Malarkey

Tak já jdu do kina na film Úkryt v Zoo a zjistím přes kamaráda Enšpígla pár dní předtím, že se většina filmu točila u nás v republice. O to víc mě zarazilo, že mi uniklo, jaká to krasavice chodila tři měsíce po naší matičce Praze a ještě z ní byla naprosto uchvácená...Jessica Chastain! Třeba se k nám jednou nastěhuje...na trvalo. My jsme přeci kamarádi se všemi, i s vegany, no ne? :-)

Opět je to docela dlouho, kdy mě příběh z ulice učaroval natolik, abych se k němu vracel i několik dnů po jeho shlédnutí. A Street Cat Named Bob je totiž vzorovým lidským příběhem kluka, který dopadl na absolutní dno, aby ho následně našel kocour, který také hledal nějakého kamaráda. A společné setkání následně oběma naprosto změnilo život. Je to opravdu tak jednoduché, jak to vypadá. Stačí se podívat na tento film, který takový příběh vypráví a vypráví ho s neuvěřitelnou lehkostí. K tomu nabízí nádherný soundtrack, na kterém se podílel i samotný James Bowen. Mimochodem autor většiny skladeb. K tomu také vězte, že kocour, který v tomto filmu hraje Boba, je opravdový kocour Bob, který k Jamesovi jednou vstoupil do života a už z něj neodešel. Já nevím, jak na Vás, ale na mě tahle série náhod a osudů opravdu hodně zafungovala. 

Who are the people that make you feel alive?
Are any of them standing by your side?
Are you chasing every sunset? Are you facing every fear?
Are you reaching even higher? When your dreams all disappear?

V době temna, které v zimě vybízí buď k lyžování a nebo houfnému sledování dosud neviděných filmů, jsme využili příležitosti lepšího počasí a jeli jsme se podívat do relativně nového muzea v Praze na Kampě, který je věnovaný osobě, v českém filmu nejzásadnějším, Karlu Zemanovi.

Sám jsem filmy Karla Zemana žral už od dětství. Líbilo se mi, jak si s natáčením svých filmů vysloveně vyhrával a vůbec mi nedocházelo, jak významné to pro filmařský svět je. To mi popravdě opravdu došlo až v momentě, kdy této postavě vymysleli samotné muzeum v centru Prahy, kde jsem chvíli po otevření byl a nedávno jsem se tam byl podívat znova.

Z vyprávění kamarádky, která v tomto muzeu nějaký čas dělala, mě překvapilo, jak je o toto muzeum zájem ze strany amerických filmařů, herců a hereček. Je hezké sledovat, že nějaká postava tehdejšího československého filmu dokáže i v dnešní době zaujmout některé tvůrce, jako je třeba zrovna Steven Spielberg nebo Tim Burton. Je vidět, že Karel Zeman byl originální a jedinečný. Dokázal v té době vymyslet filmařskou techniku, co jiní použili až o celou řadu, div ne, desítek let později.

Zároveň musím pochválit i tvůrce samotného muzea. Sice mě trošku mrzí, že stejný prostor tu nedostalo více filmů z filmografie Karla Zemana. Výstavky na téma Baron Prášil nebo Cesta do pravěku jsou totiž naprosto úžasné a je vysloveně radost na ně koukat nebo si na některých místech s technikou pana Zemana sám pohrát. Interaktivnosti se meze nekladou a pokud budete mít dostatečnou náladu, můžete se vyřádit i na konci, kde Vám tvůrci muzea připravili možnost natočit si svojí vlastní scénu vně jiné scény z různých Zemanových filmů.

Největší negativum vnímám asi v tom, že muzeum je za svojí cenu velice malé. Na druhou stranu uznávám, že pražská muzea to v centru holt takto mají. Nicméně v rámci velikosti nejde jen o cenu. Dokážu si představit, že větší velikost by tvůrcům pomohla daleko více se vybouřit a otevřít osobu Karla Zemana v daleko širším pohledu. Nicméně oceňuji workshopy a různé akce navíc, které tvůrci vymýšlí ve spojení s tímto muzeem. Postava Karla Zemana je opravdu zásadní pro náš filmový svět a je fajn, že se našlo nejen místo, ale i někdo, kdo si dal tu práci, aby takové muzeum převedl do reálného světa. Návštěva tohoto místa za tu návštěvu totiž i tak stojí a když už nic jiného, tak si uvědomíte, že filmy Vašeho dětství, které baví už několikerou generaci, někdo může vnímat v širším kontextu daleko vážněji a důmyslněji, než by nás, obyčejné diváky, vůbec jen mohlo napadnout.

A teď už jenom doufat, že to nevyberou kofoly a nebo všechno kromě Goslinga nevysmerčí La La Land. :-)

Před rokem tehdejší moderátor Oskarů - Chris Rock - všem omlátil o hlavu, že v nominacích nebyla ani jedna černá tvář natož pak film o černé většině v USA. Načež jsme si počkali rok a ejhle, filmů je hned několik. Konkrétně čtyři - Skrytá čísla, Moonlight, Fences a Loving. Jakožto Evropan pro toto nemám pochopení, ale budiž. Přeci jen je to americký filmový svátek a já jsem jen takový přicmrndávač, který v noci z neděle na pondělí nebude spát, aby se na pár hereckých tváří mohl podívat hezky pěkně živě přímo z gauče. A že i přesto bylo z čeho vybírat, o tom není třeba vést dlouhé spory.

