Roger Corman

Narodil se do velmi středostavovské rodiny a ještě než se stačil na světě rozkoukat, na dveře zaklepala hospodářská krize. Ne že by Cormanovi museli chodit po žebrotě, ale šetřil tehdy každý a bitého psa lehat na záda jen tak nenaučíš, pročež držgrešlovství Rogerovi zůstalo evidentně nadosmrti. Ponechme stranou první dvě desetiletí jeho života, z nichž je vzhledem k jeho pozdější práci zajímavá snad jen vojna: Těsně se vyhnul válce, ale zelená buzerace (vlastně spíš modrá, byl u námořnictva) mu stačila k vypěstování poctivého pohrdání autoritami, které se projevilo především v jeho filmech ze šedesátých let.

Vstupme raději přímo do hry, konkrétně do roku 1953, kdy už byl po vysokoškolských studiích zaměstnán v jedné losangeleské literární agentuře a ve volném čase pracoval na vlastních scénářích. Malá společnůstka Allied Artists nabídla tři a půl tisíce za scénář Highway Dragnet (1954), jehož byl spoluautorem. Corman okamžitě odešel z práce, aby mohl zadarmo pomáhat na place a něčemu se přiučit. Byla to pro něj cenná deziluze, protože natočený výsledek byl poněkud ubohý, ovšem ukázal mu praktická úskalí filmování a přesvědčil jej o nutnosti nakládat s časem a penězi co nejefektivněji. Příště už hodlal mít hlavní slovo sám.

Na sci-fi horůrek Monstrum ze dna oceánu (1954) sehnal dvanáct tisíc dolarů prostřednictvím kamarádů z vysoké školy a coby režiséra pro něj angažoval začínajícího herce Wyotta Ordunga, který film natočil za šest dní. Klíčem k definitivnímu úspěchu se ukázal být Rogerův o dva roky mladší bratr Gene, který byl tehdy v Hollywoodu zavedený coby poměrně úspěšný agent (později v oboru vystřídal mnoho profesí včetně produkce, ale slávy svého bratra - s nímž ostatně často spolupracoval - nikdy nedosáhl) a jemuž se podařilo uklohnit smlouvu s distribuční společností Roberta Lipperta, která vynesla šedesát tisíc dolarů na dřevo (s příslibem dalších peněz po premiéře). Corman mohl splatit dluhy a okamžitě začít plánovat další projekty.

Závodnické drama The Fast and the Furious (1954) stálo padesát tisíc dolarů a devět dní času a Corman se při jeho natáčení poprvé postavil i za kameru (i když jen vypomáhal při jedné scéně). Výsledkem byla smlouva na tři filmy s American Releasing Corporation (později American International Pictures neboli AIP), kterou čerstvě založili James H. Nicholson a Samuel Z. Arkoff, hodlající jaksepatří vydělat na tom, že Nejvyšší soud před několika lety v rámci antitrustového zákona zatrhl velikým studiím těžit ze svých řetězců kin. Cílem AIP bylo zaútočit na malá kina a autokina lacinými filmy, které bychom dnes označili za béčkové. V kontextu doby to ale docela přesné není. Termín béčkový film totiž pochází ze starých časů studiového systému, kdy ony levné produkty následovaly poctivé větší (tedy "áčkové") filmy v rámci dvojprogramů. Corman tudíž netočil béčka, dával přednost termínu exploatační filmy, neboli snímky, těžící především ze žhavých "témat dne": 4. října 1957 vyslali Sověti do vesmíru Sputnik, tři měsíce nato vyslal Roger Corman do kin sci-fi drama War of the Satellites (1958).

Corman a AIP si vzájemně padli do očí a producent - a od westernu Apache Woman (1955) i režisér (jedním z důvodů, proč se do vlastnoručního kočírování svých projektů pustil, byl samozřejmě fakt, že tak ušetřil jeden důležitý plat) - pro distributora brzy točil několik filmů ročně. Obvyklá dohoda vypadala tak, že Corman dostal při dokončení filmu padesát tisíc půlus patnáctitisícovou zálohu na předpokládaný prodej do zahraničí. Samozřejmě měl přislíbený i podíl na zisku, nicméně magické číslo znělo 65 tisíc, pročež Cormanovou strategií bylo udržet každý rozpočet pod touto hranicí a každý třetí nebo čtvrtý film natočit dokonce za méně než třicet tisíc, aby měl příjemný čistý zisk zajištěný.

V Cormanovi-režisérovi se nikdy nezapřelo, že byl vystudovaný strojař. Nejvíc ho bavilo plánování a natáčení trikových scén a vymýšlení nejroztodivnějších způsobů, jak ušetřit každičký cent. V posledně zmíněném se během let stal pravým velmistrem. Byl schopný donekonečna recyklovat záběry ze svých starších snímků, přepisoval staré scénáře, točil dva snímky v jedněch kulisách... A servítky si nebral ani při "napravování" filmů, jejichž scenáristé a režiséři neodvedli práci z nejideálnějších. Přiběh nedával smysl? Nevadí, totálně se přestříhal a přidal se vypravěčský komentář, který nám vysvtlil, co sledujeme (takhle se v Cormanově světě klidně mohla gangsterka změnit v bláznivou komedii). Bylo třeba film prodat akce a sexu chtivému publiku? Proč ne? Do upoutávek se vložily bouračky a obnažená těla a tytéž záběry se zpětně nastřihly do filmu coby něčí sen...

