si jí všimne izraelská tajná služba, která přijde s nabídkou, co se neodmítá. Využijí její herecké schopnosti k tomu, aby z ní udělali volavku – doslova.

V tu ránu začíná opravdové špionážní dobrodružství, které jsem dlouho neviděl. Z těch moderních naposled asi u Mostu špionů. Zde ale tvůrci pracují s fantastickou kamerou, natáčelo se v Česku, což je občas i docela znát a hlavně tu hlavní roli Charlie hraje Florence Pugh, kterou jsem si během seriálu doslova zamiloval. Myslím si, že to všechno jsou dostatečné důvody k tomu, abyste tento příběh zkusili i Vy. Vězte, že Vás nezklame!

...všiml jsem si, že série je nyní dostupná na stránkách České televize, tak to neváhejte! Stojí za to!

„Punk´s not dead, vy volové!“

Tahle hláška Honzy Hauberta z kapely Visací zámek mi připomíná, kdykoliv ji slyším, že mezi námi stále žijí ti, kteří na nezřízeném životě udělali kariéru. Visáči jsou sice klasici na slovo vzatí, ale i u nich to muselo někde začít. A kde jinde by to mělo začít, než u Sex Pistols, kteří v sedmdesátých letech definovali žánr.

No a jejich příběh od založení po zánik tu velice vzorově zfilmoval Danny Boyle. Režisér, který s feťáky a alkoholiky udělal kariéru, když se proslavil v devadesátých letech legendárním filmem Trainspotting.

Líbí se mi ale, že to nepojal klasicky, ale poměrně originálně. Danny Boyle byl vždycky profík na různé filmařské vychytávky, včetně samotného střihu nebo výběru muziky k jeho dílům. Tady ale v šesti dílech opravdu oceníte, že se příběhu ujal někdo, jako je on a ne nějaký druhořadý režisér, který má na kontě tisíc a jeden díl ze seriálu Tak jde čas.

To, že na scéně máme aktuálně VOD služeb tolik, že bychom se asi museli pětkrát naklonovat, abychom stihli shlédnout alespoň základní nabídku všech, reálně způsobuje, že zajímaví tvůrci můžou natáčet co chtějí a jak chtějí. Většinou je to ku škodě, protože umělci jsou občas přeci jen až moc umělečtí, ale v tomto případě to perfektně sedlo. Námět je sám o sobě atraktivní, perfektní herecké výkony herců, které jsem mnohdy ani neznal (až na Maisie Williams ze Hry o trůny, kterou bych teda na první dobrou nepoznal) stojí jednoznačně za povšimnutí a dobový soundtrack spolu s originálním střihem také nemá chybu.

Pokud Vám tedy Sex Pistols něco říkají, neměli byste sérii Pistol vynechat. Je to totiž anarchie a totál chaos! O to víc překvapující (pro toho, kdo už na stejné VOD službě viděl Pam a Tommy už tolik ne :-D), že se minisérie nachází na Disney+.

Je tomu už měsíc, co jsme si s manželkou udělali letošní první výlet za hranice naší země – do Neapole.

Z města kontrastů, kde na jedné straně máte oprýskanou omítku kam se podíváte, bezdomovce nebo žebráka na každém kroku (jednou jsme dokonce potkali i českou reprezentaci s pivem v ruce a psem po boku, čemuž jsme nedokázali uvěřit a poznat byli jenom proto, že vášnivě probírali ve vážně podroušeném stavu aktuální volbu prezidenta), ale i nádherné památky mnohdy přeš 2 tisíce let staré nebo exkluzivní kuchyň, která se nedá rovnat s žádnou jinou v celé Evropě. 

No a v tomto městě jsem si nemohl nevzpomenout na současně nejslavnějšího italského filmového režiséra, který je zároveň i rodákem Neapole – Paolo Sorrentina. Ten totiž v mnoha rozhovorech básnil o tom, jak je Neapol krásná a osobitá, až to došlo do té fáze, že jí složil milostný dopis formou filmu Boží ruka.

Připomněl, jak se ve městě žilo v 80. letech a jak zásadní vliv na město měl Diego Maradona. Popravdě mám pocit, že se to od té doby příliš nezměnilo. Maradona je tu pořád „la persona piú famosa“.