Největší favorit je evidentně pro všechny, včetně mě, La La Land. Muzikál, který má na svědomí Damien Chazelle. Zázračný to umělec, který svými filmy má tendenci vrátit jazzu punc jedinečnosti a jde na to hodně chytře. Přes filmy, o kterých se hodně mluví. A to nejenom kvůli kvalitní hudbě, ale i díky milému zpracování, které se La La Landu nedá upřít. Nicméně velice mile mě osobně překvapila nominace na válečňák Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny. Překvapila mě především z pohledu Mela Gibsona, který má nominaci na Oskara jakožto režisér, ale i proto, že se jedná o válečný film. Osobně si teda myslím, že na Zachraňte vojína Ryana nemá, ale druhá půlka filmu by se bezesporu měla tesat do seznamu nejlepších filmových válečných momentů. To každopádně.

Pokud jde o filmy s černošskou tématikou, tak se v nominacích objevily čtyři. Dva dokonce v nominacích o nejlepší film - Fences a Skrytá čísla. U prvního mám ale pocit, že se jedná o čisté vlezdoprdelectví Denzelovi Washingtonovi. Druhý už má alespoň zajímavý příběh, který nicméně vyhání heroickými scénami o tom, jak bílý Američan přišel na to, že být černý neznamená být postižený...nebo otrok. Osobně se musím přiznat, že daleko více mě zaujal film Loving, který vyprávěl příběh černo-bílé rodiny opravdu hodně pečlivě a bez příkras. A k tomu všemu s naprosto úžasnými minimalistickými hereckými výkony, které toho moc nenamluvily, ale za to toho hodně "namluvily" jejich tváře. Joel Edgerton (jakto, že jako nemá alespoň nominaci???) a Ruth Negga pro mě od tohoto filmu budou vzorovým příkladem toho, jak se dá vtělit do naprosto atypických postav, nic moc neříct, ale přesto mě uhranout. No a o Moonlight bych se radši moc nebavil. Režisérsky a kameramansky zajímavý film sestřelilo téma, které je totálně mimo mě a bude zajímavé asi jenom pro akademiky.

Hezké nicméně je, že oni akademici nezapomněli ani na určité žánrové jednohubky. Třeba sci-fi Příchozí má hodně zajímavé nominace. Třeba zrovna Denis Villeneuve by ji klidně mohl dostat. Podle mě by si ji zasloužil. U westernu Hell or High Water se mi zase líbilo, jak se tvůrci snaží zasadit úplně nejjednodušší námět do prostředí dnešního Texasu. Tam bych se zase vůbec nezlobil, když by si sošku odnesl Jeff Bridges, který se ve svém šerifovi vysloveně vzhlédl. Stejně tak ale ve stejných nominacích zazářil i Michael Shannon ve filmu Noční zvířata, čímž mě hodně překvapil a teď už vím, že na něj se do příště budu muset podívat trošku více zblízka.

Jako černý kůň o samotě pak v rámci poslední nominaci o nejlepší film stojí kousek Místo u moře, na který jsem se hodně těšil, protože na první pohled nabízí zajímavé drama z prostředí, které mám rád. Výsledek je ale nemastný, neslaný film, který dělá všecko pro to, aby nadchnul ty, kteří nemluví o filmu jako o zábavě. Zdánlivě klasické drama tak pro mě bylo spíše utrpením, než zajímavým filmovým zážitkem.

Co se týče dalších filmů v rámci ostatních nominací, tak je třeba zmínit například Viggo Mortensena z filmu Tohle je náš svět. Ten podle mě ve svých nominací nemá konkurenta. Na tenhle svět uprostřed kanadské divočiny se připravoval skoro rok o samotě a byla by škoda, kdyby si toho někdo nevšiml. Stejně tak, jestli někdo nemá v nominacích taktéž konkurenci, tak je to Meryl Streep z Božské Florence. Film byl absurdní až na půdu, ale představte si, že celý film musíte odzpívat tak, že Vaše hlasivky by nejradši vyskočili z krku a odpluly do Nigérie, kde by se cítily líp. Dobře, v nominaci o nejlepší ženský výkon v hlavní roli máme ještě Natalii Portman v roli Jackie, která to pravděpodobně vyhraje už jenom kvůli tomu tématu a americkému patriotismu, ale u mě to prostě na celé čáře vyhrála Meryl Streep.

Pak už mám jen pár střípků, jako třeba to, že film Lion by byla hrozně velká škoda vynechat. Jedná se totiž o neuvěřitelný příběh ze světa, který si nedovedeme ani představit. Sice má nominací jenom pár a nemyslím si, že by se s nimi nějak extra zviditelnil na Oskarech. Byla by ale velká škoda, kdybyste ho vynechali Vy. Opravdu. Stejně tak by byla veliká škoda ignorovat film Mlčení, protože jestli ten má něco úžasného, tak je to kamera, která mě svým pohledem na Japonsko totálně odrovnala.

A aby nás nemrzelo, že se v rámci Oskarů málo mluví o Evropě, tak je třeba zmínit i filmy Muž jménem Ove a Under Sandet. U mě jsou totiž oba na totálních pět hvězd a je to jenom příjemná náhoda, že oba filmy pochází ze Skandinávie. Naopak to dokazuje, jak kvalitní kinematografii oni mají a doufám, že jeden z nich si vyslouží Oskara za nominaci k neanglicky mluvícím filmům. Opravdu by si to zviditelnění zasloužili.

Takže tady to tak nějak mám. Už se popravdě nemůžu dočkat, až uteče nadcházející víkend, já se budu snažit usnout v neděli večer, abych se za pár hodin vzbudil a s chutí si užil další filmový svátek. Loni zábava s Chrisem Rockem trošku uvadla, proto nepředpokládám, že by muselo být hůř. Naopak. Necháme se tedy překvapit a snad se mi pár přání povede splnit.

