Malarkey

Víte jaké to je, když se setkáte s nejhezčím filmem roku 2013? To ho takhle shlédnete. Na konci filmu vnímáte titulky, vnímáte každičkou postavu, která se na něm podílela a přemýšlíte, jak to ten Ben vůbec mohl natočit. Uvědomíte si totiž, že je to jeho nejnormálnější, ale zároveň nejupřímnější a s tím vším i přichází nejlepší film, ve kterém kdy vůbec hrál. Každá postava je boží. Krásná Kristen Wiig se tu předvede tak, že byste jí radostí dali pusu. Islandský herec Ólafur Darri Ólafsson se tu pro změnu vožere tak, že byste tu odpolední popitku v grónském městě Nuuk ještě někdy rádi zopakovali, i se všemi těmi negativy, co chlast způsobuje...no a Sean Penn Vám tu předvede takový moment, na který byste nikdy neměli zapomenout. Film je o snění, o představách a o tom, jaký by náš život měl být. Ale proč by náš život nemohl takový být? Walter Mitty dokázal, že nic není nemožné. Důležité je se nebát a jít do všeho naplno. Dokázal to, nad čím my všichni tady nahlížíme shora a přemýšlíme, jak bychom toho svého cíle mohli docílit .A ano, celý tento film byl podpořen jak nádhernými záběry na neuvěřitelnou Grónskou a následně Islandskou krajinu, tak především dokonale skvostnou muzikou, kde se objevili jak Arcade Fire, tak Of Monsters and Men. Dvě boží kapely, které Vás donutí snít...a donutí Vás i jednat. Jen je třeba si najít tu svojí cestu jak...

Měl jsem tušit, že si pro mě duo DiCaprio a Scorsese připraví něco naprosto nadpozemského. A to jsem se na ten film chystal docela dlouhou dobu. Jenže jakmile začaly první minuty, okamžitě jsem si řekl, že to bude nářez. A od půlky filmu, kdy se to skutečně rozjelo, jsem měl držku otevřenou dokořán a čekal jsem na závěrečný hvizd, kde nám tvůrci vysvětlí jak to vlastně všecko bylo. Tohle čekání se nakonec zvrhlo na neskutečně těžký dvě hodiny čekání, kde režisér ukázal, jaký je skutečný borec a atmosféru nahustil na naprosto nejvyšší možnou stupnici. Na konci DiCaprio pak dorazil se scénou, na kterou u něj do konce života nezapomenu a budu si jí v hlavě promítat napořád. On opravdu dokázal, že je abnormální herec. Já teda vím, že to ukázal už v prvním filmu, co natočil. Jenže já ho měl zažitýho jako nějakýho floutka, co se ovívá větrem na loďi snů, nebo se snaží zfetovat na thajských pláží a nikdy by mě nenapadlo, že bych po pár letech mohl tvrdit, jak Leonardo DiCaprio je pan herec. A on skutečně je. Momentálně je to pro mě nejlepší herec současnosti. I když za to může i fakt, že se objevuje v kvalitních filmech. Vždyť jak by to vypadalo, kdyby knižní předlohu točil někdo jiný, než právě Martin Scorsese...Vždyť já si i myslím, že samotná knižní předloha musela být nesmírně náročná na zfilmování, protože kolik myšlenek se ve filmu objeví, tolik já nenajdu ani za sto let v kelímku od limonády. A závěrečný hvizd nastolí tisíc otázek, kdy teda jedna by měla být správná, a každý na to bude mít stejně svůj názor. Já se ale spokojím s tím svým, a to tím, že tenhle film je darda, která mě po dlouhé době donutila o filmu přemýšlet.

Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil.

Vůbec by mě nenapadlo, že se dočkám tak skvělého a poctivě natočeného dramatu. Žánr hudební tu sice má své místo, ale podstatný je příběh a vztah dvou hlavních protagonistů tohoto filmu. Mladej a talentovanej Andrew, kterého naprosto luxusně hraje Miles Teller, dostává školu od brutálního dirigenta Terence Fletchera, který nemá daleko k nejlépe hláškujícímu hajzlovi v tomhle tisíciletí. To, že tu herce J.K. Simmonse srovnávají s jinými filmovými psychopaty například z filmů Olověná vesta nebo Apokalypsa je opravdu na místě. Dokud to neuvidíte, tak ničemu neuvěříte. Nicméně neuvěříte ani samotnému závěru, který se u mě rázem stal jedním z nejvýznamnějších a nejzásadnějších dramatických filmových konců, co jsem kdy viděl. Zíral jsem a potil se za herce. Tohle byl jeden z nejnáročnějších filmů, co jsem za hodně dlouhou dobu viděl...ale stálo to za to!