Ani nenechavé ruce Hollywoodu nenechaly na Neapoli nit suchou. Nejznámější film současnosti, který se zde odehrával je romantické drama Jíst, meditovat, milovat. Dokonce je i možnost zajít si na pravou neapolskou pizzu do pizzérie, která ve filmu hrála hlavní roli. Kdyby nebyla během naší návštěvy v rekonstrukci, asi bychom ji nevynechali. V Neapoli ale neuděláte chybu, když si pizzu dáte kdekoliv. Je skvělá všude a za peníze mnohdy nižší, než v kdejaké pizzérii u nás. 

Neapol má tak opravdu osobité kouzlo. Za ty čtyři dny jsem jí dokázal přijít na chuť. Doslova. Je to kus země v jižní části Evropy, kde život žijete mezi úzkými uličkami činžáků a bytovek, ze kterých mnohdy za celý den neuvidíte kloudně světlo od Slunce. Nakonec ale stejně zjistíte, že k radosti stačí pořádná Margherita s buvolí mozzarellou, sladkými rajčátky z oblasti Vesuvu a povinná výhra tamního fotbalového klubu (který navíc letos vládne italskou fotbalovou tabulkou). V tu ránu je totiž svět opravdu krásný a vůbec byste přitom neřekli, že zde žije přes milion obyvatel a část z nich žije v nejnebezpečnější čtvrti v Evropě známé například ze seriálu Gomora.

Je tomu už pár let, kdy nás, filmové nadšence, pohltil film Drive. Pravda, velkej kus udělal Ryan Gosling, a to především u dámského kolektivu. Zbytek nicméně jednoznačně obstarala hudba. 

No a když mluvíme o hudbě k tomuto veledílu, tak nesmím opomenout song z filmu nejznámější...a to s názvem Nightcall, pod kterým se skrýval francouzský skladatel Kavinsky. Nutno ale dodat, že jeho počin na tom nebyl úplně stoprocentní. Dělal na tom s půlkou dua Daft Punk, a co si budeme povídat, to na tom bylo znát asi nejvíc. Pořád se ale jedná o kousek, který je peckou i v dnešní době...a to se sakra počítá!

Kavinsky pak v návaznosti vydal album, které rozjelo vlnu synthwave, a která od té doby jede jak namydlená. Jen Kavinsky upadl v ticho, tmu a nečinnost. Ta nakonec trvala dlouhých dvanáct let, než se opět objevil na scéně.

Plánování to bylo dlouhé, očekávání velká, ale druhé album Reborn nakonec spatřilo světlo světa a výsledek je nad očekávání dobrý.

Nejlepší moment alba osobně pak vnímám skladbu Outsider, která má v sobě takovou tu atmosféru francouzských filmů osmdesátých let, kterým neméně obstojně vládne hudba od Cosmy. 

No, co Vám budu povídat, tohle je hudební moment, který žádného milovníka elektronické scény nemůže nechat v klidu. 

Už dlouho jsem si říkal, že bych tu v deníčku mohl poukazovat na minisérie, které stojí za to vidět. Líbí se mi na nich totiž to, že mají začátek a konec. Ten je sice lemovaný určitým počtem dílů, ale pořád je to příběh, který posledním dílem skončí a tak má dostatečnou sílu na to nás pohltit a na konci emocionálně adekvátně zničit. První minisérie, kterou zde tedy uvádím je Angličanka. Při zapnutí na mě háže očko logo Amazonu, ale vidět ho můžete na HBO Go.

Titulní postava Angličanky je Angličanka Cornelie Lockeová, kterou hraje Emily Blunt. Ta se hned v první pořádné scéně objeví uprostřed prérie, někde na středozápadě Ameriky v druhé polovině 19. století. Kde nic, tu nic, jen nějaká kulisa polo zaneřáděného domu, na kterém se skrývá nápis hotel. Za ním pak visí na provaze nějaký indián, který tam čeká na smrt. No, první záběry příliš naděje nedodávají. Na druhou stranu, žádný vyhlášený western na tom nikdy nebyl lépe. Ano, v rámci této série můžeme mluvit o ryzím westernu. O tom Vás ostatně přesvědčí už titulní melodie, kterou přikládám níže, a kterou jsem si doslova zamiloval.