Můj vysněný tip vs. Co asi zvolí komise?
Nejlepší film - La La Land vs. Hell or High Water
Nejlepší režie - Příchozí, Denis Villeneuve vs. La La Land, Damien Chazelle
Nejlepší scénář - Hell or High Water vs. Místo u moře, Kenneth Lonergan
Herec hlavní role - Tohle je náš svět, Viggo Mortensen vs. Místo u moře, Casey Affleck
Herečka hlavní role - Božská Florence, Meryl Streep vs. Jackie, Natalie Portman
Herec vedlejší role - Hell or High Water, Jeff Bridges
Herečka vedlejší role - Skrytá čísla, Octavia Spencer
Kamera - Mlčení, Rodrigo Prieto
Hudba - La La Land
Zahraniční film - Muž jménem Ove

Takhle to vypadá na rozlučkové párty, když Jean Claude dotočí další svůj film v Rumunsku nebo Bulharsku.

Úplně si nejsem jistý, jestli je La La Land film, který by měl být považován za nejlepší americký film v letošním ročníku oskarových zhodnocení nominací. Na druhou stranu si ale myslím, že tento film má celou řadu nej, kvůli kterému jej stojí za to vidět, a kvůli kterým by vlastně tu nominaci za nejlepší film klidně mohl dostat (a zároveň proměnit). 

Nej je totiž určitě v tom, že ačkoliv se jedná o muzikál, taktéž se jedná o silně filmový zážitek, který je úzce, ale zato výrazně spojený s opravdovými milovníky filmu (a jazzu). Což většinou jde ruku v ruce. Ono také kdy se setkáte se slavným muzikálem, který by zároveň nějak neovlivnil filmaře tehdejší doby. A i když si mě režisér Damien Chazelle získal už s filmem Whiplash, musím říct, že ačkoliv má La La Land plno průměrných momentů, včetně příběhu, tak pořád má v sobě opravdu hodně velké množství kvalitních melodií plus sérii nádherných hudebních pasáží a motivů, které naprosto úžasně splývají v závěrečné scéně, která mě vysloveně učarovala. Viz. samotný youtube klip níže. 

Pokud je film považován za zábavu, tak závěrečnou scénu tohoto filmu považuji za její vzorový příklad a za absolutní vrchol, se kterým jsem se na poli zábavy současnosti zatím ještě nesetkal.

Krásné, citlivé, smutné, lidské...La La Land

Tak mám pocit, že v lednici nezbyl jediný řízek a nezůstala jediná vinná klobása. Také bramborový salát mi dal o půlnoci vale a to je důkaz toho, že letošní Vánoce skončili a je tak na čase pomalu sesumírovat letošní filmový rok, který opět byl plný zajímavých a jedinečných filmových zážitků.

Pokud tedy dovolíte, rád bych začal Českou republikou. Opět jsem tedy nestihl všechno, co jsem chtěl, ale i to, co jsem stihl, musím říct, že stálo za to. Třeba hnedka z kraje roku Česká televize překvapila dvoudílným filmem Zločin v Polné. Tenkrát jsem si říkal, že se naše poplatky konečně vyplácí a začal jsem opravdu věřit tomu, že cokoliv dalšího se v ČT objeví, tak to bude stát za to. Marně, viz. Já, Mattoni. Co ale nezachránila televize, to bezesporu zvládlo kino. Hned na Febiofestu mě například učarovala Já, Olga Hepnarová, která nabídla jeden z nejsyrovějších českých filmových zážitků vůbec. Syrový zážitek umocněný hororovou atmosférou následně přišel s českým filmem Polednice, který se také nebál natočit něco jiného, jinak. Dále musím pochválit české komedie Teorie tygra a Bezva ženská na krku, které se vysloveně povedly. Nicméně největší očekávání přeci jen bylo od velké evropské spolupráce v podobě filmu Anthropoid, který zaručeně, až na pár drobností, nezklamal. Na závěr roku pak vysloveně překvapil a potěšil Anděl Páně 2, který v kinech i na sklonku roku stále vyprodává sály. Nyní ho prý vidělo už více jak 600 tisíc lidí...Doufám, že i díky tomu Jirka Strach v budoucnu konečně to Sedmikostelí natočí!

Abych ale tuzemsko jen tak neodbyl jedním odstavcem, rád bych naši zemi částečně zmínil i v rámci seriálů. Třeba takové Kosmo byl zážitek, o kterém jsem například vůbec netušil. Česká televize neudělala žádnou reklamu, ale přitom na něm tvůrci dělali dva roky. Nakonec si ale cestu ke mně našel a já si užil nejvtipnější český zážitek roku 2016. S výbornými herci, příběhem, ale i zpracováním, za kterým stojí více propocených triček, než si vůbec dovedeme představit. Druhý seriálový zážitek následně přišel díky HBO, který si pro letošní rok připravil seriál Pustina a mně tak vytvořil jeden z nejintenzivnějších českých zážitků vůbec. Ta atmosféra! Ta mě ještě dlouho bude mrazit v zátylku.

Pokud ale mluvíme o seriálech, je třeba se podívat i na světové tvůrce. Pár letošních zážitků se přeci jen urodilo. Třeba opět HBO v mnohých mělo hlavní roli. Takový Boj o ředitelnu je asi nejcyničtější seriál za hodně dlouhou dobu. A opět, nepřekvapivě, má v tom prsty Danny McBride. Každopádně ani Mladý papež na tom není kdoví jak jinak. K cynismu přesto přidává i konzervatismus, pokrytectví a pohled do zákulisí Vatikánu. A to také není k zahození, což? A do třetice pak HBO zaúřadovalo seriálem Jedna noc, který jednoduchou zápletku napnul tak, že jsem se modlil za každé další večerní pondělí u televize. No a v rámci zbylých seriálových zážitků nesmím opomenout Stranger Things, který konečně přišel na to, že se na hudební scéně obrodila silná synthwave základna, která těží z atmosféry osmdesátých let a založil na tom celý seriál. The Night Manager už je spíš taková mini seriálová chuťovka, která ale svými hereckými představiteli málo koho zklame.