Na konci padesátých let byl Corman rozjetý na plný plyn. Chrlil akční filmy, sci-fi, gangsterky (v Machine-Gun Kelly, 1958, dal první hlavní roli Charlesi Bronsonovi a film mu získal solidní respekt v Evropě)... a především horory. Pochopil totiž přitažlivost strašidelných filmů pro mladé publikum, které tehdy konečně začínalo dělat solečenské vlny a projevovat se i jako významná kupní síla. Režisér Joe Dante to shrnul: "Celý úspěch těchhle levných filmů spočíval v tom, že byly něčím, co by vám rodiče nejradši zakázali."

A když se Corman pustil do experimentu a (sám rád tvrdí, že jako první režisér na světě) vnesl do hororu prvky proklatě černého humoru, natočil svůj suverénně nejslavnější film. Malý obchod hrůz (1960) vznikl za dva dny (!) v kulisách, zbylých z předchozí produkce. Hororová komedie o uťápnutém poskokovi v malém květinářství, který vypěstuje lidožravou květinu, načež ji holt musí něčím krmmit, se o desítky let později stala vyhledávanou kuriozitou (především díky nezapomenutelné scéně, v níž si mladičký Jack Nicholson coby masochistický pohřebák lebedí v zubařském křesle) a dočkala se i přepracování do podoby divadelního a nakonec i filmového muzikálu. Svého času se zdálo, že by mohl vzniknout i televizní seriál, ovšem Corman nevydýchal sezení s hlavouny v oblecích, kteří na každé uzívnutí vyžadovali formulář ve třech kopích s šesti razítky. "Než tihle lidé schválí scénář, já stihnu natočit a dát do kin pět filmů!" rozčiloval se.

Pravda pravdoucí, na zdržování a okecávání si nikdy nepotrpěl a ti, kteří pro něj pracovali, ho proto zbožňovali a byli ochotní dřít za minimální plat v drsných podmínkách, protože Corman jim dopřával luxus kreativity a profesního růstu. Se špetkou nadsázky u něj člověk mohl v pondělí nastoupit jako zvedač telefonů, v úterý poponášet reflektory, ve středu upravovat scénáře a ve čtvrtek říct své první "akce!" A ani pak mu producent nestál za zády. Věřil jeho úsudku a naostro jej vyslal do terénu. (Jak se vnímání toho, co je ve filmu přijatelné, postupně uvolňovalo, Corman na své pohůnky stále častěji naléhal, aby natáčeli více prasečinek. Kompletní instrukce, které režisér nafasoval se scénářem, mohly klidně znít: "Pořiď mi čelní nahotu od pasu nahoru a kompletní zadní nahotu. Jdi do práce.")

"Cormanova škola" se stala pojmem, který svého tvůrce proslavil desetkrát více než všechny filmy dohromady. Stovky, ne-li tisíce jejích "absolventů" jsou rozlezlé po všech doslova po všech koutech Hollywoodu. Kromě těch, zmíněných v jiných částech tohoto textu, patřili mezi ty nejslavnější třeba i Francis Ford Coppola, Jonathan Demme, Robert Towne, Tommy Lee Jones, Peter Bogdanovich, Talia Shire, David Carradine, James Horner, Curtis Hanson, Dennis Hopper, Ron Howard, Sylvester Stallone, Sandra Bullock, John Sayles, Peter Fonda, Robert De Niro, Timur Bekmambetov, Janusz Kamiński, Martin Scorsese, Bruce Dern nebo James Cameron. Corman na to byl náležitě hrdý. Však jim taky s oblibou říkával: "Když tu práci uděláš dobře, už nikdy nebudeš muset pracovat pro mě!"

Na chvíli ale ještě zůstaňme v šedesátých letech, kdy prožíval svou zlatou éru. Trefil se do černého se sedmi na jeho poměry nezvykle nákladnými a výtečně obsazenými (Vincent Price, Boris Karloff...) adaptacemi Edgara Allana Poea, s nimiž se opravdu pomazlil. A dostal chuť být i společensky zodpovědný. Jedním z amerických témat raných 60. let byla desegregace škol a Corman hodlal v boji za lidská práva přiložit kameru k dílu. Na drama The Intruder (1962), vyprávějící o odporném rasistovi (budoucí kapitán Kirk William Shatner), burcujícím malé jižanské městečko proti černochům, byl náležitě hrdý... a poprvé v životě prodělal.