No a jelikož je Emily Blunt dáma s grácií, rozhodne se indiánovi pomoct. To se tak sice stane, ale dostane se do šlamastyky, ze které není cesty. Indián Eli Whipp, kterého hraje Chaske Spencer, je ale muž na svém místě a záchranu ji oplatí záchranou. V tu ránu se uprostřed ničeho v oblasti, kde se na dobro už zapomnělo, protnou příběhy dvou lidí, kde každý má nějaký směr a nějaký smysl. A zde se rodí onen příběh, který mě tak fascinoval. Dobré na ději je i to, že ho podporují výborné herecké výkony nejen hlavních postav, ale i všech přihlížejících. Každý tu má svůj smysl, svůj děj…svůj osud. K tomu fantastické záběry na krajinu, kterými byste si z fleku vytapetovali obývák a hudební podkres, který můžeme řadit kvalitou hodně vysoko.

Prostě kousek, který stojí za pozornost a ocení ho nejen fanoušci westernu, ale všichni ti, kteří mají rádi dobré filmařské řemeslo.  

Tak jsem si procházel aktuální potenciální hudebníky, co by mohli kandidovat na pozici reprezentanta za Česko v letošní Eurovizi a zaujala mě v tom množství novinek jedna talentovaná zpěvačka, co si říká Aiko.

Dozvědět se o ní, co už kde vydala, je trošku oříšek, protože její pseudonym odkazuje do Japonska a v Japonsku je nějaká hudebnice, která si taky říká Aiko. Po chvíli bádání jsem se ale k nějakým informacím dostal a hlavně k muzice, která mě hned na první dobrou zaujala.

Tohle, že je česká scéna? Za mě super!

První skladba, co jsem slyšel, se jmenuje Daughter of the Sun a je to takový Goldfrapp styl smíchaný s Portishead. Na youtubu se klip objevil už před rokem a já ten song nemůžu vypudit z hlavy. Níže ale přikládám novinku Instincts, která se naštěstí nese v podobném duchu, a který vznikl na základě vyhrané soutěže Czeching 2022, pořádanou rádiem Wave. Zpěvačka Aiko má super hlas, zvukově je to perfektní…teď už jenom, aby se dostala do povědomí lidí, co mají rádi muziku. O takové muzice by se tady mělo mluvit a ne o kapelách jako je Slza, Mirai nebo nedej bože Marek Ztracený.

Není tomu tak dávno, co jsem si projížděl deníček a rozmýšlel nad tím, co jsem tady za ty léta už napsal. Pak jsem se zarazil a zjistil, že mi jeden rok sesumírování úplně chybí. Přitom do té doby jsem měl pocit, že když už nic jiného, tak to sesumírování jsem si tady jednou za ten rok udělal. No, neudělal a teď jsem na deníček taky pěkně kašlal, takže tímto článkem bych to všechno hrozně rád napravil a dal si tu předem malé předsevzetí, že příští rok tu budu psát svoje životní poznatky častěji. Kéž by ten životní čas tak neubíhal a všechno, co tu píšu mohla být i pravda, že?

No tak teď k věci. Rok 2022 byl turbulentní v mnoha ohledech. Pokračoval covidem (na který si dnes už pro změnu skoro nikdo nevzpomene), nastoupil válkou, otrávil nás všechny nedostatkem všeho možného a ještě k tomu přidal vstup celosvětových ekonomik do recese, což poznamenalo nás všechny nejenom na psychice, ale i na množství peněz v peněženkách. No, ještě, že tu mezi námi jsou ty filmy, co myslíte? Poslední dobou si to říkám čím dál tím častěji a čím dál častěji se vracím k těm zajetým kouskům. Nové si ale také zaslouží svojí pozornost...o tom žádná a rád bych Vás o tom tímto článkem přesvědčil!