Letošní rok jsem, po druhé, měl ve znamení návštěvy Karlových Varů. I díky ní jsem se stal svědkem některých parádních filmových zážitků. Třeba francouzský film Božské mě utvrdil v tom, že ve Francii stále není lidsky dobrá nálada a tvůrci na ni stále snaží upozornit. Balkánská Dobrá manželka pro změnu ukázala, že ani na Balkáně po dvaceti letech od konce tamní války není všechno tak, jak by mělo být. No a lotyšské drama Jsem tady! mi konečně dokázalo, že Pobaltí umí filmařsky taktéž učarovat. V rámci Evropy jsem ale největší šok zažil až v Praze na podzim, když jsem navštívil 3Kino festival, kde jsem byl součástí vyprodaného sálu u polského filmu Poslední rodina. Když Vás překvapí kvalita životopisného filmu o člověku, který Vám přijde děsně zajímavý, ale v životě jste o něm neslyšel, vězte, že to ve Vás nechá pořádný plamen myšlenek, které z hlavy jen tak nevytratíte a já to od shlédnutí nedokázal prakticky do dnes.

No a na závěr samozřejmě nemohu opomenout ani anglicky mluvené filmy včetně Hollywoodu samotného. Ten v letošním roce spíše překvapil, než nepřekvapil, čímž mně osobně udělal velkou radost. Třeba Deadpool nebyla nejlepší komiksárna, ale zaručeně byla jiná a to se sakra počítá! Dále třeba zrovna Dítě Bridget Jonesové mi například ukázalo, že jsem zášť k postavě Bridget měl neprávem, protože jsem byl svědkem jedné z nejlepších komedií v letošním roce. Stejně dobří snad už byli jenom Správní chlapi, kteří nepřekvapili příběhem, ale spíš nápadem v celé řadě komediálních scén. Také fantazie v letošním roce udeřila a to v momentě, kdy se v kinech objevil Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Podobně uspokojen jsem byl i u filmu Fantastická zvířata a kde je najít. Jen s tím rozdílem u tohoto filmu, že Mlok Scamander mě teď bude strašit z plakátů nových a nových dílů snad ještě déle, jak původní Harry Potter. Také ale nová Kniha džunglí dokázala, že nové a nové rekonstrukce starých známých příběhů mohou být originální, jedinečné a rázem se mohou stát onou nejlepší verzí. Pak se tu letos také objevila ta nejzvláštnější kombinace sci-fi a dramatu - film Ulice Cloverfield 10, který Vás přesvědčí o tom, že stanovit žánr u tohoto filmu je prakticky nemožné. A když už jsme u těch dramat, tak by také nebylo od věci nezmínit Tohle je náš svět, který svojí myšlenkou zaujal celý svět. Pak se na scéně také objevil Mr. Church, který pro mě osobně znamená takovým docela velkým comebackem Eddie Murphyho. Každopádně i poctivý jednoduchý a přímočarý thriller zažil menší comeback a to s filmem Hra peněz. Ten se tvářil jako další dnešní rádoby chytrý thriller o tématech, kterým půlka národa nerozumí, aby se nakonec zlomil v ten nejklasičtější thriller z nejklasičtějších s napětím, které byste ani japonskou oceli nenakrojili. Na závěr ale musím s radostí dodat, že Amíci ve filmech mají tolik peněz, že konečně mají tendenci zkoušet něco nového. A ať mi někdo tvrdí, že film Příchozí je na tom jinak. Bez jakékoliv předchozí značky skryté pod jednou originální, zajímavou a v úzkém sci-fi kruhu známou povídkou. A víte co? Pro mě osobně je to jeden z nejlepších filmů letošního roku vůbec.

Doufám tedy, že Amíci se této myšlenky budou držet a v roce 2017 překvapí opět něčím úplně neokoukaným a neotřelým...a že to bude mít na svědomí zase nějaký režisérský génius. Těch mladých nadějných se tu za poslední roky docela urodilo, tak se necháme překvapit! Letošní udělení Oskarů totiž vypadalo jako vzorová oslava konzervatismu, ze kterého svojí kvalitou vybočoval alespoň standardně kvalitní Most špionů a naopak alespoň někdo originální - Marťan a samozřejmě Šílený Max: Zběsilá jízda! Tak ahoj roku 2016, uvidíme, co si tu řekneme zase za rok...

To si to takhle mašírujete do místního amerického vidláckého kulturáku pro podpis Adriena Brodyho a hle...Adrien Brody čeká v davu na podpis Adriena Brodyho.

Všichni víme, že Tom Cruise je nejen výborný herec, ale i kaskadér, který do všech svých akčních rolí nedává jen kvalitní herecký výkon, ale i adrenalin, který si mezi jednotlivými akčními sekvencemi poměrně ochotně vyzkouší. Věděli jste ale, že ještě před tím, než se stal hercem, chtěl Tom být knězem? Pak bychom ho asi neznali na drsno jako třeba z Mission: Impossible, ale mohli bychom ho potkat v nějakém kostele tak nějak, jako na obrázku níže. 