Ten film je, jak kdyby mi Nikola Tesla otevřel jednu ze svých pandořiných skřínek. Vůbec bych tomu nerozuměl, ale neuvěřitelně by mě to fascinovalo. A teď mě prosím omluvte, zřejmě po zbytek svého života budu studovat veškeré teorie o vesmíru, černých dírách a pátých dimenzích.

Přemýšlím, přemýšlím, ale nakonec vycházím z toho, že Velká ryba je možná dost dobře tím nejlepším, co kdy Tim Burton natočil, a že konkurence v jeho filmografii je více než veliká dokazuje to, jak moc ho mám rád, a kolik pětihvězdiček jsem jeho filmům nasázel. Čím mě ale Velká ryba dokázala uhranout? Hlavně příběhem. Jeho nápadem. Tím jak vlastně vypráví o rodině vyprávěčů, kteří vypráví. Tou skvadrou herců. Tím jak jakákoliv smutná scéna dolehne a šťastná scéna potěší. Je toho hodně co by se dalo o tak velkém filmu jako je Velká ryba povídat. Každý svůj názor zde řekl. Já jen dodám jedno. Velké věci dělají velké ryby. Tak jak to nakonec tvrdí v tomto filmu.

Někdo říká, že cesta je cíl. Já zase, když se vydám na cestu, tak na ní vidím nějaké poslání. Ať už bezvýznamené nebo jako očistu lidské duše. Líbilo se mi, jak úžasně je Pouť odvyprávěná. A jelikož mám cestování rád, neváhal jsem s pěti hvězdičkami. Ono by to k nim nemělo daleko i bez lásky k cestování. Nádherný příběh, úžasná hudba a perfektní univerzálnost pro lidi všech kategorií, kteří, pokud mají lásku k cestování velikou, se ve filmu v nějaké z těch postav zaručeně najdou. Do toho naprosto nádherná krajina, samota, seznamování s novými lidmi, přátelství, táboráky...Asi si tenhle film budu muset zopakovat ještě jednou, nebo i několikrát. Nádherný film. A ty razítka...ty jsem jim upřímně a neuvěřitelně záviděl.

Co se stane, když naserete Jean Paul Belmonda? Uhrane Vás svým vlastním pohledem ve chvíli, když byste to nejméně čekal. Co se stane, když Ennio Morricone spustí jednu ze svých mrazivě geniálních skladeb? Nahrne do Vás takové napětí, že i kráječka salámů v obchodě za rohem by se tou rychlostí zavařila. Co se stane, když Belmonda postavíte kolem pěkné francouzské slečny? Svede ji. Jak ve filmu, tak v reálu. A co se stane, když se podíváte na většinu francouzských kriminálek 80. let? Jednoduše Vás sejme svým příběhem. A tak nemá smysl tento film více komentovat, protože takový film se skutečně se vším všudy nerodí každý den.

Vlastně se jedná o poměrně malý film ze života jednoho obyčejného člověka, který je součástí tohoto světa, stejně tak jako já nebo i ten, kdo zrovna čte tento komentář. Každopádně právě ta lidskost, se kterou William H. Macy natočil tento film, dělá z tohoto filmu zasloužený unikát. Hudba je naprosto parádní a Billy Crudup spolu s Milesem Heizerem se v něm vysloveně předvádí. Nečekané mini role v podání Laurence Fishburna a nebo samotného Macyho pak zaručeně udělají radost. Pro mě osobně je pak hodně fajn vidět, že v americkém filmu si v americkém baru chce někdo konečně také objednat pšeničné pivo. Billy Crudup má velkej palec nahoru. Pochopil, že se po něm dá líp nalejt, jak po klasickým Budu Light. A možná mu i chutná, to už nám nevysvětlil. Co nám ale vysvětlil, tak jeho život po smrti svého syna. A závěrečnou scénou přidal korunu, která za jeho dosavadním životem vytvořila pořádně tlustou čáru. A byla radost tak vypjatý závěr sledovat. Přirovnal bych to třeba k Whiplash a kvůli němu jsem pomalu nemohl ani spát, jak jsem byl pln emocí. Tady to vidím podobně.

Krásněji českou náturu dokáže ztvárnit snad už jen politik. Ale když se do toho obuje Jiří Menzel a Rudolf Hrušinský, přeci jenom je to trošičku lidštější a příjemnější. Na jejich filmy se prostě nezapomíná.