Christopher Young

"Jsem rád za každý film, který dostanu, a vždy, když se chopím pera, doufám, že se jako skladatel o něco zlepším."

I pro některé fanoušky filmové hudby může být tento rodák z New Jersey méně známým pojmem. Christopher Young skládá hudbu od osmdesátých let minulého století, ale jeho jméno stále zůstává ve stínu slavnějších kolegů. Nemá svůj vyhraněný, nenapodobitelný styl jako oni a v mnoha jeho kompozicích lze cítit ozvěny jejich klíčových děl. Největším břemenem na jeho bedrech byla dlouho nálepka "Pan Horor". Čemu se ostatně divit, když třetinu jeho filmografie tvoří právě horory a sci-fi filmy a ve svém nejznámějším díle vdechl život pekelníkovi Pinheadovi? Přesto ale Christopher Young zůstává autorem, od kterého se máte co naučit a který pro vás může být inspirací. Minimálně pro svou neskonalou lásku k hudbě, pevnou vůli rozvíjet svůj talent a schopnost smířit se s nenaplnitelností největších životních snů.

Krátce po studiích hudby na massachusettské Hampshire College a North Texas State University (konkrétně v roce 1980) se Chris Young vydal do Los Angeles, kde se živil jako jazzový bubeník. A tady se poprvé zamiloval - do hudby Bernarda Herrmanna, která mu otevřela nový svět: "On dělal všechno, co jsem chtěl dělat i já. Zamiloval jsem se do jeho hudby dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že byla složena pro film," řekl Young. Plný nadšení a vytyčených cílů se přihlásil na prestižní Filmovou školu UCLA, kde se setkal nejen s pedagogem, skladatelem Davidem Raksinem, ale i s mnoha lidmi z oboru. Jeden z nich, Stephen Carpenter, se právě pouštěl do natáčení béčkového hororu The Dorm That Dripped Blood (1982) a nabídl Chrisovi skladatelskou práci. Šlo o studentský film, ale tvůrcům se jej podařilo prodat větší distribuční společnosti New Image a pro Younga se tak stal "velkým" debutem, který odstartoval začátek jeho dlouhé a košaté kariéry a na dlouhou dobu jej uvěznil do klece z tónů filmové hrůzy.

V obklíčení filmové hrůzy a brakového sci-fi

Mezi roky 1981 a 1987 byly Youngovi nabízeny výhradně sci-fi braky jako Spása planety (1985), Královna barbarů (1985) nebo Vetřelci z Marsu (1986). Zlom v jeho kariéře neudělalo ani pokračování hororové hitovky, nazvané Noční můra v Elm Street 2: Freddyho pomsta (1985). Young, plný nadějí, zmobilizoval za neadekvátně maličký honorář snad všechny kamarády ze školních časů a poskládal pro realizaci partitury svůj do té doby největší orchestr, čítající čtyřicet muzikantů. Výsledný film ovšem - navzdory komerčnímu úspěchu - nebyl přijat zdaleka tak nadšeně, jako jeho předchůdce.

Dva roky poté (konkrétně v roce 1987) přišla Youngovi zakázka jménem Hellraiser. Celovečerní režijní debut spisovatele krvavých příběhů Clivea Barkera se nejdřív zdál být jen dalším béčkem, ale nakonec se z něj vyklubal inovativní horor kultovních parametrů, pro který Young napsal nejmohutnější a nejlepší kompozici své dosavadní kariéry. Vydal se úplně jiným směrem než jeho kolegové, působící v tomto žánru - syntezátorové orgie a bezduché, strašidelné vrzání minimalistického orchestru zastínil emocionálně procítěnou, bolavou a zároveň mohutnou hudbou. Dnes už se Youngův Hellraiser umisťuje ve všech žebříčcích nejlepších hororových děl, ve společnosti například Goldsmithova Přichází Satan! (1976) či Carpenterova Halloweenu (1978).

Youngova reputace hororového skladatele byla od této chvíle zpečetěna a výhybku do veselejších žánrů pro něj v tomto období představovalo jen pár televizních filmů. Na druhou stranu však výrazně zesílil jeho profesionální status a zakázky začaly nabírat na kvalitě. Za pokračování Hellraisera dostal cenu Saturn (udělovanou Akademií sci-fi, fantasy a hororových filmů), pak pracoval například na druhé Mouše (1989), na thrillerech Květiny v podkroví (1987) a Jennifer 8 (1992) nebo na Temné polovině (1993) podle Stephena Kinga. Poprvé zavítal i do akčního žánru (Rychlý jako blesk, 1992) a také se vydal do válečného pekla v srdci vietnamské džungle (Bat 21, 1988), ve které smutnou, dramatickou hudbou podmaloval osudy amerických vojáků v podání Genea Hackmana a Dannyho Glovera. Bez zajímavosti nebylo ani osobité historické drama českého emigranta Ivana Passera Strašidelné léto (1988), které nebylo hororem, ale přesto se žánru dotýkalo - vyprávělo o setkání několika osobností, které tento žánr na stránkách knih spoluvytvářely.