Všichni víme, jak to s křesťanstvím v naších zemích je. Buď lidé tvrdí, že jsou ateisté a přitom si protiřečí. Nebo tvrdí, že jsou ateisté, racionálně nad vším uvažují. Jenže zároveň jim vychází, že pokud jsou ateisté, tak v nic nevěří, čímž si vlastně také protiřečí. Další vrstva lidí jsou následně zdraví věřící, kteří jsou nejpočetnější. Víru vnímají jak duševně, tak racionálně, ale nepřiklání se k žádnému konkrétnímu náboženství. A nakonec jsou tu věřící, kolem kterých se všechno to kolem točí. No a nutno dodat, že pro všechny tři skupiny je nový evropský seriál produkovaný HBO s názvem Mladý papež.

Mladý papež je kousek, kde se Jude Law mohl vyšvihnout. On už se teda vyšvihnul několikrát a osobně si myslím, že to u mě vyhrál ve filmu Nepřítel před branami. Tady ale měl možnost ukázat jak extravagantní dokáže být. Hraje totiž mladého fiktivního papeže, který se dostane svobodnou volbou na trůn Vatikánu. A jelikož o něm můžeme mluvit jako o extravagantní postavě, tak o ní mluvme jako o extravagantní postavě svojí konzervativností.

Zvláštní je, že plno diváků tento seriál o deseti dílech vnímalo neuvěřitelně kriticky. Kriticky především z toho úhlu pohledu, že uráží církev. Osobně si nemyslím, že by tento seriál urážel církev. Ano, papež v něm kouří. Ano, papež v něm má různé nejapné myšlenky a ano, papež zde o sobě mluví jako o Bohovi. V žádném případě tu z filozofického hlediska nemůžeme mluvit o jakémkoliv negativním postoji k církvi. Můžeme tu mluvit o myšlenkách, na které někdo nechce pomyslet, ale rozhodně bych tu nemluvil o silné proti církevní kritice.

Tento seriál je nicméně zvláštní tím, že v deseti dílech nevypráví ucelený příběh. On totiž plyne. Plyne filozoficky a nutí nás přemýšlet nad mnohými myšlenkami, nad kterými by nás přemýšlet kolikrát ani nenapadlo. Zároveň tvůrce Paolo Sorrentino, kterého osobně považuji i za jednoho z nejvýznamnějších evropských režisérů současnosti, vše podpořil naprosto úžasným hudebním podkladem, který se nebojí jak klasických motivů, které stvořil samotný Český národní symfonický orchestr, tak minimalistického techna. Vše samozřejmě v adekvátní míře vhodné papeže, který je mladý a nebojí se do své pozice vměstnat pár novátorských myšlenek. Vězte, že vzhledem k tomu všemu si seriál Mladý papež pozornost opravdu zaslouží.

Není z této fotky cejtit nostalgie starých filmů? :-)

Nevím jak Vy, ale já jsem už od dětství tohoto sympaťáka z Dallasu vnímal více než jen pozitivně. A to jsem tenkrát ještě netušil, že je prostřední ze tří bratrů a všichni se věnují herectví. Také jsem netušil, že je významný scénárista a do roku 2007 jsem neměl páru, že by tak sympatická osoba mohla trpět depresemi. Možná i proto, že mi bylo 17 a sám jsem ještě tenkrát netušil, co to takové deprese vůbec je. Za to jsem věděl, že nutně nemusí sypat hlášky, abych z jeho postavy měl radost. Pozitivní životní nádech čiší z každé jeho postavy, kterou v komedii ztvární. Záměrně říkám v komedii, protože se již párkrát stalo, že se Owen objevil v solidním thrilleru a předvedl v něm naprosto perfektní herecký výkon. Přitom standardně ho má každý v hlavě zakořeněného jako postavu, na kterou se podíváte a celá Vaše duše se uklidní a potutelně se bude usmívat.

Přitom Owen v mládí nikdy neprojevil kdovíjaký zájem o herectví. To přišlo až na vejšce, kde se sešel s dnes již velkým kamarádem Wesem Andersonem. Spolu napsali kraťas Bottle Rocket, který přinesl úspěch a utužil tak velké přátelství. Díky němu a snaze prorazit se v následujících letech objevil na castingu k filmu Cable Guy, který měl točit Ben Stiller a díky tomu vzniklo další obrovské přátelství. Skoro to vypadá, jako kdyby Owen na osudová přátelství měl vysloveně štěstí. Díky těmto dvěma jménům se totiž dostal do světa Hollywoodu.

„Nevím, jestli se náš vztah v průběhu let nějak vyvíjel. Možná, že to je trošku jako v Zoolanderovi. Sice v něm není kdovíjaký pokrok, ale když jsme se stali kamarády, tak jsme chodili New Yorkem a uvědomili si, že máme naprosto stejný smysl pro humor a to nám také zůstalo. Myslím, že naše přátelství začalo v momentě, když Ben poprvé viděl Bottle Rocket. Napsal mi nádherný dopis, kde zmínil, jak moc se mu tento film líbil, což pro mě znamenalo hrozně moc, protože o něm v té době nikdo nevěděl. Zároveň zmínil, že bychom spolu měli něco vymyslet a ten moment koneckonců přišel záhy."

Osobně jsem přemýšlel, když jsem Owena ve filmu viděl poprvé a myslím, že ten moment přišel s filmem Tenkrát na východě, kde s Jackie Chanem vytvořil super dvojku. Následně si ho nelze nezapamatovat z filmu Fotr je lotr, kde ukázal, jak jednoduše umí zapůsobit na jakoukoliv ženskou a nasrat jakéhokoliv chlapa. Přitom následoval film Za nepřátelskou linií, kde se ukázal i jako hodně schopnej akční hrdina v neméně podařeném akčňáku z Balkánu. V tu ránu jsem si uvědomil, že Owen Wilson fakt umí a stačilo opravdu málo, abych si ho zaškatulkoval jako komediální postavu, ale zároveň i člověka, který sem tam dokáže překvapit vážnější rolí. Málokdy, ale o to více si je divák užije. Přitom ve stejném roce získal nominaci na Oskara k původnímu scénáři za film Taková zvláštní rodinka.