Už řadu let tu s námi jsou VOD služby. Letos navíc do našich luhů a hájů dorazil konečně i Disney+ a Amazon Prime se tak nějak přihlásil o pozornost novým Pánem prstenů. Takže první, o čem bych moc rád mluvil jsou světové seriály. A budu postupovat podle VOD služeb. Takže Netflix. Ano, ten slovutný Netflix, na který jsem si sem tam stěžoval, kudy jsem chodil, jestli něco umí, tak jsou to seriály. Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora přesně přišel vhod v době, kdy jsem v plném nadšení z obzvlášť české fantastiky, sci-fi a hororu co se týče knižní podoby. No a Guillermo letos vytasil povídkový seriál, kde si zve režiséry, ti si zvou zajímavé herce a všichni dohromady pak točí povídky, kde nejednoukrát jsem četl jméno H. P. Lovecraft. A špatné to vůbec nebylo! Pak taky někdy v létě dorazil se seriálem Monstrum, které trhalo podle mnohých rekordy a především to teda bylo hodně nechutné a kruté představení jednoho amerického masového vraha. Taky ale mnohé potěšil seriálem Sandman, kterým údajně poměrně věrně zfilmoval nejslavnější komiks na světě. Některé díly mám dodnes v povědomí a řekl bych, že se jen tak nevypaří. Solidní zážitky ale proběhly i u schizofrenně mysteriozního seriálu Vidím vás, u severského The Playlist o založení aplikace, která pro jednou změnila hudební průmysl a především pak seriál Wednesday, která přetrhala zase další rekordy a v čele s Timem Burtonem dokázala, že seriál o mladých může poměrně pohodlně bavit i dospělé. Možná i proto, že Jenny Ortega je tady coby Wednesday naprosto fantastická.

Disney+ pak překvapilo seriálem Andor, který má mít dvě série, a který v sobě skrývá mnohdy jedny z nejrealističtějších, ale i nejzajímavějších scén ze světa Hvězdných válek. Nechci říct Hvězdných válek celkově vůbec, ale za poslední léta mě nic tak emotivně nezarazilo jako myšlenky, se kterými tento seriál přišel. Zábavné také bylo narazit na Disney+ na seriál Pam a Tommy. Ten totiž pojednává o tom, jak se Pamela Anderson a její tehdejší přítel Tommy do sebe zamilovali, pak to spolu dělali kde se dalo, jednou si to natočili a jeden zhrzený člověk jim tu pásku ukrad a roztahal ji po celém tehdy začínajícím internetovém světě. Na Disney službě byste to asi nečekali, co? Pak na HBO došlo k milému překvapení v podobě seriálu Julia a pak predevším Peacemaker, který tak nějak zlomil vnímání DC komiksáren a vypadá to, že se v této stáji blízká na lepší časy. Sean Gunn je prostě frajer, což? HBO si ale letos udělalo zářez hlavně v podobě seriálu Rod draka, který vysloveně fanoušky Hry o trůny nezklamal a uvidíme, co se tak bude dít dál...Z pokračování seriálů pak určitě potěšila čtvrtá série Co děláme v temnotách a zakončení seriálu Po životě s Ricky Gervaisem.

Amíci pak mají dar na filmařskou fantasii a jelikož dnes vládnou především komiksárny, ty nejlepší mi pro letošek přišly od DC. The Batman je třeba kousek, kde by diváka na první dobrou nenapadlo, že Robert Pattinson a temnota Gotham City půjde k sobě. Jde a je to pecka! Na druhé frontě mě bavil i mnohdy kritizovaný Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství. Hlavně asi pro to množství nápadů, ze kterých byl patrný podpis režiséra Sama Raimiho. Disney+ si pak pro vstup na českou scénu přichystal premiéru filmu Predátor: Kořist a všem nám vytřel zrak s tím, že pořád lze natočit dobrej akčňák, do kterého byste to na první dobrou neřekli. No a na závěr té fantazie letošního roku přispěchal Pinocchio Guillerma del Tora, který byl krásný! Vizuálně úchvatný, dospělý, ale s dětskýma očima. Opravdu, co do poctivosti, nádherný loutkový film natočený fázovou animací.

Američani ale ovládají i jiné žánry a tak v Hollywoodu vznikl například akčňák desetiletí - Top Gun: Maverick. Pak také vydařený životopisný film Elvis o stejnojmenném zpěvákovi, který je všechno, jen ne tradiční. No a na Netflixu pak překvapil film Životní trefa s vážným Adamem Sandlerem a na sklonku roku Na nože: Glass Onion, které opět potěšilo detektivkou jak z pera Agathy Christie. Netflix ale pro svoje množství filmů udeřil i v Evropě a nejvíce mě od něj zaujala polská gangsterka Jak jsem se zamilovala do gangstera, která z Poláků na začátku tohoto roku opět udělala totální borce a pak německá novinka Na západní frontě klid, která je asi nejlepším ztvárněním románu.