Pouze ten, kdo se zúčastní, může nevyhrát

Rok 1995 byl pro Younga přelomový. Poprvé se setkal s budoucím věrným spolupracovníkem, režisérem Jonem Amielem (na thrilleru Vraždy podle předlohy), zkomponoval muziku pro sci-fi hit Mutant a hlavně se téměř ocitl na listině oscarových kandidátů za překrásnou hudbu k Vraždě prvního stupně. Ta měla být nasazena do kin už před Vánoci 1994, ale kvůli produkčním neshodám byla nakonec premiéra posunuta až na leden 1995. Snímek mimořádných kvalit tak ztratil šance na oscarový úspěch a její zklamaný režisér Marc Rocco od té doby až do své předčasné smrti o čtrnáct let později nenatočil jediný film. A tak trochu smůlu měl Young i se svou pozoruhodnou chorálovou hudbou k ambicióznímu dramatu Hurikán v ringu (1999) proslulého režiséra Normana Jewisona: "Zbožňuju ji... krásně v ní zachytil sílu toho, co se odehrává na plátně," komentoval Youngovu práci nadšený Jewison. Jenže jediná oscarová nominace pro Hurikána nakonec putovala k Denzelu Washingtonovi, Christopher vyšel naprázdno.

To už se psal rok 1999 a Young měl za sebou další úspěšné spolupráce s režisérem Amielem (Muž, který věděl příliš málo - 1997, Past - 1998), akční Povodeň (1998) nebo Hráče (1998) Johna Dahla, v nichž se vrátil ke svým jazzovým kořenům. Jeho jméno už nebylo pouze synonymem hororové hudby, ale začalo se stávat zárukou kvality v rámci širokého žánrového spektra. Díky flexibilitě, kterou prokázal při dodatečných úpravách na Hráčích, jej tehdejší šéf Miramaxu Harvey Weinstein pověřil náhradou části hudby Johna Barryho v dramatu Podoby lásky (1998). Norman Jewison ho pak doporučil Curtisi Hansonovi, který hledal náhradu za vytíženého Jerryho Goldsmithe pro své Skvělé chlapce (2000) a Hanson jej zase doporučil Barrymu Levinsonovi pro Bandity (2001). Chris Young se tak na přelomu století ocitl na seznamech nejlepších hollywoodských tvůrců.

Splněné a nesplnitelné sny a filmová hudba navždy!

Pokud měl někdy v řadách režisérů velkého oblíbence, se kterým sdílel cítění pro obraz a zvuk, byl to Sam Raimi. Jeho Lesní duch (1981) pro Younga vždy znamenal dokonalé ztělesnění čistého vizualismu a šílenství, a tak vždy toužil napsat hudbu pro nějaký film, jehož režisér by opětovně vycházel ze souhry těchto dvou elementů. A díky vytíženosti Raimiho dvorního skladatele Dannyho Elfmana dostal tuto možnost u thrilleru Téměř dokonalý zločin (2000). Raimi s ním kvůli přípravným pracím na Spider-Manovi (2002) nemohl být zavřený ve studiu a tak mu dal volnou ruku. Young nabrousil orchestru smyčce a zkomponoval působivou, ostře pronikavou thrillerovou kulisu, která nakonec vzdala hold i samotnému Elfmanovi. Když se pak o několik let později Elfman rozhodl nepracovat na Spider-Manovi 3 (2007), Young už byl s Raimim kamarád a stal se tak "jen" autorem hudby k jednomu z nejnákladnějších filmů všech dob.

Svou pověst velmi spolehlivého řemeslníka stále znovu a znovu potvrzoval i v následujících letech. Jeho melodie ozdobily tak žánrově rozličné kousky jako byl komiksový Ghost Rider (2007), krimithriller Smrt on-line (2008), psychologická road movie Opravdový život (2008), životopis Charlese Darwina Síla lásky (2009), romance spíše vážná jako Láska na druhý pohled (2009) či velmi nevážná - Rande v Římě (2010) -, bizarní Rumový deník (2011), sci-fi thriller Kazatel (2011), případně i vcelku divoké komedie jako Grázlové z vidlákova (2012) nebo A Madea Christmas (2013). A k tomu se průběžně znovu a znovu vrací k hororu - v poslední době zkomponoval rozličná "bububu" pro kousky jako Stáhni mě do pekla (2009), Sinister (2012), Bát se nebo zemřít (2012), Chraň nás od zlého (2014), Řbitov zvířátek (2019) nebo The Piper (2023).

Se skutečností, že spolupráce se svými režisérskými modlami Davidem Lynchem, Davidem Cronenbergem či J+E Coenovými se asi nedočká, se už smířil (důvodem jsou pochopitelně především jména Badalamenti, Shore a Burwell). Ale při vší skromnosti, která mu proudí v žilách, vám s úsměvem na tváři řekne, že mu ke štěstí v konečném důsledku stačí mít dlouhou kariéru a možnost navždy se věnovat skládání filmové hudby. Přestože není a nejspíš ani nebude velkým Goldsmithem či Williamsem, díky slušnému postavení, kterého dosáhl, s tím nemá problém. Cesta, kterou musel podstoupit proto, aby nabyl pocit jistoty, mu trvala desítky let. A svůj recept na úspěch by shrnul do krátké, ale o to výstižnější formulky: "Trocha talentu, tvrdá práce a chtít to víc než cokoli jiného."

Martin "POMO" Pomothy