Zlom přišel v roce 2007, kdy se ve zprávách objevilo, že Owen se pokusil o sebevraždu, která se mu naštěstí nepovedla. Za všechno prý mohly deprese a tím veškeré další informace skončily a nikdy více jsme se o tomto období nedozvěděli. Dokonce kvůli tomu přerušil spolupráci na Tropic Thunder, na který měl psát scénář, a od té doby mimochodem již nic nepsal. Jeho reakce na scénáře obecně mluví za vše: „Pokud ještě někdy napíšu scénář, pravděpodobně by to bylo něco hodně osobního..."

Po tomto období nicméně přišla série krásných rolí a filmů, za které je třeba zmínit ty, pro mě, nejlepší: Darjeeling s ručením omezeným, Marley a já, Půlnoc v Paříži, Nadějný rok, Stážisti nebo vážný kousek Převrat. Do každého film přinesl s postavou kus sebe, kde jednou byl spíš smutně veselý a podruhé pro změnu vesele smutný. Pokaždé to byl ale Owen Wilson, člověk, který mi do života přinesl se smíchem kus pokojného klidu a já vím, že kdykoliv mi bude nejhůř, on mi s tou náladou s radostí pomůže. 

Národní park Thingvellir

Když už je tu řeč o Islandu ve filmu, tak v žádném případě nesmím nezmínit teď už legendární seriál HBO - Hra o trůny. Jen je to s ním trošku zapeklité, protože on se odehrává různě po Islandu a těžce se určuje nějaká konkrétní pozice. Skáče totiž ze scény ke scéně a fakticky je to z prostředí k úplně jinému prostředí například třista z místa. Prostě filmová kouzla v praxi.

Nicméně fotka, která se Vám zobrazuje níže je jedno z míst tajuplného severu za zdí, který je tajuplný stejně jako sever samotný. Po nahlášení, že následují spoilery, třeba mohu zmínit to, že tu Arya například opustila Ohaře, když ho poměrně vydatně sejmula. Také tu ale mudroval (několikrát) samozvaný vládce severu za zdí. A osobně mám také dojem, že se tu Ohař opět objevil...Vidíte tedy, že se tu vyskytla řada naprosto odlišných scén z vysloveně odlišného prostředí. A přitom se stále jedná o jedno místo. A oč se vlastně vůbec jedná? 

Fotka je focena z místa, kde se stýkají dvě tektonické desky - Severoamerická a Indoevropská. Zde se dělí dva kontinenty a oddalují se od sebe každým rokem o dva centimetry. Stát se tedy může to, že třeba za tisíc let se Island od sebe oddělí a vzniknou dva samostatné ostrovy.

Také je to ale místo, které již v jedenáctém století vytvářelo podobné údolí a v tomto údolí se scházeli náčelníci všech kmenů na Islandu, aby rozhodovali o zákonech jejich země. Ano, mluvíme o prvním parlamentu, který Islanďané již tenkrát pojmenovali Althing. To vše uprostřed národního parku pojmenovaného Thingvellir.

A kdyby jste nevěděli, co s Hrou o trůny, tak tu pro turisty místní cestovky připravily řadu turistických výprav za pár smolných islandských tisícovek, které Vás provedou trošku konkrétněji po jednotlivých scénách samotné Hry o trůny. Evidentně to s ní nebude tak jednoduché, jak s jinými zde točenými filmy. Teď jen otázka, jestli to za těch pár stovek korun stojí, že?! :-)

Městečko Stykkisholmur

Když jsem tu posledně zmínil film Walter Mitty a jeho tajný život, tak by bylo záhodno se tu zmínit ještě o jedné výrazné lokalitě z tohoto filmu, kterou jsme na Islandu navštívili. Jedná se o městečko Stykkisholmur, které leží na severozápadě ostrova, cirka 200 km od Reykjavíku. 

A zde přichází, pro mě dosavadně, největší filmové kouzlo, které jsem kdy vůbec zažil. Toto městečko totiž ve filmu obstojně zastoupilo grónské město Nuuk, ve kterém se odehrávala krásná scéna v hospodě s nalitým Islanďanem (suprový islandský herec- Ólafur Darri Ólafsson), který následně vypije svojí poslední pivní botu, nastoupí do helikoptéry, Walter Mitty se rozeběhne k němu a odletí s ním.

Fotka níže je focená z místa, kde stála helikoptéra a žlutý baráček je ta hospoda, ve které se celá ta aféra s pivní botou odehrávala. A věřte mi, že jsem se moc těšil, až si dám pivní botu. Jenže jaké bylo mé překvapení, když jsem do krámku vstoupil a pozoroval úplně jinou místnost a hlavně si uvědomil, že nejsem v hospodě, ale v knihkupectví. :-) 

Pozn. Všimněte si baráčku vpravo, který má úplně jinou barvu, než ve filmu. Místní radnice. Zřejmě se nehodily původní barvy...

Následně jsme postavili v místním kempu stan v největším větru, co jsme zažil, a o kterém tvrdili, že má 60 km/h. V tom větru jsme přenocovali noc a doufali, že se stanem neodletíme směr Grónsko. Ráno se probudili s dírou ve stanu. Po chvíli vyměňovali píchlou pneumatiku. Ale víte co? Stát na tom místě, kde Walter Mitty skočil do helikoptéry, aby změnil svůj osud, vysloveně stál za to! :-)

Městečko Seyðisfjörður

Že neuhodnete, kam tato silnice směřuje a kdo na ní jezdil na longboardu? Tak dobře, první otázku jsem zodpověděl již v nadpisu - Seyðisfjörður. Městečko nacházející se ve východních islandských fjordech a zároveň startovní pozice pro řidiče, kteří přijedou na Island svým vozidlem pomocí trajektu.