Na závěr si pak tradičně nechávám tuzemskou produkci. Ta mě totiž letos hodně potěšila. Filmařsky mě mile překvapilo drama Spolu, kde se vytáhl Štěpán Kozub, pak politické drama Promlčeno, které originálně otevírá zajímavé téma naší kotliny. Mimořádná událost je opět originálním počinem od Jirky Havelky, který musíte vidět. No a pokud Vás minul humbuk kolem Jana Žižky, tak to je také velká škoda. Takovou epickou záležitost tady asi zase dlouho neuvidíme. Co ale doufám brzo zase uvidíme, tak snad nějaké fantasy, protože Princezna zakletá v čase 2, která premiéru stihla v domluvený čas, dokázala, že se snad blýská na lepší fantasy časy. Po televizní stránce letos jednoznačně Česká televize zaúřadovala. Nejdřív fantastické Devadesátky, které jsou tím nejlepším, co česká kriminálka aktuálně může nabídnout a pak dlouho očekávanou třetí sérií Případů 1. oddělení, které jsou vlastně úplně to samé co Devadesátky. Oboje čirá nádhera pro diváka něčeho takového se dožít a týden za týdnem se těšit na další díl. Po filmové stránce mě pak uchvátil trojdílný film Podezření, který se natáčel i v mé rodné ulici a tak jsem si užíval kromě úžasných hereckých výkonů i každičký záběr na Starou Boleslav :-)

No a na závěr Česká televize letos vysloveně potěšila i pohádkou Krakonošovo tajemství, která ale úplně pohádkou není, jako spíš historickým dramatem s pohádkovým náběhem. No, ať už je to jakkoliv, občasný popisek ve filmu, který poukazoval na to, že tento film by bez našich poplatků nevznikl, si našel svoje místo a mohl tak těšit po zbytek filmu. Tohle se prostě povedlo! Realistické postavy, zajímavý příběh s nápaditými odkazy, výborní herci, neokoukané prostředí...to je to, kam dnešní pohádka může směřovat. Rozhodně je to lepší, než když Vám před obrazovkou ztřeštěně pobíhá jeden herec za druhým a neví, jak víc má být vtipný.

No, tak co na to říkáte? Letošní rok se docela povedl, nemyslíte? Jsem rád, že v takové době, jaká dnes je, se můžeme setkat s filmy nebo seriály, u nichž je radost těšit se na každý další týden. Proto doufám, že v příštím roce to bude podobné a opět se dočkáme celé řady krásných nejen filmových zážitků. Přeji Vám tedy pohodový vstup do příštího roku a začněte ho pro Vás nějakou sázkou na jistotu, ať si tím nezkazíte i zbytek roku. Víte jak to je, jak na Nový, tak po celý...

Po prohře Slávie v Polsku jsem si musel zlepšit chuť, tím zlepšením myslím poslech nějaké hudby a hudby samozřejmě ne ledajaké. V tomto případě jsem zabrousil do minulosti dnes už takřka vzdálené. Přesto v té době už notně elektrické.

Francouzské duo AIR vzniklo už v roce 1995. V roce 1997 pak vydalo svůj debut s názvem Moon Safari. Kousek, který v sobě má prvky downtempa, trip hopu a řadu synthwave prvků, které v mnohých ohledech předešly dobu. Z toho alba určitě každý, kdo trošku muziku poslouchá, bude znát skladbu Sexy Boy, která se mihla v řadě filmů a seriálů. Třeba v Sex Education. 

Osobně mám ale radši druhý singl z toho alba s názvem Kelly Watch The Stars. Pohodová repetitivní záležitost, u které se kolíbáte a kolíbáte, až se ukolíbáte ke konci skladby. A je Vám u toho fajn. Ne jedna kapela dokázala, že na opakovaných prvcích lze založit kariéra a zde je jeden krásný příklad. K tomu ale i klip, který je hezky absurdní, tak jako decentně střelený.

Prostě pohodový, jako celá jejich muzika. Něco, co po prohře Slávie rozhodně potřebuju :-)

Před nedávnem na mě šéf z práce mrknul s tím, ať si jdu poslechnout něco, co ho na Radiu 1 zaujalo. To, co ho zaujalo byla kapela ODESZA a od té chvíle jsme ji nějak nedokázali pustit z hlavy. 