Nakonec se ale na určitý čas hlasem mladé generace stal. Jeho odpor k establishmentu a zuřící vietnamská válka byly dokonalým podhoubím pro vznik filmu o buřičských motorkářích. Výsledkem byli Divocí andělé (1966) s Peterem Fondou a desítkami opravdových Pekelných andělů, většinou opilých, zhulených a v několika státech hledaných), násleodvaní vlnou napodobenin. Podobná situace nastala i poté, co se o rok později položil do drogové kultury a natočil halucinogenní Trip. Ten byl ovšem začátkem konce jeho spolupráce se stále konzervativnější AIP, která do původně relativně nestranného filmu přidala prohlášení odsuzující drogy a pozměnila závěr. I tak se ale snímek stal hitem, a když za jeho tvůrcem přišli Fonda s Dennisem Hopperem, Corman souhlasil s tím, že pro ně bude produkovat film, který bude o motorkářích i drogách zároveň. AIP ale nechtěla, aby jej režíroval neprověřený Hopper, takže nadšenci šli o dům dál a Corman se nezapsal do historie jako producent Bezstarostné jízdy (1969).

Po definitivním rozchodu s AIP (po zprznění jeho satirické komedie Plyn aneb Bylo nutné svět zničit, aby mohl být zachráněn, 1970) si Roger válečným dramatem o souboji leteckých es Von Richthofen a Brown (1971) ještě jednou zaflirtoval s prací pro veliké studio a pak se, prý kvůli tomu, že "vyčerpal své sny", jako režisér na téměř dvacet let odmlčel. Tučným honorářem se nechal zlákat jen k natočení Odpoutaného Frankensteina (1990), který jej ale utvrdil v přesvědčení, ža na tuhle práci opravdu ztratil buňky.

Tehdy, začátkem sedmdesátých let, se tedy rozhodl věnovat jen a pouze produkci. Cormanova fabrika (během desetiletí fungující pod různými názvy) jela na plné obrátky a sláva pana továrníka nejenže po odchodu z režisérské židle neuvadla, ale naopak utěšeně vzkvétala. Navíc začenichal mezeru na trhu a pustil se do importu a distribuce světového umění. Samozřejmě jej prodával po svém. Joe Dante vzpomínal, že upoutávka na Amarcord (1973) byla "samý kozičky a prdelky". Fellinimu se moc líbila. I Bergman prý byl nadšený, když se Šepoty a výkřiky (1972) dostaly do amerických autokin. Celkem pět snímků, které Roger Corman představil Americe, nakonec získalo Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Další kauf se mu podařil, když na začátku osmdesátých let rychleji než konkurence využil nástupu domácích videopřehrávačů a na čas se stal největším výrobcem levných videobraků na trhu. Byl to zlatý důl, ale zároveň bohužel i neodvratný krok k úpadku. Objem produkce strmě vystřelil vzhůru a producent už neměl čas věnovat se každému titulu ani svým aspirujícím talentům a typická pohodová (což nikdy neznamenalo nehektická) atmosféra v podniku postupem let upadala. Navíc se pak na přelomu tisíceletí s nástupem digitálních médií a internetu zásadně proměnily i způsoby distribuce a možnosti "tréninku" nových tvůrců. Samozřejmě by to ale nebyl Corman, kdyby se i na stará kolena nedokázal čile adaptovat: své nejzásadnější odbytiště tedy našel především v podobě kabelové stanice Syfy, na níž i tak sofistikované kousky jako Sharktopus vs. Pteracuda (2015) zasáhly svého vděčného diváka.

Ve věku, kdy mnozí lidé odcházejí do důchodu či rovnou pod drn, měl Roger spousty důvodů, aby si pestrobarevný podzim života jaksepatří vychutnával. Už dávno se stal se opravdovou legendou, jíž vděční absolventi vyjadřovali vděk: například nabízeli pánovi (jehož kultivovanost a džentlmenské vystupování vždy byly v roztomilém kontrastu s většinou jeho produkce) čestné herecké čurdy ve svých filmech. Průběžně si tak zahrál například ve druhém Kmotrovi (1974), Mlčení jehňátek (1991), Philadelphii (1993), Apollu 13 (1995) nebo Rachel se vdává (2008). Festivaly pořádaly jeho retrospektivy. Psaly se o něm knihy, točily dokumenty (v čele s Cormanovým světem, 2011). Už v roce 1991 získal na hollywoodském chodníku slávy hvězdu, která byla na jeho výslovné přání umístěna hned vedle té Hitchcockovy.

A poté co, zástupy jeho "obyčejných" příznivců i veleslavných bývalých spolupracovníků mnoho let vytrvale tlačily na americkou Akademii, dostalo se mu i pocty největší... 14. listopadu 2009 převzal chlapík, jehož jméno se skvělo v titulcích filmů jako Útok krabích monster (1957), Masakr na holčičím večírku 3 (1990) nebo Vášeň a sex 2: Našeptávání (1992) nablýskaného Oscara za celoživotní dílo. Byť tehdy ještě skutečně celoživotní nebylo, protože navzdory tomu, že v posledních dekádách svého života vlastně nic zásadnějšího nevytvořil, stále patřil mezi lidi, pro které je důležitější, než cíl, samotná cesta. Ta jeho se pokojně uzavřela v rodinném kruhu, v záviděníhodných devadesáti osmi letech.

Ondřej "NIRO" Vosmík