Také se jedná o místo, které je výrazně ovlivněné skandinávskou architekturou barevných dřevěných domečků, protože právě Norové jsou ti, kteří zde toto město založili za účelem rybolovu.

Osobně můžu říct, že se taktéž jedná o nejstudenější místo na Islandu, se kterým jsem se setkal. Jelikož se městečko nachází utopené v ďolíčku, tak slunce zapadá o 1,5 hodiny dříve, než normálně a stejně tak je to i s východem slunce. Je tomu také poprvé, co jsme si na Islandu dali nějakou místní baštu (tresku za 500, skopové za 500) a zapili ji místním pivem. Také je to jediné místo, kde nás v půl jedné v noci vyhnal mráz do auta. Mokrý stan, zevnitř, zvenku a teplota čtyři stupně pod bodem mrazu. Nic příjemného. Nicméně přechod do auta byl spojen s krásnou polární září.

Každopádně pořád jsem Vám nezodpověděl otázku s tím longboardem. I tak si ale myslím, že znalí již vědí. Na longboardu tuto silnici sjížděl Walter Mitty, když utíkal před výbuchem sopky Eyjafjallajökull, která je mimochodem ve skutečnosti takových 400 km vzdušnou čarou dál na jiho-západ. Jo a červený dům, před kterým Ben Stiller zastaví bylo svědkem toho, že jsem u něj vypil první islandské pivo...:-D

Městečko Reyðarfjörður

Další filmové místo, které jsme navštívili na naší cestě kolem Islandu je ani ne 2,5 tisícové město Reyðarfjörður ležící na nejvýchodnějším pobřeží Islandu uprostřed místních fjordů. Místo, kvůli kterému jsme si zajížděli asi sto kilometrů (všude se zajíždí minimálně tolik, protože všechno je hrozně daleko) nechalo vzniknout místu, o kterém jsme původně ani nevěděli a všimli jsme si toho až při dlouhé cestě nekonečnými zálivy východních fjordů. 

Seriál Městečko Fortitude je aktuálně rok starou záležitostí, která se odehrává na, dle seriálu, nejbezpečnějším místě na světě - na Špicberkách. Až do doby než se zde samozřejmě stane vražda. No a právě tímto městečkem je náš Reyðarfjörður. 

Do něj jsme přijeli, očumovali okolí a přemýšleli, čím by nám zdejší okolí mohlo připomínat právě Fortitude. Pak nám to docvaklo. V centru u kostela se nachází ikonická dřevěná hospoda a jedna z nejstarších budov, která byla centrem dění i v seriálu. Vevnitř to bylo podobně dřevěné. Také jsme si tam moc chtěli něco dát, ale pivko bylo za solidních 250 českých korun a jídlo se pohybovalo v jednou takových cenových relacích. 

Nezbývalo tedy, než se kochat architekturou a skutečností, že jsme se i my na pár minut stali součástí Městečka Fortitude, seriálu, který mě za letošní rok velice mile překvapil. 

Ledovcové jezero Jökúlsárlon

Další z úžasných míst Islandu se nachází na jihovýchodě ostrova a jmenuje se Jökulsárlón, které ve hrubém překladu znamená "zátoka ledovcové řeky". Nachází se pod ledovcem Breiðamerkurjökull (součástí druhého největšího ledovce Evropy - Vatnajökull), ze kterého do tohoto jezera padají kry, které tu v létě plavou, sem tam praskají a utápí se v řece (což jsme mimochodem viděli a dost nás vyděsila hlučnost lámání ledu a pádu do vody) a hrají si v ní tuleni, což je ve volné přírodě radost pohledět.

V zimě pak toto jezero zamrzne a prohání se na něm supr káry třeba z Bondovky Dnes neumírej (video níže). Také se tu ale točilo pár záběrů z ještě starší Bondovky Vyhlídka na vraždu a také samozřejmě nesmím zapomenout můj oblíbený Lara Croft: Tomb Raider. 

Ledovec Svínafellsjökull

Jedno z překrásných míst Islandu, kde se točily zajímavé filmy. V tomto případě se jedná o jeden z nejlépe přístupných ledovcových jazyků druhého největšího ledovce v Evropě s názvem Vatnajökull

V obou případech se zde porochnil Christopher Nolan. Poprvé to bylo, když zde natočil jednu z prvních scén filmu Batman začíná (video níže) a podruhé z tohoto jedinečného kusu země udělal ledovou planetu Dr. Manna pro film Interstellar. 

Pokud bych se měl zamýšlet nad tím, která skandinávská země točí nejdivnější filmy, bude to pravděpodobně Finsko. Země, která se nachází na nejvýchodnější části Skandinávie, má problémy se všemi svými sousedy a se svým ugro-finským jazykem se domluví jen u sebe doma mezi svými takřka 5,5 miliony obyvateli, které se proměňují stejně tak, jako počasí. A stejně tak, jako samotné počasí, i působí. Nejen na sebe, ale i na všechny ve svém okolí.

I přesto ale musím říct, že je Finsko neuvěřitelně zajímavá země extrémů. A i přesto, že má o polovinu méně obyvatel než naše republika, tak i přesto dokáže natáčet opravdu zajímavé, neobvyklé a ulítlé filmy, které dokáží pobavit, překvapit a sem tam i sejmout. A nejlepší na tom všem je, že od nás nějakým zvláštně záhadným způsobem pochytili sebereflexi. Takže točí nejen dobré příběhy, ale ještě si v nich dělají upřímnou legraci sami ze sebe. A to nám je dost blízké...nemyslíte?