Jejich osobitý vstup na elektronickou scénu střídal jeden hit za druhým. Americké duo není úplně komerční tahák, ale v rámci stylů electro pop a indietronica si u fanoušků žánru vydobyli docela zajímavé místo a můžou za to nápady, které do své muziky přidávají. A díky tomu jsou vlastně tak zajímaví a v podstatě i jedineční.

Na novince tohoto dua s názvem Light of Day se podílel ještě Ólafur Arnalds, který by už možná mohl být někomu známý i zde. Skládá totiž mimo jiné i filmovou hudbu a podílel se na muzice i k tak skvělému seriálu, jako je třeba Broadchurch. 

No a pokud jeho hudbu znáte, tak tušíte správně, že tento kousek bude jedinečným atmosférickým zážitkem plným islandské melancholie. A neméně podařeného kresleného videoklipu, který k atmosféře a melodii samotné skladby jednoznačně sedí jako zadek na pokličku.

„V Boleslavi máme lákavé podmínky pro filmy odehrávající se ve vězení,“ říká s nadsázkou tamější zakladatel filmového klubu Rudolf Kulka. Bývalá věznice dnes není využívaná.
„Věřím tomu, že v jejích stěnách jsou zakleté osudy. Měl jsem několikrát až hmatatelný pocit, že na nás minulost doléhá. Cítili jsme se jako po nějakém těžkém ozáření,“ vzpomíná na natáčení Kousku nebe režisér Petr Nikolaev. Tomu se prostřihy podařilo předělat Boleslav na Pankrác.

Takové vzpomínky, ty už se od letoška nikomu nepoštěstí. Aktuální majitel bývalého soudu v Mladé Boleslavi totiž budovu bourá a postaví na onom místě řadu nádherných činžáků plných bytů...co také v dnešní době jiného. Absurdní až na půdu, ale co naplat. Když je poptávka, tak se musí stavět, že? 

Před nedávnem tak třeba (jen) předělali i bývalá kasárna naproti soudu, kde se také dříve natáčelo a udělali z nich sérií bytů. O byty je tu totiž (i vlivem Škodovky) pořád velký zájem. Nicméně si myslím, že co nevidět ten zájem rapidně opadne (pokud se tak již nestalo). I vzhledem k aktuální ekonomické situaci každého z nás v této zemi, kde na nás tamní vláda už zapomněla a dělá si arogantně co chce. 

Na americké produkce, které do Mladé Boleslavi přivezli například Toma Cruise s jedním z jeho dílů Mission: Impossible nebo produkční štáb filmu Hannibal - Zrození tak můžeme už zapomenout.

Stejně tak se tu natáčely takové české produkce jako například Případy 1. oddělení, Šarlatán, Kajínek, Lidice, Lída Baarová, Rašín, Milada, Amnestie, Rédl a další...

Vše pryč. A tak v propadlišti dějin končí další filmová lokace, která byla tak v oblibě a jedno z témat Boleslaváků, kteří pokaždé když kolem soudu projížděli, přemýšleli, kdo tentokrát tu na natáčení je. Naposled to snad byl prý Chris Hemsworth...

Při toulkách po Maltě nemohu opomenout hlavní město ostrova - Vallettu.

K té jsme se dostali z levoboku lodí a už když jsme se k ní přibližovali, všimli jsme si pevnosti Manoel na pravoboku, která se objevila také ve Hře o trůny, Assassins Crred nebo 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.

Při vstupu Vás pohltí úzké uličky, místy až anglická atmosféra, když se zatouláte do nějakého místního pubu a nebo všudypřítomné dřevěné balkónky, které se pro ostrov, co jsem tak pochopil, staly až ikonické.

Na Maltě se natáčela například poslední Vražda v Orient expresu, což byste nejspíš nepoznali. Belgický nářez Ďáblův dvojník byste ale poznat už mohli. Popřípadě Malta věrohodně zastoupila Řím ve filmu Mnichov. Navíc se tu otočil dvakrát i Bond ve filmech Špion, který mě miloval a Jen pro tvé oči. 

Osobně na mě Valletta působila velice zvláštním dojmem. Z dálky vypadá monumentálně. V barvě vápence, ze kterého jsou postaveny pevnosti se odráží barva skalisek, které jsou na Maltě všudypřítomné. Nicméně monumentálnost zachází až tak za hranici, že vlastně není jediný konkrétní bod, který by Vás na první pohled upoutal...a tak musíte přijít blíž. 