No a zrovna nedávno jsem pročítal různé články, žebříčky a příspěvky různých filmových nadšenců a dostal jsem se k jednomu článku, který vybral šest finských filmů, které by fanoušek filmů měl vidět, aby správně tento národ pochopil. Ten tu rád doplním a na závěr přidám i pár svých poznatků.

1/ Rare Exports
- Než Coca Cola proslavila postavičku Santy Clause, tak můžeme říci, že celá tato legenda dědka s pupkem, červeným oblečkem a soby zapřaženými před saněmi, vznikla ve Finsku. Konkrétně na severu v Laponsku. No a tvůrci tohoto filmu ze Santy udělali nejen hlavní postavu, ale pojali celý film jako takový nenápadný decentní slasher v duchu staré Carpenterově Věci. A to, prosím pěkně, stále tvrdí, že se jedná o pohádku.

2/ Zamrzlá země
- Aby nám Finové předvedli, že v sobě mají i dostatek klasické severské filmové kvality, rozhodli se natočit jedno brutálně depresivní drama ze současných Helsinek, ve kterém je všechno negativní, co na Finech najdete. Chlast, izolace a šílená zima mluví za vše a zároveň dokazuje, že být Fin je sice cool, protože mluvíte naprosto odlišným jazykem, než zbytek Skandinávie, ale zároveň si uvědomujete, jak hrozně na Vás působí tma.

3/ Muž bez minulosti
- Dle toho, kdo vybíral těchto sedm filmů z Finska, po kterých pochopíte Finy, je tento ten nejlepší, co kdy Aki Kaurismäki natočil. To, že je to velký režisér a spolu se svým bratrem Mikou jsou to asi největší persóny finského filmu, netřeba dvakrát zmiňovat. Zajímavé ale je, že je ve svých filmech silně kritický vůči své zemi a reaguje na kritiku humorem, což nás, Čechy, musí bavit. A i když se tento film tváří jako vážné drama, zároveň počítám s tím, že to bude i solidní ironie.

4/ Iron Sky
- Co potřebujete vědět je fakt, že Finové nemají rádi Švédy. Také nemají rádi Rusy a umějí to být slušní nerdi. Jeden takový si zfilmoval film o tom, co by se stalo, kdyby se Náckové po druhé světové válce schovali na odlehlou stranu Měsíce a v současnosti by zase chtěli dobít svět.

5/ Moje matka
- I za druhé světové války si Finsko odneslo několik mement. Jedno takové je příběh o tom, jak finské rodiny přesunuli deseti tisíce dětí do neutrálního Švédska, aby je ochránili od války. A o tom je tento příběh. Také ale stojí za zmínku jiné příběhy o tom, jak pár stovek finských vojáků hrdě bojovalo proti ruské většině a také stojí za přečtení příběh o tom, jak Rusové uštíply kus Finska u města Viborg. Finové opravdu měli co dělat, aby ubránili alespoň svojí zemi a vůbec se nedivím, že mezi nimi a Ruskem existuje taková nevraživost.

6/ Černý led
- Jedna Finka mi kdysi vyprávěla, že poznala naší kulturu a nějak díky ní přestala rozumět té své. Při příchodu domů se nikdo nezdravil, u večeře nikdo nemluvil, natož, že by poděkoval. Když se v zimě mluvilo, tak spíš z donucení, než z potřeby navázat kontakt. A o tom prý je i tento film. O vztazích mezi Finy a o jednom trojúhelníku lidí, kteří se ztrácí ve finském lese komunikace, aby si v něm stále hledali jakoukoliv cestu ven.

Osobně mám pak ještě pár typů, které stojí za to vidět, abyste lépe pochopili Finskou náturu:

7/ Sejmi prezidenta
- To, že je Finsko placka, kterou zachraňuje tisíce jezer, to by kdekoho nenapadlo. Na severu ale mají slušné kopečky a v těch se odehrává tento film, ve kterém malý Laponec zachraňuje amerického prezidenta. To chcete vidět!

8/ Aaltra
- Sice se jedná o belgický film, ale vypráví příběh dvou zemědělců, kteří kvůli finskému traktoru Aaltra skončí na vozejku. No a jelikož jsou nasraný, rozhodnou se pro dlouhý road -trip do Finska, kde si to s tvůrci traktorů Aaltra chtějí vyříkat tváří v tvář. Uvidíte finskou krajinu, scenérii v jedné finské hospodě a výrobnu traktorů, na kterou nikdy nezapomenete.

9/ Cesta na sever
- Aby to Mikimu nebylo líto, že je tu řeč jenom o jeho bráchovi, tak si myslím, že byste neměli vynechat tento kousek. Za celou dobu jsem tu totiž Finy prezentoval jako solidní depkaře, kteří v zimě předvádí absolutní izolaci. Co se ale stane, když už začíná podzim a sluníčko na ně působí déle, než by bylo u nich záhodno? Třeba taková Cesta na sever.

10/ Zimní válka

- Pro lepší pochopení vztahu Fina s Rusem doporučuji tento válečný film, který vypráví příběh z druhé světové války, kde kupa finských bojovníků bránila svojí zemi před ruským utlačovatelem. Nutno dodat, že Ruskfá přesila byla obrovská a finské ztráty minimální...

11/ Totálně našrot
- Už jste někdy viděli, jak Finové chlastaj? A to jste ještě neviděli, jak v sámoškách hrajou bedny...SAATANA PERKELE!!!