Po příjezdu lodí jsme se ztratili v úzkých uličkách, pobíhali sem a tam, tam a sem, abychom načerpali tuto trošičku jihoitalskou atmosféru plnou pizzérií, ale i kebabů. Vliv dvou světadílů je zde patrný a když ještě přičtete anglickou nadvládu před nezávislostí, tak Vám z toho vychází vysloveně zajímavý mišmaš. Zajímavý, neotřelý a pro Maltu jednoznačně sobě vlastní. 

Když dorazíte na Maltu, tak Vás překvapí bezbřehé množství pevností. V porovnání například s řeckými ostrovy je Malta jedna velká pevnost. Kam se podíváte, tam stojí pevnost nebo alespoň baterie.

Takhle Maltu opevnil tehdejší velmistr řádu maltézských rytířů Jean Parisot de La Valette, po kterém je pojmenované i hlavní město. 

No a jedna z těch pevností se nachází na pravé straně takzvaného trojzubce, ve kterém se uprostřed nachází právě hlavní město Malty. Přírodní záliv, který je obehnaný kolem dokola ze všech stran pevnostmi, a který nebyl fyzicky nikdy dobyt. Pevnost Ricasoli není odlišná od pevností kolem. Odlišné je jen to, že se objevila v takových hollywoodských velkofilmech jako jsou například Gladiátor, Troja, Assassins Creed nebo Agora. 

Fotka je pak focena na vršku takzvané Salutovací baterie, kde každé poledne střílejí z děla a připomínají tak jednu z největších sláv Malty pod nadvládou Anglie, která tu dlouhé měsíce odolávala například za druhé světové války. 

Malta je hodně zajímavý ostrov. Například je zemí s nejmenším množství pitné vody na světě. Respektive, když budeme konkrétní, tak se žádným. Vodu tedy získávají odsolováním z moře a tak Vás při vstupu na ostrov žádají, ať s vodou šetříte a zbytečně jí neplýtváte.

Na druhou stranu je to země, kam rádi jezdí filmaři natáčet. Třeba pevnostní městečko Mdina (známé jako Tiché město), které se nachází asi uprostřed ostrova. Uprostřed vyprahlé krajiny, no zkrátka uprostřed ničeho.

No a tam, kde nic není, tak tam do výšky stoupají pevnostní zdi městečka jehož základy sahají už do roku 700 př. n.l., kdy ho začali vystavět Féničané. Už tenkrát mělo cíl jediný bránit vnitrozemí. A ano, jméno je více než podezřelé. Získalo od sicilských Arabů, kteří město začali důkladně opevňovat až v 9. století.

Když se dnes procházíte uličkami, máte pocit, jak když se tu zastavil čas. Auto tu spíš neprojede než projede...a když už projede, tak jen někým z místních, kterých tu pár stále ještě žije. A většinou jsou to dokonce potomci původních šlechtických rodů, jejichž statut země v polovině minulého století zrušila. A tak si tu tak nějak dožívají, v poklidu, tichu a míru.

Fotka níže je z hlavního vstupu do města. Pak jsou ještě dva boční, ale tam už byste autem určitě neprojeli. Dovedete si tedy představit, jak opevněné to tu tenkrát bylo.

Také je to ale místo, kde se natáčela Hra o trůny. Třeba právě tato brána je vstup do Králova přístaviště. 

Při cestě z Ostravy jsme využili příležitosti a navštívili po cestě hrad Bouzov. Hrad, který se otočil v tolika pohádkách, že na prstech jedné ruky byste to nespočítali. A na dvou možná také ne. Tak k těm, co mě napadnou na první dobrou...

Princezna zakletá v čase, O princezně a létajícím ševci, O medvědu Ondřejovi, Princezna a půl království, Rumplcimprcamprr, Princezna Fantaghíro, O zakletém králi a odvážném Martinovi a Arabela. 

Letos se tam dokonce natáčel druhý díl Princezny zakleté v čase, na který se hodně těším. I na natáčení moc rádi vzpomínají. Fotka je dokonce focena z místa, kde se v prvním díle konalo tržiště. Standardně jsem se podivoval, jak to na tom plátně všechno vypadalo tak velice, ale realita pak je daleko menší :-)

Jedna zajímavost o hradu - prý se tu narodil, pravděpodobně, Jiří z Poděbrad.